Článek
Práce je. Jen ne pro všechny.
Napsat tenhle článek je vlastně jednoduché.
Sednu si, otevřu telefon a píšu. Z hlavy. Bez dlouhého přemýšlení, bez rešerší, bez toho, abych se snažila svůj život nějak učesat.
Jenže pak si to po sobě přečtu.
A najednou to jednoduché není.
Protože když člověk píše vlastní život, může některé věci napsat během hodiny. Ale když se k nim vrátí jako čtenář, zjistí, že některé z nich pořád bolí.
Tentokrát nechci psát o bydlení, dávkách ani o tom, jaké je být mámou v situaci, ve které bych opravdu nechtěla být.
Chci psát o práci.
Protože práce je přece všude.
Aspoň se to říká.
-„Vybrali jsme jiného, lepšího uchazeče.“
Kolikrát už jsem tuhle větu četla?
-Životopis odešlete.
-Motivační dopis napíšete.
-Čekáte.
A potom přijde automatická odpověď:
-„Děkujeme za váš zájem, ale rozhodli jsme se pro jiného uchazeče.“
Dobře.
Člověk to přijme.
Nejsem jediná na světě. Zaměstnavatel má právo vybrat si, koho chce.
Jenže pak se podívám na stejný pracovní inzerát o týden později.
A on tam visí znovu.
-Tak koho jste tedy vybrali?
Tuhle otázku nemyslím jako útok. Opravdu mě zajímá.
Podle čeho jste rozhodli, že mě ani nepozvete na pohovor?
Jak můžete předem vědět, že nebudu lepší zaměstnanec než někdo jiný?
Jak můžete z několika řádků životopisu poznat, kdo bude pracovitý, spolehlivý a kdo práci opravdu chce?
A ano, chápu, že zaměstnavatelé mají požadavky.
-Chápu vzdělání.
-Chápu praxi.
-Chápu zkušenosti.
Ale někdy mám pocit, že se na člověka zapomíná podívat jako na člověka.
- Jednou mi dokonce řekli pravdu-
Před několika lety jsem narazila na firmu, která hledala zaměstnance.
Pořád…
Každý den jsem její nabídky viděla na pracovních portálech. Dokonce byly nabídky vyvěšené i přes Úřad práce.
Tak jsem se ozvala.
Poslala jsem životopis. Poslala jsem motivační dopis.
A bylo mi řečeno na rovinu, že zaměstnance vlastně nehledají.
Inzeráty tam mají kvůli vedení.
Aby firma působila dojmem, že prosperuje a že se v ní pořád nabírají lidé.
Nevím, co na to říct.
-Možná je to marketing.
-Možná strategie.
-Možná něco, čemu nerozumím.
Ale vím, co to udělá s člověkem, který takový inzerát vidí.
Řekne si:
-„Tohle je práce kousek od mého domu.“
-„Nebudu dojíždět.“
-„Stihnu vyzvednout dítě.“
-„Možná konečně zvládnu práci i osobní život.“
-„Třeba tohle vyjde.“
A tak člověk odešle životopis.
A když zjistí, že žádná práce ve skutečnosti není, odchází se sklopenou hlavou.
Ne proto, že by práci nechtěl.
Ale protože uvěřil nabídce, která nebyla skutečnou nabídkou.
-A potom máte děti!!
Tohle je kapitola sama pro sebe.
-Máte děti?
-Ano.
A najednou jako by se změnila atmosféra v místnosti.
Přitom jsem nepřišla žádat o zkrácený úvazek.
Nepřišla jsem říct, že nikdy nemůžu pracovat odpoledne.
Naopak.
Jednou jsem šla na pohovor na práci, která mi dávala obrovský smysl.
-Znala jsem náplň práce.
-Věděla jsem, co nabízí.
-Líbil se mi pracovní postup i platové podmínky.
-Časově mi to vycházelo.
Dceru bych zvládla dát do školy a vyzvednout ji. Na odpoledne jsem měla možnost zajistit hlídání.
Byla jsem připravená.
Jen na jednu otázku jsem připravená nebyla.
-„Máte děti?“
-Ano.
Samozřejmě jsem odpověděla pravdu.
A potom přišly další otázky.
Najednou jsem se necítila stejně jako při příchodu.
Po pohovoru jsem odcházela s jedinou myšlenkou:
-„Co to vlastně mělo být?“
Přesto jsem si říkala, že mám praxi. Že tu práci umím. Že třeba tentokrát vyjde.
-Nevyšla.
Za několik dní přišel zamítavý e-mail.
-Vybrali někoho, kdo byl pro ně „přirozeně vhodnější“.
-Flexibilnější.
A já si říkala:
V čem přesně?
Když jsem měla hlídání.
