Článek
Aneb jak se díky jedné aktovce bortí svět hraniční mámě!
Včera si moje dcera nasadila novou aktovku a já měla chuť se smát i brečet. Byla skoro větší než ona. A tak mě napadlo: opravdu tohle všechno sedmileté dítě potřebuje?
Možná jsem přecitlivělá.
Možná jsem jen máma, která má pocit, že její dítě vyrostlo nějak podezřele rychle.
A možná je úplně normální, že prvňáček dostane na záda náklad, se kterým by se leckterý dospělý vydal maximálně na výlet.
Jenže když jsem tu aktovku viděla na zádech své dcery, opravdu jsem chvíli přemýšlela, jestli se vůbec odlepí od země.
Má asi 122 centimetrů. Aktovka je růžová, krásná, má vyztužená záda, je prostorná a podle všeho přesně taková, jakou jsme hledaly.
Byla jsem z ní nadšená.
Pak si ji dcera nasadila.
A já si pro sebe řekla: „Ty vole, vždyť ta taška je skoro větší než ty.“
Dobře. Trochu přeháním.
Ale jen trochu.
Protože když člověk začne nakupovat všechno, co má prvňáček údajně potřebovat, najednou zjistí, že neposílá dítě do školy, ale vybavuje malou expediční jednotku.
Aktovka. Penál. Pastelky. Tužky. Guma. Ořezávátko. Obaly. Sešity. Desky. Přezůvky. Láhev. Svačina.
A potom ještě všechno, co si škola řekne.
A já se přitom dívám na těch sedm let života před sebou a říkám si, kam se to vlastně všechno vejde.
Ne do aktovky.
Do dítěte.
Protože prvňáčci opouštějí dětské střevíčky. Najednou mají povinnosti, rozvrh, úkoly, pravidla a svoje první velké „musím“.
A my k tomu přidáme aktovku, která je pomalu těžší než jejich sebevědomí.
Dobře. To už zase přeháním.
Ale když pak člověk potkává starší děti, začne nad tím přemýšlet.
Taška skoro nikde.
Některé děti působí, jako by šly do školy jen s mobilem, svačinou a výrazem „co zase chcete“.
A pak přijde prvňáček.
Aktovka na zádech.
Láhev v jedné ruce.
Sáček s přezůvkami v druhé.
A výraz člověka, který právě nastupuje do pracovního procesu.
Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem bydlela kousek od školy. Učebnice jsme si podle potřeby nechávali v lavicích a děti je nenosily každý den sem a tam.
A tak si říkám:
Není toho na prvňáčka někdy prostě moc?
Možná je to součást učení zodpovědnosti. Možná se děti musí naučit starat o svoje věci, nosit si je a postupně převzít zodpovědnost.
A vlastně je to dobře.
Jen si nejsem jistá, jestli musí být ta zodpovědnost hned tak těžká.
A pak jsou samozřejmě školní potřeby.
Tady ale musím být upřímná.
Moje dcera za ztrácení věcí zase tolik nemůže.
To já jsem schopná držet něco v ruce, položit to někam „na bezpečné místo“ a o tři minuty později kvůli tomu převrátit celý byt vzhůru nohama.
-Sakra, kde to je?!
A pak to samozřejmě najdu přesně tam, kam jsem to před třemi minutami položila.
Anketa
Takže možná bych měla být s těmi školními potřebami trochu opatrná.
Protože až jednou zjistím, že chybí pastelka, možná nebude problém v dítěti.
Možná budu problém já.
A když se člověk podívá na ceny školních věcí, začne to být ještě zajímavější.
Koupit levnější variantu? Někdy skoro není z čeho vybírat.
Koupit kvalitnější? Peněženka začne tiše plakat.
A tak jsme včera koupily krásnou růžovou aktovku.
Vyztužená záda. Prostorná. Hezká. Přesně taková, aby jí vydržela alespoň dvě školní sezóny.
A pak jsem ji viděla na těch 122 centimetrech.
A měla jsem chuť se smát.
A zároveň brečet.
Protože ta aktovka nebyla jen aktovka.
Byl to další důkaz, že moje malá holčička už není tak malá.
Doma je pořád moje princezna.
Venku už je to občas úplně jiný živočišný druh.
A občas slyším třeba desetileté dítě mluvit a říkám si:
-Proboha, kdy se z těch dětí stali tihle lidi?
Jasně, byli jsme taky takoví.
Jen si to člověk nepamatuje.
A právě tohle mě trochu děsí.
Protože mám pocit, že škola není jen místo, kam dítě ráno odvedete a odpoledne si ho zase vyzvednete.
Je to místo, kde se začne měnit.
Potká jiné děti.
Jiné názory.
První kamarády. První konflikty. První úspěchy. První neúspěchy.
A najednou zjistíte, že už nemáte úplnou kontrolu nad tím, co vaše dítě zažívá.
Možná mě proto ta obří aktovka tak dostala.
Protože v ní nevidím jen učebnice a pastelky.
Vidím v ní další krok pryč ode mě.
A pak se možná otočím a zjistím, že mi ten malý člověk, který mi kdysi skoro nevlezl do náruče, vlastně strašně chybí.
Takže ano.
Možná jsem přecitlivělá.
Možná toho v té aktovce vidím víc, než tam skutečně je.
Ale pořád mi vrtá hlavou jedna věc:
-Není toho na ty naše prvňáčky někdy prostě moc?
A teď mě opravdu zajímá, jak to máte vy.
Nosily vaše děti do první třídy opravdu všechno každý den?
Nechávaly se učebnice ve škole?
A hlavně — přišla jsem jen já o nervy z velikosti a ceny školní aktovky, nebo jste na tom byli podobně? ..
