Článek
Je zvláštní, jak někdy člověk čeká další katastrofu a místo ní přijde něco úplně jiného.
Po tom všem, co jsme poslední týdny řešily, jsem byla přesvědčená, že změna školy bude pro mě i pro dceru jen další položkou na seznamu věcí, které musím nějak přežít.
-Nová škola. Nové prostředí. Nová paní učitelka. Nové obavy.
A hlavně další vysvětlování.
Protože když jste rodič, který má psychické obtíže, někdy máte pocit, že musíte svůj život neustále obhajovat.
Proč něco nezvládáte.
Proč potřebujete pomoc.
Proč hledáte někoho, kdo by vám pomohl s vyzvedáváním ze školy.
Proč někdy prostě nejste schopni fungovat tak, jak by podle představ ostatních rodičů člověk fungovat měl.
Já jsem si na to už skoro zvykla.
A možná právě proto mě to na nové škole tak zaskočilo.
Nemusela jsem nic dlouze vysvětlovat.
Paní učitelka věděla, že mám hraniční poruchu osobnosti. Věděla, co to může znamenat. Studovala ji.
A najednou přede mnou nestál člověk, kterému musím dokazovat, že moje potíže jsou skutečné.
Stál přede mnou člověk, který řekl v podstatě jen: „Rozumím.“
A možná si někdo řekne, že to přece není nic zvláštního.
-Pro mě je.
Na předchozí škole jsem zažila něco úplně jiného.
Potřebovala jsem nastoupit do práce a řešila jsem, jak zajistit vyzvedávání dcery ze školy. Protože moje pracovní možnosti a její školní režim se časově nepotkávaly, hledala jsem na Facebooku někoho, kdo by mi s vyzvedáváním mohl pomoct.
Ne proto, že bych se o ni nechtěla starat.
Právě naopak.
Proto, abych mohla pracovat a zároveň zajistit, že se moje dcera bezpečně dostane ze školy domů.
Přesto se z obyčejného hledání pomoci stal důvod k upozornění OSPOD.
-A později se řešilo i to, že je moje dcera na mě příliš navázaná.
Člověk si v takové chvíli začne klást otázku, co vlastně ještě může udělat správně.
-Když hledám pomoc, je to špatně.
-Když chci pracovat, musím vyřešit, kdo dítě vyzvedne.
-Když je dítě na mě silně navázané, je to zase problém.
A někde mezi tím vším se úplně ztratí to nejdůležitější:
-Že jsem pořád jen máma, která se snaží pracovat, fungovat a zajistit, aby její dítě bylo v bezpečí a mělo se dobře.
A pak přišel přestup.
Čekala jsem problém.
Místo toho přišla domluva.
Neodsuzování.
Lidskost.
Možnost říct: „Tohle zvládnu. Tohle už je pro mě těžší. Tady budu potřebovat trochu pochopení.“
-A najednou jsem zjistila, že škola nemusí být místo, kterého se bojím.
Že paní učitelka nemusí být někdo, před kým budu mít potřebu neustále dokazovat, že jsem dost dobrá máma.
Že se dá prostě mluvit.
A možná je to úplně obyčejná věc.
Jenže pro člověka, který je dlouhodobě zvyklý bojovat, může být obyčejná lidskost skoro až šok.
Dcera byla na nové škole zatím jen první den.
Nechci proto dělat velké závěry.
Ale ten jeden den mi něco ukázal.
Možná nemusím pořád čekat, odkud přijde další rána.
Možná nemusím každou novou situaci automaticky vnímat jako další boj.
Možná existují lidé, kteří se nejdřív snaží pochopit a až potom hodnotit.
A možná nemusím být pořád ta máma, která všechno drží silou.
Pro člověka s hraniční poruchou osobnosti může být svět někdy neuvěřitelně hlasitý.
-Emoce jsou silnější.
-Strach je silnější.
-Odmítnutí bolí víc.
A když se kolem vás dlouho hromadí problémy, začnete mít pocit, že tma je prostě váš normální stav.
Že takhle už bude vypadat každý další den.
-Boj.
-Úřady.
-Peníze.
-Škola.
-Strach.
-A zase boj.
Jenže potom přijde někdo, kdo se na vás podívá a nevidí diagnózu.
Nevidí problémovou matku.
Nevidí někoho, koho je potřeba hlídat.
Vidí člověka.
A řekne:
„Domluvíme se.“!
A vy si poprvé po dlouhé době pomyslíte:
Ty jo… možná to opravdu půjde.
Nevím, co bude dál.
Možná přijdou další problémy.
Možná si za měsíc budu říkat, že jsem byla zbytečně optimistická.
Možná bude mít dcera ve škole svůj vlastní den, kdy se jí nebude chtít, a já budu zase řešit úplně jiné věci.
Ale dnes si dovolím něco, co jsem si dlouho nedovolovala.
-Mít naději.
-Ne velkou.
-Ne naivní.
-Jen malou.
Takovou, která se objeví někde mezi dvěma špatnými obdobími a tiše řekne:
Možná už nemusíš pořád jen přežívat.
A možná právě tam začíná svítat.
Ne proto, že by najednou všechny problémy zmizely.
Ale protože jsem poprvé po dlouhé době narazila na člověka, vedle kterého nemusím bojovat, aby pochopil, že jsem člověk.
A pro mámu, která už dlouho žila hlavně ve tmě, může být i takové malé světlo obrovská věc. ❤️
