Článek
Než to celé začalo…
V 21 letech jsem měla značnou část života za sebou. Zažila jsem toho dost, ale pořád tomu chyběl ten pořádný adrenalin.Chodila jsem do práce, z práce do baru, z baru domů spát na pár hodin a další den ten stejný vzorec.
Přišlo mi to nudné.
Chtěla jsem víc.
Přátelé přicházeli a odcházeli. Na noc se vždycky někdo našel. Nebylo to pokaždé, ale samotou ani chutí jsem rozhodně netrpěla.Vždycky jsem odsuzovala ženy, které se nechají od muže mlátit. Které se mu nepostaví. Neodejdou. Zůstanou s ním, brání ho, i když mají na těle viditelné modřiny.
Dobře, zůstávaly s ním kvůli dětem?
A to ty děti tomu budou vystavovat?Upřímně, když si mi někdo stěžoval na podobný vzorec, byla jsem jako:
„A to jako myslíš vážně?“
Stávalo se, že ty ženy hledaly pomoc, ale bály se odejít.Moje otázka byla pořád stejná:
„Proč jsi někde, kde štěstí není?“
Ano, byla jsem k nim chladná.
Protože co ode mě chtěly?
Abych je litovala? Aby jim bylo na hodinu dobře?
Když se stejně dobrovolně vrací do teroru, jaký to byl život?
Žádný.
Nemohly chodit samy ven. Nemohly kontaktovat rodinu. A nedej bože, kdyby měly mužského kamaráda. To byl oheň na střeše.Tak proč teda byly s takovým člověkem?
Tady se dostáváme k pointě.
Možná vám to už došlo.Ale než tohle téma otevřeme…
Dovolte mi představit vám můj příběh.
Který je… no…
Takhle.
Ono nejde mluvit okrajově. Každému dojde, o co se tu vlastně snažím.
Nebudu vám lhát.
Chci jen ukázat, jak to celé začalo.
Každý vidí, co se zdá být, málokdo skutečně ví, co je.
Kapitola první
Jak už jsem psala, ve 21 letech jsem chtěla víc.
Vždycky jsem byla lehce ovlivnitelná, ale pořád jsem si tak nějak myslela, že to mám pod kontrolou.
Já jsem byla vždycky ta, co flirtovala. A když to začalo být vzájemné, šlo to samo. Však to známe.
Nebyla jsem do větru. Byla jsem spíš uťáplá, ale pořád jsem měla vlastní názor a nebála se ho říct nahlas.
Když jsem se odstěhovala od mamky, začala jsem žít.
Chodit do baru, do práce a tak dál.
Vztah jako takový jsem měla, ale skončil dřív, než jsme se pomalu stihli poznat.
Něco mi to dalo a zároveň mi to vzalo.
Kdo by to neznal…
Pak přišel.
Krásný, 180 centimetrů vysoký, velké tmavé oči a krásný úsměv.
Upřímně, jen jsem ho viděla a řekla si:
„Ten bude můj.“
On byl teda… no…
Vypadal jako z vyšší společnosti. Celý ve značkovém oblečení, ověšený zlatem. Upravený a voněl na míle daleko.
Vtipné, že si tohle ještě vybavuju.
To jsem ale nevěděla, že stejnou náklonnost projeví i on ke mně.
Abychom si to vysvětlili – nemusela jsem mít za každou cenu na sobě značkové oblečení. O značce to není.
Ale i když jsem pracovala, vyskakovat jsem si nemohla.
A co se týče vzhledu, tak zrovna hubená jsem taky nebyla.
Vlastně ani teď nejsem.
Ale sakra, projevil zájem.
Upřímně jsem začala panikařit.
Převážně jsem si žila na volné noze, co se vztahů týče, a najednou tu byl někdo, koho jsem nechtěla jen do postele.
Ale co s tím?
Řekla jsem si:
„Když to zkusím, tak se maximálně ponížím.“
Pozvala jsem ho na kafe.
A on souhlasil.
„Cože?“
Zrovna on?
Chápejme, že ze začátku jsem ho soudila hlavně podle vzhledu.
Když jsme šli po ulici, lidé koukali. Vzal mě kolem pasu a já si připadala jako princezna.
Nesla jsem se v duchu:
„Čumte, koho vedle sebe mám.“
Sedli jsme si na venkovní terasu.
Objednali jsme si. Já latte a on vídeňskou kávu.
Byl velice charismatický.
Otevřeně jsme si začali povídat a já tak nějak cítila:
„Možná je to ten pravý.“
Strašně se mi líbil.
Jak diskutoval o všem. Když jsem trochu klopýtla, vzal to v pohodě. Nasmáli jsme se.
A když přišlo na placení, já vytáhla peněženku, protože jsem ho pozvala.
Řekl, že žena za něj nikdy neplatila a platit nebude.
Líbilo se mi to.
Nebylo to poprvé, ano.
Ale líbilo se mi na něm všechno.
Když se stmívalo, pozval mě k sobě.
Já si předem říkala, že vím, co se stane a podobně.
Ale kupodivu…
Nestalo se nic.
Bydlel totiž u své sestry.
Prý u ní byl přechodně, jelikož se rozhodl přestěhovat a teď si vybíral byt, kde by chtěl žít.
Nevadilo mi to.
Ale k němu jsem nakonec nešla.
Ne proto, že by nic nebylo.
Ale proto, že setkat se s jeho rodinou bylo prostě příliš brzy.
On mě tedy i přesto všechno doprovodil domů.
Bydlela jsem asi dvacet minut od něj.
Běžně bych jela tramvají, ale on trval na tom, že půjdeme pěšky, abychom si spolu mohli ještě povídat.
Byl to krásný večer.
K ničemu nedošlo.
Nenaléhal.
O sobě moc nemluvil. Naopak chtěl znát všechno o mně.
Přišlo mi to jako projev vlídnosti.
„Já zajímám takového chlapa?“
Ano.
Tohle byly moje otázky za celý ten půlden, co jsme spolu strávili.
Když jsme přišli ke dveřím, objal mě, dal mi pusu na tvář a odešel.
Ta vůně.
Jeho vůně.
Projela mnou jako blesk.
Jako kdyby do mě někdo pustil elektřinu.
Ironie je, že všechno se seběhlo tak rychle, že já viděla jen jeho.
Ne sebe.
Ne svoje plány.
Jen jeho.
A to jsem o něm prakticky nevěděla nic.
A nepřišlo mi to vůbec divné.
Po prakticky jednom společném dni jsem se zamilovala.
Akorát…
Do koho jsem se vlastně zamilovala???
