Článek
Hraniční porucha osobnosti. Tři slova, která pro člověka, který je nikdy neslyšel, možná neznamenají vůbec nic. Pro někoho jsou ale každodenní realitou. Já s ní žiju. A konečně vím, že to, co se ve mně děje, má jméno.
Co vlastně znamená HPO?
Hraniční porucha osobnosti, zkráceně HPO, je duševní porucha, která může výrazně ovlivňovat prožívání emocí, vztahy s ostatními lidmi, vnímání sebe sama i reakce na situace kolem nás.
A právě tady bych chtěla něco zdůraznit.
Neexistuje jeden univerzální „hraničář“.
To, že máte HPO, neznamená, že budete přesně takoví, jak popisuje nějaký článek na internetu. Každý člověk má jiné zkušenosti, jinou povahu, jiné spouštěče a jiné projevy.
U někoho mohou být nejvýraznější obrovské výkyvy emocí. Někdo má velký strach z odmítnutí nebo opuštění. Někdo bojuje s impulzivitou, problémy ve vztazích nebo velmi proměnlivým vnímáním sebe sama. Jiný člověk může navenek působit naprosto klidně, zatímco uvnitř prožívá totální emoční bouři.
…A pak jsou tu věci, o kterých se tolik nemluví.
Třeba to, jak složité může být být mezi lidmi.
Jak moc člověk přemýšlí nad tím, co řekl.
Jak snadno si vyloží obyčejný pohled nebo tón hlasu jako odmítnutí.
Jak dokáže jedna věta druhého člověka zůstat v hlavě celý večer.
Jak strašně těžké někdy může být rozlišit mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, co nám k tomu vytvořila vlastní hlava.
HPO není jen vztek.
Není to jen brečení.
Není to jen „přecitlivělost“.
A už vůbec to není charakterová vada.
Je to způsob fungování, který může člověku každodenní život pořádně komplikovat.
A jak vypadá HPO u mě?
Tady už nechci mluvit za všechny lidi s HPO.
Chci mluvit jen sama za sebe.
Protože tohle je moje zkušenost.
Jedna z věcí, která mě na sobě v poslední době strašně štve, je moje komunikace s lidmi.
Já totiž umím psát.
Když dostanu klávesnici, dokážu vám během několika minut vysvětlit, co si myslím, co cítím, co mě naštvalo nebo proč mě něco bolí.
Umím být vtipná.
Umím být sprostá.
Umím být upřímná.
Umím telefonovat s lidmi.
Ale postavte mě před člověka osobně a najednou je všechno jinak.
Najednou neumím složit normální kloudnou větu.
A někdy ze mě lezou takové kraviny, že sama nevím, proč jsem je vůbec řekla.
Jenže problém není jen v tom, že něco řeknu blbě.
Problém začíná potom.
V hlavě se mi rozjede:
Proč jsem to řekla?
Co si teď o mně myslí?
Vypadala jsem divně?
Určitě si myslí, že jsem úplný idiot.
Proč prostě neumím normálně mluvit?
A čím víc se snažím působit normálně, tím méně normálně se cítím.
Mám totiž často pocit, že mě lidé soudí už od pohledu.
A když do nějaké situace vstupuji s tímhle pocitem, nejdu do ní jako člověk, který se chce s někým přirozeně seznámit.
Jdu do ní jako člověk, který se snaží hlídat.
Hlídám, co říkám.
Jak se tvářím.
Co si asi myslí druhý člověk.
Jestli jsem nebyla moc hlasitá.
Jestli jsem nebyla moc tichá.
Jestli jsem neřekla něco trapného.
A pak se divím, že nedokážu vést obyčejný rozhovor.
Jenže teď přichází škola.
Moje dcera nastupuje do školy.
A já se na to těším.
Zároveň z toho mám ale obrovský strach.
Nejen kvůli ní.
Kvůli sobě.
Najednou budu stát mezi lidmi, které neznám. Budou tam další rodiče, učitelé, nové tváře, nové situace.
A někdo se se mnou třeba dá do řeči.
Už jen ta představa mě dokáže vyděsit.
Protože co když nebudu vědět, co říct?
Co když budu působit divně?
Co když mě někdo nebude mít rád?
Co když si o mně někdo něco pomyslí?
A pak je tu ještě jeden strach, který je mnohem větší.
Co když nebudu schopná dost dobře chránit svoje dítě?
Děti jsou různé.
Rodiče jsou různí.
A já už teď v hlavě připravuju věty, které někomu vpálím, pokud někdo mojí malé ublíží.
Ano.
Doslova si je připravuju.
Protože na jednu stranu mám problém říct člověku obyčejné „Ahoj, jak se máte?“, ale pokud by někdo ublížil mému dítěti, moje hlava už má připravený celý proslov.
A možná je to právě jeden z těch paradoxů, které jsou na mně nejvíc absurdní.
Běžný sociální kontakt mě děsí.
Ale představa, že někdo ublíží mému dítěti, ve mně probudí úplně jiného člověka.
Nejvíc se ale bojím něčeho jiného…
Bojím se, aby moje dcera neměla jednou život jako já.
Nechci, aby se bála lidí.
Nechci, aby měla pocit, že ji všichni soudí.
Nechci, aby se vracela domů a několik hodin přemýšlela nad jednou větou, kterou řekla před ostatními.
Nechci, aby neměla kamarády.
Nechci, aby měla pocit, že nemá nikoho, komu může říct, že ji něco trápí.
Já už jsem se se svou samotou nějakým způsobem smířila.
Neříkám, že mě nikdy nebolí.
Ale znám ji.
Umím v ní žít.
Pro svoje dítě ji ale nechci.
Chci, aby mělo kamarády.
Aby mělo člověka, kterému může napsat, když bude mít špatný den.
Aby se nebálo říct si o pomoc.
Aby vědělo, že nemusí všechno zvládat samo.
A možná právě proto mě ta škola děsí tolik.
Protože nejde jen o školu.
Je to další krok do světa.
A já mám pořád strach ze světa sama.
Přesto tam půjdu.
Možná budu stát mezi ostatními rodiči a v hlavě budu mít připravených deset vět, které nakonec ani jednu neřeknu.
Možná řeknu nějakou úplnou kravinu.
Možná budu nervózní.
Možná se budu chtít schovat.
Ale půjdu tam.
Protože moje dcera potřebuje mámu, která se snaží.
A já se snažím.
Nejsem vyléčená.
Nejsem dokonalá.
A moje diagnóza ze mě neudělala někoho jiného.
Jen mi konečně dala jméno pro některé věci, se kterými jsem dlouho bojovala.
A možná teď konečně můžu začít zjišťovat, jak s nimi ŽÍT.
