Češka v Nigérii: Země, kde dá jíst všechno

Jíst se dá všechno. V Asii to dovedli k dokonalosti. Ale i běžní lidé jsou schopni pozřít různé věci, když jde o život.  Proto ztracení cestovatelé a lidé v krajních situacích už jedli tlusté červy, hmyz, syrové ryby a krev a další věci. Chápu - tělo má mechanismy, které mu pomůžou přežít. Někteří lidé to ale jedí dobrovolně. Někdy vedeme s mým mužem na toto téma debatu. On mi říká, že Nigerijci nejedí všechno, jenom Číňané jedí všechno. Pokud řeknu, že v tom případě Nigerijci jedí skoro všechno, hned po Čínanech, musí souhlasit.

Co mě nejvíc zaujalo?

Šneci na špejli

Vím, že někteří lidé jedí šneky, ale dosud jsem si to neuměla představit. Dokud jsem nepřišla do restaurace, kde jsem uviděla mezi nabídkou smažených brambor a kousků pečeného masa také tyto tvory. Na špejli navlečení grilovaní šneci klidně leželi mezi dalším jídlem.

Nedokážu pochopit, jak někdo může jíst šneky, což zase nemůže pochopit můj muž a přesvědčuje mě o tom, že je to přece zdravé. To chápu - ale je to šnek! Slizký a divný.

Myslím, že na některé věci si nezvyknu. Na místním tržišti se dobře koukám, kam se radši moc koukat nemám. V lavoru se klidně prochází pár velkých kusů v tom nejčerstvějším stavu.

John mi někdy vykládá zážitky ze svého dětsví a mládí, když žil na vesnici. Jak chodil do buše sbírat právě ty velké šneky a nosil je k večeři. Říkala jsem si, že by se dalo spojit příjemné s užitečným a zeptala jsem se, jestli jí také slimáky. Prý slimáky ne.

Lahůdka - kraví kůže

Místní lahůdkou je kraví kůže. Ta tlustá a tuhá, co se z ní vyrábí boty. V této zemi je ale teplo, boty moc nepotřebují, tak našli pro kraví kůži jiné využití. Je všude. Prodává se syrová i vařená, stočená do ruliček. Říkají tomu pomo. Můžete si ji s omáčkou koupit jen tak do ruky na ulici - to nedoporučuji, mohlo by to se žaludkem špatně dopadnout. Celkově je lepší si na ulici raději nechat zajít chuť.

Pokud cestovatel touží po tomto kulinářském zážitku, je lépe si to připravit sám doma. Stačí nakrájet na kousky a chvíli vařit v jakémkoliv jídle. Nečekejte ale, že změkne. Jednou se vláda rozhodla, že začne z té kůže raději vyrábět boty. Demonstrace za zachování této lahůdky byly tak velké, že vláda ustoupila.

Na mase a rybách přece nic zvláštního není. Nebo ano?

Samostatným zážitkem je už i nákup nejen kraví kůže, ale jakéhokoli masa. Syrové maso se válí na nevábně vypadajících dřevěných stolcích obložené mouchami (v místních 35 stupních ve stínu). Maso se zde porcuje menšími mačetami. Vedle kusů masa leží celá kraví noha i s kopytem, aspoň tedy zbavená srsti, támhle zase půlka kravího čumáku, ucho a další části. Některé tyto části jsou černé, asi uzené.  Maso je čerstvé, což je poznat podle krávy ležící vedle prodejního místa a čekající na svůj osud.

Nic nepřijde nazmar

Podobně vypadají ryby, prodávají se čerstvé, vedle v lavoru ještě se hýbající (co na to ochránci zvířat?), nebo sušené a uzené. Jinak v podobném stavu jako maso.

Každý, kdo má zájem, si může na cokoli sáhnout, což zákazníci hojně využívají.

Jsem opravdu ráda, že  nejím maso. Něco ale jíst musím, takže si začínám zvykat na sušené ryby. Před zpracováním je namočíme do horké vody a umyjeme je v ní, a pak ještě tepelně upravíme.  Prodávají se i jedí celé tak, jak jsou, včetně kostí (vždyť to krásně křupe, musíš to dobře rozkousat, bylo mi řečeno) vnitřností (už jsem se naučila přímo na talíři vyoperovat žlučník) a také očí. Oči jsou prý sladké, křupou a lidé je mají z ryby nejradši.

I já už tu a tam jím rybu i s kosmi. Když je dobře vyuzená, kosti změknou. Oči neplánuju zkoušet. Můj žaludek má své limity. Už tak mi stačí představa, kolik lidí si tu rybu přede mnou osahalo.

Hmyz?

John také vzpomíná, jak lovili veliké zelené kobylky, opražili je a jedli. Já to nemůžu vidět ani na obrázku - stejně jako slimáky. Naštěstí to tady ve městě bežně k vidění není, možná jen na venkově.

Když jsem projevovala nepochopení nad jezením těchto tvorů, nerozuměl tomu. Snažil se mi vysvětlit, jak je to prospěšné, zdravé a chutné. Já jsem mu vysvětlovala, že to všechno chápu, ale jsou oškliví, nechutní a nemůžu se na to ani podívat, natož abych to jedla. Snažila jsem se mu vysvětlit, co znamená pocit odporu a toho, že se člověk něčeho štítí a žaludek protestuje už jen proti tomu pohledu. On tento pocit nezná. Dodnes to nechápe. Nedávno mě zavolal, abych se šla na jednu podívat. Byla mrtvá a ležela přede dveřmi. Děkuji, to nemuselo být.

Člověk má v životě zkusit všechno. Já si některé věci ráda nechám ujít, i když připouštím, že jednou, až najdu odvahu, možná ochutnám kraví kůži. Jedno sousto. Zatím jsem, pouze ze slušnosti a po přednášce o zdravotních výhodách jezení toho zvláštního tvora, ochutnala jídlo obsahující malé modré šnečky. Mají krásné ulity. Nevím, jak se připravují. Prý se vytahují ven dlouhou jehlou. Další informace nepotřebuji vědět.

Musím ale uznat, že i když jsem tady jedla už hodně divných a neznámých věcí, stále žiju a zatím dokonce bez trávicích problémů. Tak šnekům zdar a zase příště!