Když jsem byla připravená pracovat.
Když jsem tu práci chtěla.
–
Takže co vlastně po matkách chceme?
Chceme, aby pracovaly.
Ale zároveň nesmí být omezené dětmi.
Chceme flexibilitu.
Ale když má žena dítě, předpokládáme, že flexibilní nebude.
Chceme, aby měly děti.
Ale když je mají a jsou na ně samy, najednou jsou problém.
A pokud chce být žena opravdu flexibilní, musí si často zaplatit hlídání.
Jenže když si spočítá náklady, může zjistit, že značnou část své výplaty odevzdá právě za to, aby mohla pracovat.
-A ještě je tu jedna věc.
Ne každá matka pustí k dítěti prvního člověka, který nabídne hlídání.
-Ne proto, že by nevěřila světu.
Ale protože je to její dítě.
A svět není vždycky bezpečné místo.
–
Práce je. Opravdu.
Prodavačky.
Uklízečky.
Kuchařky.
Administrativa.
Výroba.
Sklady.
Služby.
-Práce je.
Jen někdy přijde zamítavý e-mail dřív, než vůbec dostanete možnost ukázat, co umíte.
-Jindy vás na pohovor pozvou a během dvaceti minut máte pocit, že nesedíte před člověkem, který hledá zaměstnance, ale před komisí, která hledá důvod, proč vás nevybrat.
A někdy se nehodíte jen proto, že máte dítě.
–
A potom přijde psychika
-A tady už se dostávám k něčemu, o čem se mi píše ještě hůř.
Když máte nějaké duševní onemocnění, můžete se naučit s ním žít.
Můžete pracovat.
Můžete chtít pracovat.
Můžete být schopní.
Můžete být inteligentní.
-A přesto může přijít situace, kdy váš mozek prostě řekne:
-Dost.
-Velký kolektiv.
-Více lidí.
-Více hlasů.
-Více otázek.
-Více úkolů najednou.
A místo toho, aby člověk dokázal všechno zpracovat, se mu v hlavě zavřou dveře.
Najednou neví, co bylo řečeno jako první.
Neví, na co odpovědět.
Začne panikařit.
Třesou se mu ruce.
Chce pryč.
Někdy uteče na toaletu a snaží se sám sebe přesvědčit:
-„Musíš se vrátit.“
Protože společnost neví, co s člověkem, který má psychický problém přímo na pracovišti.
Často je jednodušší říct:
-„Běžte na neschopenku.“
Nebo:
-„Najděte si jinou práci.“
Jenže to není řešení.
Já nechci být středem pozornosti.
Nejsem hloupá.
Jen někdy nedokážu během dvaceti minut zpracovat deset lidí, dvacet otázek a několik požadavků najednou.
A to jsou dvě úplně rozdílné věci.
–
Nechci zvláštní zacházení
Nechci, aby mě někdo zaměstnal z lítosti.
Nechci, aby mi někdo dal práci jen proto, že jsem máma.
Nechci, aby mě někdo litoval kvůli psychice.
-Chci úplně obyčejnou věc.
-Chci dostat šanci.
-Pozvat mě na pohovor.
-Zeptat se, co umím.
-Podívat se na moji praxi.
A potom rozhodnout.
Ne předem.
Ne podle toho, že jsem matka.
Ne podle nějaké automatické kolonky.
Ne podle domněnky, že člověk s určitým psychickým problémem nebude fungovat.
Protože možná budete překvapení.
Možná ten člověk bude jeden z nejlepších zaměstnanců, které jste kdy měli.
A možná ne.
Ale to nezjistíte, pokud mu nikdy nedáte možnost to ukázat.
–
A ano, já pracovat chci.
Nechci nic mimořádného.
Chci si jednou vydělat na dovolenou.
Chci si udělat řidičák.
Chci mít pocit, že jsem něco dokázala vlastníma rukama.
Chci pracovat.
Nechci být někým, koho musí společnost zachraňovat.
Ale dokud budeme člověka odmítat dřív, než ho vůbec poznáme, budeme se pořád točit v kruhu.
--
A tak se ptám:
Když tvrdíme, že práce je všude, není možná největší problém v tom, že některým lidem vůbec nedáme šanci ji získat?
Tohle není útok na všechny zaměstnavatele.
Nejsou všichni stejní.
Stejně jako nejsou stejní všichni zaměstnanci.
Je to jen moje zkušenost.
-Moje otázky.
Moje další malé osobní inferno.
A možná i otázka pro někoho, kdo někdy seděl na druhé straně pracovního pohovoru:
__Podle čeho poznáte, že je člověk opravdu špatný uchazeč, když jste mu nikdy nedali možnost ukázat, co v něm je?
— MariM
Hraniční máma
