Článek
Jsem samoživitelka. Starám se o svou dceru, snažím se jí zajistit stabilní domov, školu a všechno, co potřebuje. Po měsících nejistoty a stěhování jsem doufala, že se naše situace konečně začne uklidňovat.
Místo toho teď řeším, jak vyžít s částkou, která nestačí ani na pokrytí našich základních potřeb.
Dva dny brigády a problém, který se mnou zůstal..
V jedné nejmenované firmě jsem pracovala brigádně přibližně dva dny. Při nástupu jsem vyplnila osobní dotazník. Žádnou smlouvu jsem neobdržela a žádnou jsem ani nepodepsala.
Přesto mě firma přihlásila na Českou správu sociálního zabezpečení. V srpnu mě následně Úřad práce vyřadil z evidence na základě informace od firmy, podle které jsem měla uzavřít dohodu o provedení práce.
Jsem si vědoma toho, že práce na DPP může mít vliv na možnost být vedena v evidenci Úřadu práce. Pravidla nezpochybňuji. Zpochybňuji ale svou konkrétní situaci.
Jak jsem mohla vědět, že jsem uzavřela smlouvu, kterou jsem nikdy nedostala? Na základě čeho byl pracovní vztah evidován, když jsem žádný takový dokument neměla k dispozici?
To jsou otázky, na které potřebuji znát odpovědi. Nejde mi o vyhýbání se povinnostem. Jde mi o to, abych věděla, na základě čeho bylo o mé situaci rozhodnuto a proč následky tohoto rozhodnutí nesu právě já.
2 800 korun na život!
Tento měsíc mi na superdávce přišlo pouhých 2 800 Kč.
Zkusme si představit, co taková částka znamená v běžném životě. Ne na papíře, ne v tabulce, ale ve chvíli, kdy musíte každý den zajistit jídlo, bydlení a potřeby svého dítěte.
Jen školní obědy mé dcery mě stojí přibližně 800 Kč měsíčně. Po jejich zaplacení mi zbývají 2 000 Kč na další výdaje. A to ještě nemluvím o nájmu, hygienických potřebách, drogerii nebo běžných výdajích, bez kterých se domácnost neobejde.
Nájem se přitom neptá, jestli vám tento měsíc přišlo dost peněz. Účty nepočkají, až se vyřeší administrativní problém. A dítě nemůže přestat jíst jen proto, že se jeho máma ocitla v obtížné situaci.
Člověk může plánovat, počítat a snažit se hospodařit sebeopatrněji. Jenže z částky, která nepokrývá ani základní výdaje, se žádné zázraky dělat nedají.
Ani obědy zdarma teď nejsou řešením…
Možná si někdo řekne, že existují možnosti pomoci. Ano, existují. Jenže ne vždy jsou dostupné ve chvíli, kdy je člověk skutečně potřebuje.
Kvůli našemu stěhování nemohu o možnost bezplatných školních obědů pro dceru požádat hned. Žádost budu moci podat až v lednu.
Další měsíce tedy musím počítat i s výdajem, který by nám za jiných okolností mohl alespoň trochu ulevit.
A právě v tom vidím jeden z největších problémů pomoci lidem v nouzi. Potřeby rodiny vznikají okamžitě, ale možnosti pomoci mohou být omezené podmínkami, termíny nebo administrativními postupy.
Hlad nepočká na leden. Nájem nepočká na leden. A dítě nemůže být několik měsíců v režimu čekání jen proto, že se jeho rodina přestěhovala.
A co nájem?
Znovu se musím obracet na Úřad práce a doufat, že mi bude přiznána mimořádná okamžitá pomoc na nájem.
Slovo doufat používám záměrně. Mimořádná okamžitá pomoc není automatická a její přiznání závisí na posouzení konkrétní situace.
To znamená, že v době, kdy už teď počítám každou korunu, nemám jistotu, zda pomoc dostanu. Přitom nejde o peníze na dovolenou, nový telefon nebo něco navíc. Jde o možnost zaplatit bydlení a udržet pro svou dceru alespoň základní stabilitu.
Po všem, čím jsme si prošly, nechci znovu řešit, jestli budeme mít kde bydlet. Nechci každý měsíc žít v obavách, zda se podaří zaplatit nájem. A už vůbec nechci, aby moje dcera doplácela na situaci, kterou sama nemůže nijak ovlivnit.
Snažím se naši situaci řešit. Hledám možnosti, obracím se na instituce a dělám, co je v mých silách. Přesto se znovu ocitám v nejistotě, ze které jsem se chtěla dostat.
K čemu je vlastně superdávka?
Tohle je otázka, kterou si v posledních dnech pokládám stále častěji.
