Článek
Někdy člověk potřebuje přestat vysvětlovat, že se snaží.
A prostě říct:
Takhle to je.
Jsem máma malé dcery. Chci pracovat. Chci bydlet. Chci být soběstačná. Chci se jednou dostat do bodu, kdy nebudu muset přemýšlet, jestli mi po zaplacení nájmu zbyde na jídlo.
A přesto jsem se ocitla v situaci, kdy řeším úřady, bydlení, štěnice, práci, školu, peníze a zároveň se snažím zajistit, aby moje dcera měla pocit, že je všechno v pořádku.
Není.
Ale já bojuju.
• Do května jsem pracovala.
• Od té doby se snažím najít další práci.
• Neodmítám práci proto, že se mi nechce pracovat.
• Často jsem odmítnuta okamžitě.
• A když už o mě zaměstnavatel zájem má, často potřebuje směny brzy ráno.
• Jenže mám dítě, které nemohu nechat samotné na ubytovně se společnými prostory.
• Snažím se dceru vést k samostatnosti. Ale samostatnost neznamená, že sedmileté dítě nechám několik hodin samo, protože já musím být od pěti ráno v práci.
• Hledám řešení, ne výmluvy.
• Na ubytovnu jsem odešla z předchozího bydlení, kde mi majitel neposkytl řádnou smlouvu.
• Ani tehdy jsem nebyla úplně finančně soběstačná. I s brigádou jsem byla závislá na tom, zda budou správně a včas vyřízené dávky.
• A právě v jejich vyřizování došlo k pochybením, jejichž důsledky jsme s dcerou pocítily velmi tvrdě.
• Nějakou dobu jsme zůstaly bez prostředků na základní životní potřeby.
• Věc jsem začala řešit a dostala se až na vyšší místa.
• Situace se nakonec začala posouvat.
• Jenže mezitím musíte pořád někde bydlet, něco jíst, dítě musí chodit do školy a život se nezastaví jen proto, že úřad něco řeší.
A potom přišly štěnice.
Ne jako metafora.
Doslova.
Problém s nimi jsem nevyvolala já. Snažila jsem se ho řešit.
A výsledkem je mimo jiné to, že mě majitel ubytovny posílá pryč.
Takže člověk řeší:
• kam půjde,
• kde bude bydlet jeho dítě,
• jak zaplatí nájem,
• jak bude chodit dítě do školy,
• jak si najde práci,
• a zároveň jak zabránit tomu, aby se problém se štěnicemi přenesl dál.
Azylové domy?
Zkoušela jsem je.
Volala jsem.
Hledala jsem.
A mnohé jsou plné nebo mají podmínky, které nesplňuji.
Takže další telefon.
Další číslo.
Další „bohužel nemáme místo“.
A potom další.
A mezitím máme čtrnáct dní.
Momentálně jsme u mojí maminky.
Jenže majitel ubytovny jí oznámil, že moje přítomnost u ní může trvat pouze čtrnáct dní. Potom by údajně vyhodil i ji.
Takže se může stát, že se budeme muset vrátit zpátky.
Do pokoje, ze kterého se snažím dostat právě kvůli štěnicím.
A tady člověk začne přemýšlet, co vlastně může udělat.
Zavolat hygienu?
Ano.
Jenže pokud se bojíte, že tím ohrozíte bydlení vlastní maminky, není to rozhodnutí, které uděláte s lehkým srdcem.
Některé situace prostě nemají jednoduché řešení.
A teď něco, co se mnoha lidem nebude líbit.
Mám HPO.
Hraniční poruchu osobnosti.
Neříkám to jako výmluvu.
Nikdy jsem nechtěla, aby mě moje diagnóza definovala.
Ale je součástí mého života.
A když se na člověka sesype několik problémů najednou, není divu, že psychika začne reagovat.
Mně se vrátily panické ataky.
Vrátily se tiky.
Tři dny po sobě jsem měla panickou ataku.
A upřímně?
Ani nepříteli bych to nepřála.
Jenže ráno vstanu.
Postarám se o dceru.
Řeším úřady.
Volám kvůli bydlení.
Hledám práci.
Řeším další věci.
A jedu dál.
Na autopilota.
Ne proto, že bych byla nezničitelná.
Ale protože nemám možnost jen tak vypnout.
Jsem máma.
A moje dcera mě potřebuje.
Takže bojuju.
I když se klepu.
I když mám strach.
I když mám pocit, že už toho je moc.
Bojuju.
A potom jsem svůj příběh zveřejnila na Facebooku.
A víte, co přišlo?
Jeden člověk mi napsal, že člověk s poruchou osobnosti by neměl mít dítě u sebe.
Zajímavé.
Protože kdybychom podle některých lidí začali odebírat děti všem rodičům, kteří někdy mají psychické problémy, pravděpodobně bychom zjistili, že by najednou nemohla vychovávat děti obrovská část společnosti.
