Článek
Války byly vždy do nějaké míry totálními společenskými konflikty – a jakmile se společnost mobilizuje jako celek, ženy se v ní nutně stávají aktérkami, nikoli pouhými svědkyněmi.
Už ve starověku existují doložené případy žen-bojovnic, ať už v podobě mytologizovaných Amazonek, nebo historicky doložených válečnic v různých kulturách. Výjimečný je případ Dahomejských amazonek v dnešním Beninu – ženských vojenských jednotek, které fungovaly jako stálá profesionální armáda v 18. a 19. století. Nešlo o kuriozitu, ale o institucionální řešení moci a obrany státu.
Evropská vojenská tradice byla v tomto ohledu restriktivnější, nikoli však beze stop ženské přítomnosti. Ženy doprovázely vojska jako ošetřovatelky, zásobovačky, pradleny, kuchařky, někdy i jako neoficiální bojovnice. Právě tato „neviditelná práce války“ umožňovala armádám dlouhodobě fungovat. Z dnešního hlediska šlo o logistiku, zdravotnictví a morální podporu – tedy klíčové prvky vojenské efektivity.
Zlom nepřinesla ideologie rovnosti, ale demografická realita moderní války. První světová válka ukázala, že průmyslový konflikt nelze vést bez masivního zapojení žen. Vznikaly ženské pomocné sbory, například britský Women’s Army Auxiliary Corps, které převzaly administrativní, spojovací a technické úkoly, aby uvolnily další muže pro frontu.
Druhá světová válka tento trend znásobila. V Sovětském svazu ženy nejen pracovaly v zázemí, ale ve statisících sloužily i v bojových jednotkách – jako odstřelovačky, pilotky či protiletadlové obsluhy. Slavné jsou například pilotky nočních bombardérů přezdívané „Noční čarodějnice“. Tento fakt zcela nabourává představu, že ženy nejsou „přirozeně“ schopné bojových rolí – rozhodující byla potřeba státu, nikoli jen pohlaví.
Po roce 1945 se však většina států pokusila o návrat k předválečnému pořádku. Ženy byly z armád znovu vytlačeny nebo omezeny na „bezpečné“ profese. Teprve studená válka a profesionalizace ozbrojených sil vedly k institucionálním změnám. V USA znamenal zásadní obrat zákon o integraci žen do ozbrojených sil z roku 1948, který jim umožnil trvalou službu v míru – byť stále s výraznými omezeními.
Skutečný posun přišel až koncem 20. století, kdy se charakter války změnil. Moderní konflikty kladou důraz na technologie, koordinaci, psychologickou odolnost a specializované dovednosti. Fyzická síla přestává být hlavním kritériem. Zároveň se armády potýkají s náborovou krizí a tlakem na efektivní využití lidského kapitálu. Otevírání bojových rolí ženám tak není jen otázkou rovnosti, ale strategické racionality.
Současné konflikty, zejména válka na Ukrajině, tento vývoj znovu potvrzují. Tisíce žen zde slouží v bojových i velitelských pozicích, často bez symbolických gest, ale z nutnosti. V krizi se totiž rychle ukáže, že otázka nezní, zda „ženy mohou“, ale zda si stát může dovolit je nevyužít.
Také v České republice se role žen v armádě postupně rozšiřuje. Přestože jejich zastoupení zůstává relativně nízké, trend je dlouhodobě rostoucí a kopíruje vývoj profesionálních armád v rámci NATO.
Historie žen v armádě tedy není příběhem výjimek ani moderního experimentu. Je to příběh opakovaného návratu k realitě, v níž válka vždy zasahuje celou společnost. Jakmile se přestane vést ideologická debata a začne boj o přežití, genderové hranice se rychle rozpouštějí. Armády, které tuto zkušenost ignorují, riskují nejen ztrátu legitimity, ale i vlastní efektivity.
Zdroje:
https://www.brookings.edu/articles/women-warriors-the-ongoing-story-of-integrating-and-diversifying-the-armed-forces/; https://historyguild.org/the-forgotten-female-soldiers-who-fought-long-ago-and-why-their-stories-matter-today/?srsltid=AfmBOor6t4fXaEvwffSnSAo2aXeFfchWvGaMJSWHZl2S0w5b2g0LVIqC; https://greekreporter.com/2025/03/08/warrior-women-female-military-units-throughout-history/
