Článek
Toho dne se většina významných hráčů politického kolbiště snažila dostat mimo Prahu. Včetně předsedy komunistické vlády Milouše Jakeše, který se uchyluje do papalášského rezortu u Orlické přehrady. Ale chybí i protagonista opozice Václav Havel (odjel na svou proslulou chatu v trutnovském Hrádečku). Píše se totiž 17. listopad 1989, mezinárodní svátek studentů, a ve vzduchu visí hrozba s tím spojených nepříjemností. Povolené shromáždění v naší metropoli se snadno může zvrtnout v protirežimní demonstraci (k těm ojediněle dochází už od jara 1988). Přesto se ministr vnitra František Kincl zdržuje v Ostravě. Také generál Alojz Lorenc, šéf kontrarozvědné Státní bezpečnost (StB), má po setkání s delegací tajné služby KGB ze Sovětského svazu mířit k domovské Bratislavě.
Jenže… „Lorenc byl toho dne v Praze. Nemohl odjet, protože byl pověřen řízením mimořádné bezpečnostní operace s krycím názvem Student,“ tvrdí v knižně vydaném rozhovoru Miroslav Štěpán. Na podzim roku 1989 tento režimní pohlavár zastává vlivnou funkci tajemníka Městského výboru KSČ. A také stojí v čele „úderné pěsti“ dělnické třídy jménem Lidové milice. Ve věku 44 let a v rámci už několik let probíhající politické a ekonomické přestavby ČSSR je vnímán jako možný nástupce zkostnatělého Jakeše. Podle Štěpána má Lorenc volat zmíněnému premiérovi, že odjíždí domů. Není to pravda. „Po tom už nebylo možné se s Jakešem spojit, protože vypadlo spojení,“ naznačuje Štěpán svou verzi toho, kdo a proti komu hrál na začátku Sametové revoluce. Progresivní sovětské vedení včele s Michailem Gorbačovem totiž chce odstavit konzervativní jakešovskou kliku. K tomu má posloužit událost, která bude zinscenována na pražské Národní třídě. Příslušníci elitních zásahových jednotek zde zaútočí na stísněný dav demonstrantů!
Mysli na nás, rozvratníku
Proč tam? Něco po 20.00 hod nejdou rovně po Smetanově nábřeží, jak bylo plánováno, ale u první divadelní scény zvané Zlatá kaplička odbočí na Národní třídu. Roli navigátora v tom sehraje estébák Ludvík Zifčák, který mezi studenty působí pod krycím jménem Milan Růžička. Shodou okolností při zásahu svých kolegů omdlí, což jistou měrou přispěje ke vzniku fámy o zabití tzv. studenta Martina Šmída. Autorkou a šiřitelkou této smyšlenky je však telefonní manipulantka Drahomíra Dražská, kterou údajně zbijí a zkopou zasahující pendrekáři. Dvě disidentky ji náhodně objeví schoulenou na chodníku v jedné z bočních uliček a bývalou narkomanku nenapadne nic lepšího, než „přihodit polínko do ohně“. Vymyslí si smrt neexistujícího mladíka, jehož tělo prý viděla pod zakrvácenou státní vlajkou. Zná kupodivu i jeho jméno, ale na další detaily je skoupá.
Řetězovou reakcí se tato informace dostává až k opozičnímu novináři Petru Uhlovi, který o dění v komunistickém bloku referuje v rámci Východoevropské informační agentury. I s kolegy tvrzení Dražské důkladně prověřuje, ale dívka působí natolik přesvědčivě, že zprávu o smrti údajného Šmída potvrdí novinářům ze západních sdělovacích prostředků. Má však odposlouchávaný telefon. Před svým bydlištěm je zadržen už čekajícími příslušníky Stb. Během následného výslechu si od nich vyslechne věci vskutku nečekané. „Tito pracovníci operativy se mnou jednali korektně. Ironicky mi naznačovali, že je to zřejmě naposledy, co se setkáváme. Že až budu ministrem vnitra, tak na ně mám myslet,“ nevěří Uhl svým vlastním uším. Je s ním sice zahájeno trestní stíhání a vzneseno obvinění pro trestné činy pomluvy a poškozování zájmů republiky v cizině, ale řečiště následných událostí teče jinam. Neměl tedy nakonec pravdu Štěpán, který prohlásil, že 17. listopadu se Václav Havel sešel s generálem Lorencem v kavárně svazu spisovatelů na Národní třídě? To už se asi nikdy nedozvíme.
Seznam zdrojů:
https://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1236_07.htm
Pavel Žáček: Fáma o smrti Martina Šmída a její vyšetřování - rekonstrukce vyšetřovacího spisu Státní bezpečnosti (ÚSTR)
M. Štěpán a P. Holec: Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu (Malý princ 2013)