• Stres je součástí života.
• Vyčerpání je součástí života.
• Rodičovství není procházka růžovou zahradou.
• Každá máma někdy nezvládá všechno.
• Každý rodič může mít období, kdy je na dně.
• A diagnóza automaticky neznamená špatného rodiče.
Já nejsem dokonalá máma.
Ale jsem máma, která se snaží.
A hlavně:
moje dcera není moje diagnóza.
Další komentář?
„Paní si zvykla na dávky a dost možná je fetka.“
Ironické, že?
Víte, na čem jsem závislá?
Na své dceři.
Na tom, že ji chci mít u sebe.
Na tom, že chci pracovat.
Na tom, že chci být soběstačná.
Na tom, že nechci celý život čekat, až mi někdo pomůže.
To je špatně?
Nežádala jsem o miliony.
Ani je nechci.
Co bych s nimi dělala?
Ano, mít peníze je fajn.
Ale já si chci na svůj život vydělat sama.
Chci mít práci.
Chci platit svůj nájem.
Chci jednou vzít svoji dceru do zoo a nemuset ten den počítat každou korunu.
Chci jí koupit zmrzlinu nebo lízátko bez toho, abych si v hlavě počítala, jestli mi pak zbyde na chleba.
Moje dcera nepotřebuje drahé dary.
Ona je šťastná za lízátko.
Za obyčejný den.
Za to, že jsem s ní.
A víte, co chce nejvíc?
BÝT SE MNOU.
A já chci být s ní.
Proto píšu.
Nepíšu tento článek proto, abych ze sebe udělala oběť.
Píšu ho, protože potřebuju všechny ty věci konečně dostat ven.
Chci psát o svých zkušenostech.
O tom, co člověk zažije, když se snaží fungovat.
O úřadech.
O bydlení.
O práci.
O mateřství.
O psychickém zdraví.
O předsudcích.
O tom, jak snadno dokážeme člověka odsoudit podle několika vět, aniž bychom znali jeho příběh.
A možná si to někdo přečte a něco mu dojde.
Možná žena bez dětí.
Možná máma.
Možná táta.
Možná někdo, kdo sám bojuje s psychickými problémy.
A možná dokonce někdo, kdo mě teď odsuzuje.
Protože každý má právo na svůj názor.
Každý má svobodu slova.
Ale možná by bylo někdy dobré se před odesláním komentáře na chvíli zastavit.
A zeptat se:
„Co vlastně tomu člověku píšu?“
„Pomůže mu to?“
„Nebo mu jen v době, kdy už je na dně, přidám další ránu?“
Já jsem si na urážky zvykla.
Prakticky od dětství jsem zažívala situace, kdy mi život házel klacky pod nohy a lidé mě dokázali odsoudit, aniž by znali celý příběh.
Ale teď jsem máma.
A jednu věc už tolerovat nebudu.
Nenechám nikoho zatahovat moji dceru do sporů a problémů, kterým ještě ani nerozumí.
Může někdo soudit mě.
S tím už si poradím.
Ale moje dcera za moje problémy nemůže.
Nechci lítost.
Chci šanci.
Šanci pracovat.
Šanci bydlet.
Šanci vychovávat svoje dítě v bezpečí.
Šanci jednou říct:
„Zvládla jsem to sama.“
A pokud mi teď někdo pomůže, nebudu se za to stydět.
Protože někdy člověk potřebuje pomoc právě proto, aby se později mohl postavit na vlastní nohy.
Moje sbírka na Doniu vznikla právě z tohoto důvodu.
Nechci miliony.
Nechci luxus.
Nechci žít z cizích peněz.
Chci se dostat přes období, ve kterém jsem se ocitla, a potom zase normálně fungovat.
Pokud chcete můj příběh podpořit, můžete tak udělat prostřednictvím sbírky:
https://donio.cz/pomozte-nam-najit-bezpecny-domov-a-zacit-znovu?utm_source=copylink&utm_medium=socialshare&utm_campaign=share_button&utm_content=bce9a843-392e-4f7e-9b7b-2c8dc47075d7
A pokud finančně přispět nemůžete, můžete udělat něco, co nestojí vůbec nic.
Sdílet.
Možná se můj příběh dostane k někomu, kdo mi pomůže najít práci.
Možná k někomu, kdo ví o bydlení.
Možná k někomu, kdo pochopí, že za každým „nepracuje“ může být příběh, který na první pohled vůbec nevidíme.
Tohle je první část.
A další bude o práci.
O tom, že „nechce pracovat“ není totéž jako „nemůže přijmout práci, která není slučitelná s péčí o dítě“.
Protože některé věci je potřeba říkat.
A někdy je potřeba je říct naplnohubu. 🤌
