Článek
Alois Švehlík (1939-2025) měl být lékařem, ale vystudoval strojařinu. Herectví však u něj nakonec zvítězilo. Už jako dítě hrál se svým starším bratrem Jaroslavem v amatérském divadle. Jak to vypadalo? „Na židli jsem si vyndal pár věcí, třeba ledek, což bylo něco jako dnešní voda po holení a úžasná dezinfekce, pár štětek a prodával jsem. Pak přišel bratr, postavil si stánek vedle, jakože konkurent, a začal nabízet třeba lesňáčka, což byla nějaká medicínská věc. Začali jsme se překřikovat, až zařval: ‚Lojzo, policajt!‘ A zdrhli jsme,“ vzpomínal Švehlík před lety pro časopis Xantypa. Že maminka sní, aby z benjamínka Aloise byl doktor, nepřekvapí. Rodiče jsou totiž prostí trhovci nabízející sklo, porcelán nebo galanterní sortiment. Evidentně odtud přišla inspirace k prvním výstupům před publikem. Otec, pravý gründer aneb selfmademan, se postupně vzmůže i na vlastní dům a obchod. „A když bylo tátovi jednačtyřicet let, přišli komunisti a všechno mu vzali,“ popsal Švehlík situaci rodiny po Únoru 1948. K sourozeneckým vztahům ještě poznamenejme, že se starší sestrou Jiřinou měl v pozdějších letech napjatý vztah – údajně právě kvůli dědictví po rodičích.
Bratr Jaroslav uspěl, jeho nepřijali
Jako absolvent strojnické průmyslovky i základní vojenské služby Švehlík nastupuje do továrny, kde poznává svou budoucí manželku Florentinu. „Byla chvíle, kdy jsem se bál, jestli jí budu dost dobrý. Přijali ji na vysokou školu, zatímco mne na DAMU odmítli,“ uvažoval tehdy. Zvláště když bratra Jaroslava na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze přijali! Zarputilý mladík nevzdává sen o prknech, která znamenají svět. Jako elév nastupuje do Středočeského divadla v Kladně, další zkušenosti sbírá na oblastních scénách v Mostě, Olomouci a Liberci. Po třicátém roce věku dostává první příležitosti ve filmu. Panictví před kamerou ho zbaví televizní snímek Doktor na pokladnu (1971) podle stejnojmenného italského románu.
Slávka Budínová v hlavní ženské roli je partnerkou Ludvíka Tomana, ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov. Náhoda, že dva roky poté Švehlík na filmovém plátně debutuje ve válečném eposu Větrné moře, jehož schematický scénář napsal právě Toman? Malá bolístka: hraje sice titulního revolucionáře, jemuž se nepřátelské kulky vyhýbají, ale neslavně ho předabuje Petr Oliva… Důležitou událost zažívá v soukromí, když se mu v roce 1972 narodí syn David, který na začátku třetího milénia od otce začal přebírat hereckou štafetu.
S Nicholsonem na věčné časy
Do žánru seriálu Švehlík nastoupí v pětidílné mini sérii Nepokojná láska (1975) ze slovenské produkce. Dodnes ceněné, vždyť na serveru čsfd.cz mu jeho uživatelé dávají 81 procent. V průběhu 70. let funguje v hlavním proudu normalizační tvorby: dietlovských seriálech Muž na radnici, Žena za pultem nebo Inženýrská odysea, ale i kontroverzním opusu Třicet případů majora Zemana. Zajímavější příležitosti mu dává rok 1976, kdy účinkuje v netradiční krimi Noc klavíristy a zejména psychologickém dramatu Dým bramborové natě režiséra Františka Vláčila. Závěr sedmé dekády ho zastihne do široka rozkročeného mezi televizí a filmem. Ke spolupráci s Vláčilem se vrací v životopisném snímku Koncert na konci léta o skladateli Antonínu Dvořákovi, hraje i v příběhu ze současnosti Mladý muž a bílá velryba podle románu tehdy módního Vladimíra Párala.
Svůj drsný hlas uplatní v dabingu. Řadu let jím promlouvá jako agent Doyle v seriálu Profesionálové nebo komisař Schimanski ze stejnojmenné německé produkce. Na dabérské pažbě má zářezy se jmény Charlese Bronsona, Anthonyho Hopkinse, Marlona Branda nebo Harveyho Keitela. Zvláštní položkou v rámci tohoto seznamu představuje Jack Nicholson, protože za jeho kongeniální nadabování ve snímku Lepší už to nebude (1997) dostává žánrovou Cenu Františka Filipovského. Před dvaceti lety Švehlík začal učit na DAMU, tedy tam, kde ho desetiletí předtím nepřijali. Status herecké legendy potvrdil i jeho loňský vstup do Síně slávy Národního divadla, kde působil od roku 1988. „Z Národního divadla se neodchází, i kdyby se někdy třeba chtělo,“ řekl o svém vztahu ke zlaté kapličce novinářům.
V soukromí zažil kritické chvíle, třeba když se v roce 2006 vyléčil z rakoviny štítné žlázy (totéž zvládl ještě sedm let poté). Těžké dětství a dospívání ho emocionálně poznamenalo. Podle svých slov se snažil milovat bližního svého jako sebe sama. „Jenže miluj sebe sama, když víš…,“ přemítal a nedořekl Alois Švehlík. Zemřel v rodinném kruhu a poslední rozloučení s hercem proběhlo 16. dubna od 11. hodin na jevišti Národního divadla v Praze.
Seznam zdrojů:
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/695564/pohreb-sestry-88-aloise-svehlika-dramaticka-scena-po-smutecnim-obradu.html
Xantypa č. 5 / 2007 (Zuzana Maléřová: Ticho v květu Violy)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_%C5%A0vehl%C3%ADk