K čemu má superdávka sloužit? Komu má pomáhat? A co má dělat člověk, který se ocitne v situaci, kdy mu přiznaná částka nestačí na základní životní náklady?
Nečekám, že mi stát zajistí život bez starostí. Nečekám, že za mě někdo vyřeší všechny moje problémy. Chci jen mít možnost zaplatit bydlení, nakoupit jídlo a zajistit své dceři běžné potřeby, aniž bych musela každý měsíc bojovat o samotné přežití.
Rozumím tomu, že sociální systém má svá pravidla a že každá žádost musí být posouzena. Jenže za každou žádostí je konkrétní člověk. Někdy rodič, který vychovává dítě sám. Někdy rodina, která už nemá žádnou finanční rezervu. A někdy člověk, kterému jediná administrativní komplikace převrátí celý rozpočet naruby.
Když někdo dostane 2 800 Kč, není možné se na tuto částku dívat bez kontextu. Je potřeba se ptát, jaké má výdaje, jaké má možnosti a zda má vůbec šanci situaci zvládnout.
Protože dávka uvedená v rozhodnutí a skutečná možnost důstojně žít jsou dvě různé věci.
A co práce? Tak ať jde máma do práce…!
Tohle je věta, kterou člověk v podobné situaci slýchá poměrně často. Jenže hledat práci a skutečně ji mít možnost vykonávat jsou dvě rozdílné věci.
Práci se nevyhýbám. Potřebuji ji. Chci mít vlastní příjem a nebýt každý měsíc závislá na tom, kolik mi přijde na dávkách a zda mi úřad schválí další pomoc.
Jenže jsem máma prvňačky. Ráno musím dceru vypravit do školy a odpoledne ji vyzvednout z družiny. Nemám k dispozici bezplatné hlídání, na které bych se mohla každý den spolehnout. Pokud bych měla platit další osobu, která by dceru vyzvedávala nebo s ní zůstávala, znamenalo by to další výdaj, který si ze současného rozpočtu nemohu dovolit.
A právě tady narážím na problém, o kterém se příliš nemluví.
Práce existuje. Otázkou ale je, zda existuje také možnost pracovat v takovém režimu, abych mohla současně zajistit péči o své dítě. Ne každý zaměstnavatel nabízí pracovní dobu, která odpovídá školnímu rozvrhu a provozní době družiny. A ne každý rodič má za sebou rodinu nebo někoho, kdo může kdykoliv zaskočit.
Když přijmu práci, kterou časově nezvládnu skloubit se školou, musím řešit hlídání. Když budu platit hlídání, snížím si tím příjem, který potřebuji na nájem, jídlo a další základní výdaje. A pokud takovou práci odmítnu, snadno se může objevit otázka, proč tedy nepracuji.
Jenže co mám dělat?
Nemohu být současně na dvou místech. Nemohu dceru nechat bez zajištěné péče a nemohu si dovolit vydávat peníze, které nemám.
Nechci zvláštní zacházení. Chci možnost pracovat a zároveň být mámou, která se postará o své dítě. Chci si vydělat na život, ne odpracovat směnu jen proto, abych pak většinu výdělku zaplatila někomu jinému za hlídání.
Protože říct samoživitelce, ať jde pracovat, je jednoduché. Mnohem těžší je odpovědět na otázku, jak má práci skutečně skloubit s péčí o dítě, když na pomoc nemá peníze.
Nechci zvláštní zacházení. Chci odpovědi.
Nechci, aby se na mě někdo díval jako na člověka, který si jen stěžuje. Nechci ani tvrdit, že znám všechny okolnosti svého případu nebo že mám automaticky pravdu ve všem.
Chci ale vědět, na základě čeho jsem byla vyřazena z evidence Úřadu práce, když jsem smlouvu, o kterou se celé sdělení opírá, nikdy neobdržela. Chci mít možnost svou situaci vyjasnit a zjistit, zda bylo postupováno správně.
A současně potřebuji žít. Ne až po vyřízení všech dokumentů. Ne až po dalším rozhodnutí. Teď.
Jsem máma, která se snaží postavit na vlastní nohy a vytvořit své dceři stabilní zázemí. Nechci se neustále vracet na začátek jen proto, že se objeví další problém, jehož následky nedokážu sama finančně unést.
Možná je můj příběh jen jedním z mnoha. Možná existují lidé, kteří jsou na tom ještě hůř. To ale neznamená, že bychom měli přehlížet situaci těch, kteří právě teď nevědí, z čeho zaplatí příští nájem.
Protože když samoživitelka dostane na celý měsíc 2 800 Kč, otázka nezní, jestli umí hospodařit. Otázka zní, jak má s takovou částkou vůbec zajistit život sobě a svému dítěti.
A já bych na ni chtěla znát odpověď.
