Článek
Český stát má systém. Má úřady, zákony, sociální dávky, Úřad práce, OSPOD, ombudsmana, ministerstva a další instituce, které mají člověku pomoci ve chvíli, kdy se dostane do problémů. Jenže co se stane, když člověk všechny ty možnosti skutečně začne využívat, dělá přesně to, co se po něm požaduje, a přesto se jeho situace nelepší?
Přesně v takové situaci jsem teď já.
Nejsem člověk, který by odmítal pracovat. Práci jsem hledala a hledám ji dál. Rozeslala jsem životopisy a snažila se najít zaměstnání. Na několik dní jsem nastoupila do zmrzlinárny, ale práce skončila a dnes práci nemám.
Přesto po té krátké práci zůstal v systému záznam u České správy sociálního zabezpečení, který nyní souvisí s řešením mojí dávky. Nevím, jestli musí zaměstnavatel ještě něco doložit nebo vyřešit. Vím jen, že práce trvala dva nebo tři dny, ale její záznam dnes ovlivňuje situaci, ve které jsem.
A tak znovu komunikuji, zjišťuji, dokládám a čekám.
Když Úřad práce v Neratovicích v mém případě dvakrát pochybil, nenechala jsem to být. Řešila jsem to. Obrátila jsem se na ombudsmanku a díky jejímu zásahu se věc dostala až na Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Takže ano, bojovala jsem.
Jenže člověk může bojovat jen do určité chvíle.
Pak už potřebuje, aby někdo začal také něco řešit za něj.
Protože zatímco úřady řeší jednotlivé části mého případu, můj skutečný život se nezastavil.
Mám dceru, která za týden nastupuje do školy. Potřebuje obědy, školní věci a všechno ostatní, co dítě potřebuje. Já ale v současnosti nemám z čeho tyto věci zaplatit.
A teď mám v pondělí znovu jet na Úřad práce.
Úřad práce mi přitom nabídl možnost, která by mi mohla pomoci, a dokonce mi bylo řečeno, že pomůcky by mi mohly být zaplaceny.
To zní dobře.
Jenže pořád zůstává jedna úplně základní otázka:
Za co tam mám jet?
Když nemám peníze, nemám peníze ani na cestu.
A tady se dostávám k něčemu, co mi na celém systému připadá zvláštní. Po člověku se chce, aby chodil na úřady, vyřizoval věci, hledal práci, řešil bydlení, dokládal dokumenty a využíval nabízené možnosti. Jenže nikdo současně neřeší, z čeho má člověk tyto kroky financovat.
Rodina není povinna financovat moje dítě.
Moje máma není stát.
Moji příbuzní nejsou sociální systém.
Nemůžu přece pokaždé říct: „Nemám na cestu, tak mi ji zaplatí někdo z rodiny.“
A právě proto existuje stát a jeho systém pomoci.
Nebo snad ne?
Další kapitola celého příběhu je OSPOD.
Když jsem řešila svou situaci a bezpečí své dcery, byla jsem mimo jiné odkázána na Klokánek. Rozumím tomu, že jednou z podmínek takového řešení je zajištění bezpečí dítěte. To nezpochybňuji.
Ale pak si musím položit otázku:
Proč se bezpečí dítěte řeší především tím, že se má matka s dítětem někam přesunout, když problém vznikl v bydlení, ze kterého jsme odešly?
Proč se neřeší také samotná příčina?
Problémem byly štěnice.
Já jsem ten problém nevyrobila.
Nebyla jsem majitelem ubytování.
Neměla jsem rozhodovací pravomoc nad tím, jak bude objekt ošetřen.
A přesto jsem slyšela, že postřik bych si měla zaplatit sama.
Jenže za co?
Z čeho má člověk bez peněz zaplatit odborné ošetření ubytování, když zároveň nemá peníze ani na cestu na Úřad práce?
Tohle je přesně ten moment, kdy přestávám chápat, jak má ten systém fungovat.
Pokud má být dítě v bezpečí, naprosto s tím souhlasím.
Ale bezpečí dítěte přece nemůže znamenat jen to, že matku s dítětem někam přesuneme. Měli bychom se také ptát, proč se problém vůbec dostal tak daleko a kdo má odpovědnost za jeho řešení.
Já jsem proto celou věc nakonec předala hygieně.
Protože už nechci jen poslouchat, kdo co má udělat.
Chci, aby někdo skutečně posoudil, kde problém vznikl a jak měl být řešen.
A mezitím stále řeším bydlení.
Bydlení jsem našla.
Jenže nemám prostředky na to, abych se tam odstěhovala.
Z původního pokoje jsem odešla se svou dcerou, protože jsem ji nechtěla vracet do prostředí, kde jsme řešily štěnice. Neodešla jsem proto, že bych chtěla přestat platit nebo někomu způsobovat problémy. Odešla jsem proto, že jsem jako matka vyhodnotila, že tam svoje dítě nechci dál nechávat.
Majitel teď vyhrožuje policií.
A já se ptám, kde je v tom všem člověk?
Nechci, aby stát vyřešil celý můj život.
Chci pracovat.
Chci mít vlastní bydlení.
Chci se postarat o svoje dítě sama.
A právě proto jsem práci hledala, rozesílala životopisy, řešila bydlení a obracela se na úřady.
Jenže když člověk nemá peníze, nemůže si jednoduše koupit další měsíc času.
Nemůže si koupit cestu na úřad.
Nemůže si koupit odborný postřik.
Nemůže si koupit stěhování.
Nemůže si koupit klid.
A přesto po něm systém dál chce další kroky.
Takže ano, bojuji.
Ale začínám mít pocit, že se ode mě očekává nekonečný boj v situaci, kdy už nemám prostředky ani na to, abych se dostavila na místo, kde mám o pomoc požádat.
A to je podle mě otázka, kterou bychom si měli položit všichni.
Nejen já.
Co má člověk dělat, když mu stát řekne: „Přijďte, doložte, vyřiďte, odvolejte se, hledejte práci a bojujte,“ ale člověk už nemá ani peníze na cestu?
Co má dělat matka, která má za týden poslat dítě do školy, ale neví, z čeho zaplatí obědy?
Co má dělat člověk, který našel bydlení, ale nemá prostředky na to, aby se do něj dostal?
Co má dělat člověk, kterému je řečeno, že má zajistit dítěti bezpečí, ale zároveň nikdo neřeší, proč problém s bezpečností vznikl?
A především:
Kolikrát ještě musí člověk dokazovat, že se snaží, než mu systém skutečně pomůže?
Já už nevím.
Vím jen, že jsem práci hledala. Bydlení jsem hledala. Úřady řeším. Obrátila jsem se na ombudsmanku. Věc se dostala až na ministerstvo. Problém se štěnicemi jsem předala hygieně. A v pondělí mám znovu jet na Úřad práce.
Jenže na cestu nemám peníze.
A moje dcera za týden nastupuje do školy.
Takže zatímco systém řeší jednotlivé části mého případu, já řeším jednu úplně obyčejnou věc:
Jak to celé zaplatím do doby, než systém konečně začne fungovat?
Protože bojovat má smysl.
Ale člověk nemůže bojovat donekonečna s prázdnou peněženkou.
A už vůbec ne za cenu toho, že se jeho dítě stane jen dalším číslem v systému.
