Článek
Minimalismus, bezobalové obchody, kovová brčka a látkové sáčky působily jako důkaz, že pokud se člověk opravdu snaží, může odpad ze svého života téměř vymazat.
Pak ale přišel covid. A s ním jednorázové roušky, rukavice, testy, plastové obaly na dezinfekce a ochranné pomůcky balené po kusech. Najednou bylo jasně vidět, jak křehká je představa osobní kontroly nad odpadem ve chvíli, kdy zasáhne krize. Ochrana zdraví dostala přednost a odpad se stal nevyhnutelným vedlejším produktem situace. Trend se zlomil a ukázal své limity.
Čím víc se člověk snaží žít „zero waste“, tím víc si začíná uvědomovat, jak hluboko je odpad zabudovaný do celé naší kultury, ekonomiky i technologií. Nejen do osobních návyků, ale především do systému, ve kterém fungujeme. Sedíme u počítače, který k nám dorazil zabalený v několika vrstvách kartonu, plastu a výplní. V ruce držíme mobil složený z materiálů, jejichž těžba i zpracování mají k ekologii velmi daleko.
Kupujeme potraviny bez obalu, které ale někdo musel do obchodu dovézt – v přepravkách, fóliích a krabicích. Bezobalová taška, do které si je dáme, často paradoxně přijde z výroby zabalená v igelitu. V práci podepisujeme papírový formulář o převzetí papírových stravenek. Kupujeme „green“ oblečení s ekologickou visačkou a vybalujeme ho z plastového sáčku.
A pak jsou tu drobnosti, které mají působit jako dobrý pocit. Třeba ekologické vatové tampony. Materiál možná šetrnější, marketing zelený, ale otázka zůstává, zda je to zero waste. A plastové balení už vůbec ne.
Recyklace není zero waste. Je to lepší varianta než skládka, ale pořád pracuje s odpadem, který už vznikl. Zero waste v původním smyslu znamená, že odpad vůbec nevzniká. A to je v průmyslové, globalizované společnosti s komplexní logistikou téměř nemožné.
Velká část odpadu navíc zůstává neviditelná. Vzniká při výrobě, přepravě, skladování a administrativě, dávno předtím, než se výrobek dostane ke spotřebiteli. Jednotlivec ho nevidí, ale přesto je jeho součástí.
Člověk se může snažit sebevíc. Může třídit, omezovat jednorázové věci, nakupovat méně, opravovat víc, přemýšlet nad každým rozhodnutím. Přesto zůstává součástí systému, který odpad produkuje automaticky.
Proto působí zero waste v našem kulturním a ekonomickém nastavení spíš jako utopie než jako realistický cíl. Ne jako zbytečný ideál, ale jako ideál nedosažitelný. Možná bychom si měli přestat měřit, kdo je „dost zero waste“, a začít se ptát, jak zařídit systémovou změnu, racionalizaci odpadu v dopravě a průmyslu.
V tom je i zajímavý historický paradox. Nejen před průmyslovou revolucí, ale ještě v 19. století, lidé žili „zero waste“ z donucení – jídlo bylo drahé, nic se nevyhazovalo, oblečení se přešívalo do úplného roztrhání. Dnes se o totéž snažíme jako o luxusní životní styl, zatímco celý systém nás tlačí přesně opačným směrem.
