Článek
V polovině 19. století bylo volební právo výsadou bohatých mužů, kteří vlastnili půdu, platili vysoké daně nebo měli společenské postavení. Ženy, dělníci, rolníci či služebnictvo stáli mimo hru. Trvalo desítky let, než se právo volit stalo skutečně všeobecným občanským právem.
První pokus o širší zastoupení přinesl rok 1848, kdy se v rámci revolučních událostí konaly volby do ústavodárného říšského sněmu. Nešlo o všeobecné volby v dnešním smyslu – hlas měli jen muži splňující určité majetkové nebo daňové podmínky a volby navíc probíhaly nepřímo, přes volitele. Přesto šlo o zásadní novinku: poprvé se otevřel prostor pro myšlenku, že i obyčejní lidé mohou ovlivnit podobu zákonů.
Po potlačení revoluce nastalo období neoabsolutismu, kdy byla většina politických svobod zrušena. Teprve únorová ústava z roku 1861 zavedla nový volební systém založený na tzv. kuriích. Společnost byla rozdělena do čtyř skupin – velkostatkářské, městské, venkovské a obchodní. Každá měla jinou váhu hlasu a největší vliv připadl velkostatkářům. Volit mohli opět jen muži a jejich počet tvořil zhruba několik procent dospělé populace.
V 80. letech 19. století došlo k prvnímu rozšíření. Reforma z roku 1882 snížila daňový census, takže k urnám mohlo o něco víc lidí. Skutečně viditelný posun ale nastal až v roce 1896, kdy vznikla tzv. pátá kurie. Ta umožnila hlasovat všem mužům starším 24 let, bez ohledu na majetek nebo vzdělání. Jejich hlasy však měly menší váhu než hlasy z ostatních kurií. Přesto to znamenalo zásadní krok – počet voličů se výrazně rozšířil a do politiky začaly vstupovat nové společenské vrstvy. Stále se ale spoléhalo na to, že ženy nepotřebují vlastní samostatný hlas, protože přirozeně budou souhlasit s volbou muže, manžela či otce, který s ní sdílí společné hodnoty, sociální vrstvu, a tedy i preference - mužský hlas byl de facto hlasem za celou rodinu.
Rozhodující zlom přišel v roce 1907. Pod tlakem stávek a masových demonstrací zrušila monarchie celý kuriový systém a zavedla všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo pro všechny muže starší 24 let. Poprvé v dějinách rakouské části monarchie měl každý hlas stejnou hodnotu. Ženy však zůstaly opět mimo – ačkoliv ženské hnutí, v čele s Františkou Plamínkovou nebo Boženou Vikovou-Kunětickou, už tehdy hlasitě požadovalo rovnost. Viková-Kunětická byla dokonce v roce 1912 zvolena do Českého zemského sněmu, svůj mandát ale nesměla vykonávat, protože zákon ženám poslaneckou činnost neumožňoval.
Plné rovnosti bylo dosaženo až po roce 1918. S rozpadem monarchie a vznikem Československa získali volební právo všichni občané bez rozdílu pohlaví od 21 let – aktivní i pasivní. Nový stát se tímzařadil mezi evropské průkopníky: spolu s Polskem a sovětským Ruskem patřil k prvním zemím, které uznaly politickou rovnost žen a mužů hned od svého vzniku. V roce 1920 se ženy poprvé účastnily parlamentních voleb a do poslaneckých lavic usedly i první poslankyně, například Božena Ecksteinová-Hniličková a Františka Zemínová. Svět po první světové válce už akceptoval rozpad rodiny (ve smyslu politické jednoty) jako novou realitu. Mnohé ženy zůstaly samy a politici stáli i o jejich hlasy.
Když dnes chodíme k volbám, je snadné zapomenout, jak dlouhá cesta k této samozřejmosti vedla. Od prvních pokusů v roce 1848, přes postupné reformy na konci 19. století, až po všeobecné právo pro všechny občany po roce 1918. Každý hlas, který dnes odevzdáme, je výsledkem práce generací lidí, kteří museli o toto právo nejdřív bojovat.
