Článek
Roky jsem si říkala, že až bude bezpečno, budu šťastná. Až budeme mít kde bydlet. Až nebudu řešit peníze, úřady, školu a další průsery. Jenže teď se něco změnilo. A já vlastně nevím, co s tím.
- Protože přežívat umím. To jsem se naučila dokonale. Umím vstát, i když se mi nechce. Umím fungovat, když jsem vyčerpaná. Umím řešit věci, které bych nejradši vůbec řešit nemusela. Umím sebrat poslední zbytky energie a udělat to, co je potřeba. Umím být máma. Umím být ta, která všechno zařídí.
Umím se vypořádat s úřadem, hledat bydlení, shánět peníze, řešit školu, práci, jídlo, nájem a zároveň se nějak tvářit, že to zvládnu. A možná právě v tom je ten problém. Člověk si tak zvykne bojovat, že si přestane umět představit život, ve kterém zrovna žádná bitva není.
Dlouho jsem čekala na chvíli, kdy konečně nebudu muset řešit, kde budeme další měsíc. Kdy budu mít střechu nad hlavou a nebudu každý den přemýšlet, odkud vezmu peníze. Kdy bude mít moje dcera svoje místo, svoje věci a pocit, že někam patří. Kdy budu moct přemýšlet o práci ne proto, že musím okamžitě zachraňovat situaci, ale proto, že si chci něco vybudovat.
(A teď mám najednou střechu nad hlavou.
A vůbec nevím, co dál.)
Zní to možná absurdně. Člověk by si řekl, že přesně tohle jsem přece chtěla. Bezpečí, klid, vlastní prostor. Jenže když jste zvyklí na to, že se věci pořád mění, že někde chvíli jste a pak zase balíte, že nikdy nevíte, co bude za pár měsíců, tak si najednou vůbec nemusíte umět představit, jaké je to mít skutečný domov.
Dokonce se přistihuju, že se bojím do toho bytu něco pořádně pořídit. Závěsy? Dekorace? Něco hezkého na zeď? Pořádnou skříň? Proč bych to nekoupila? Vždyť tam bydlíme…
Jenže někde uvnitř pořád existuje ta malá část mě, která čeká, kdy zase přijde stěhování.
- Jsem zvyklá mít věci připravené tak, aby se daly sbalit. Jsem zvyklá přemýšlet prakticky. Co je opravdu potřeba? Co můžu oželet? Co kdybychom musely zase pryč? Co když tohle nebude dlouhodobé?…
..... A najednou mám udělat něco úplně jiného. Mám si dovolit uvěřit, že tentokrát možná nikam nejdeme.
- A právě to mě děsí.
Umím jen přežívat. Nikdy jsem se nerozhodla sama za sebe a teď už můžu jít a žít svůj život,ale jak se to vlastně dělá?
Protože koupit si něco do bytu není jen koupit si věc. Když jste byli zvyklí pořád někam odcházet, je v tom něco mnohem většího. Je to takové tiché rozhodnutí: „Počítám s tím, že tady budu.“
- Když máte pár věcí v tašce, můžete kdykoliv odejít. Nemusíte si připouštět, že jste někde zakořenili. Nemusíte se bát, že o něco přijdete, protože jste si to vlastně ani nedovolili pořádně mít…..
….Ale když si koupíte závěsy, pověsíte obrázek, pořídíte hrníčky, dáte dceři její věci na jedno konkrétní místo a začnete přemýšlet, co by se vám líbilo v obýváku, najednou tím říkáte: „Tady jsme doma.“
A já vlastně nevím, jaké to je.
Nikdy jsem se nenaučila mít domov jako něco samozřejmého. Naučila jsem se přežít změnu. Naučila jsem se začínat znovu. Naučila jsem se sbalit věci a jít dál. Naučila jsem se nedoufat příliš nahlas, protože co když to zase nevyjde?
A teď se mám naučit něco úplně opačného.
Zůstat.
Věřit, že můžu něco budovat místo toho, abych pořád jen řešila, jak to celé udržet pohromadě.
…..A možná proto mě vlastně děsí i otázka, co bude dál.
- Když člověk dlouho jen přežívá, nepotřebuje sny. Potřebuje další den. Další nájem. Další jídlo. Další telefonát. Další papír. Další řešení. Přežívání má totiž jasná pravidla. Máš problém a hledáš řešení.
Ale život takhle jednoduchý není.
Když už nemusíš jen přežívat, začneš si muset vybírat…A to znamená položit si otázku, kterou jsem si možná dlouho nedovolila: Co vlastně chci?
Ne co musím. Ne co je potřeba zařídit. Ne co po mně někdo chce. Já. Co chci já?
A sakra… to je někdy mnohem těžší otázka než „jak přežijeme další měsíc“.
Možná nechci jen další bezpečný pokoj. Možná chci domov. Možná nechci jen nějakou práci, která mě uživí. Možná chci práci, ve které budu mít pocit, že něco umím a že někam patřím. Možná nechci jen přestat brečet. Možná se chci zase smát. Možná nechci jen zvládnout další rok. Možná chci mít jednou pocit, že jsem ten svůj život opravdu žila.
A tohle je pro mě úplně nová disciplína.
Protože přežít jsem se naučila dávno.
…Ale žít? To se teprve učím.
A možná nemusím mít všechno vyřešené, abych s tím začala. Nemusím čekat na den, kdy nebude žádný problém, protože takový den nejspíš nikdy nepřijde. Možná jen potřebuji připustit, že problémy už nemusí být jedinou věcí, kolem které se můj život točí.
Možná můžu začít pomalu. Jednou věcí do bytu. Jedním plánem, který není jen nouzovým řešením. Jedním snem, který nevznikl z potřeby někam utéct.
Možná můžu konečně přestat žít s hlavou otočenou ke dveřím a čekat, kdy zase budu muset odejít.
Možná se můžu naučit zůstat.
…A možná právě to bude pro mě úplně nejtěžší.
- Protože já už vím, jaké je to nemít jistotu.
Teď se musím naučit, jaké je to ji mít.
…...A co když už konečně nemusím jen přežívat?
Možná je čas zjistit, co se stane, když si poprvé dovolím opravdu žít....
