Článek
Nos a boky. Herečka Sophia Lorenová, letos na podzim devadesátiletá, má tyto tělesné partie o něco výraznější, takříkajíc „nad normu“ klasické krásy. A to se nelíbilo italskému filmovému producentovi Carlu Pontimu (1912-2007). Respektive jeho kameramanům, kteří s ní v roce 1950 dělali první zkušební snímky. Ponti jí navrhl plastickou operaci a trochu zhubnout. „To je pravda, ale nos propůjčuje tváři charakter, proč bych měla vypadat jako všichni ostatní?“ oponovala mu teprve šestnáctiletá novicka. A při tom i zůstalo - žádné vylepšování. Dodejme, že sám Ponti později přiznal, že ho budoucí manželka a matka dvou jeho synů zaujala výhradně neobyčejným vzhledem, ne svým teprve se rodícím hereckým uměním. On byl v té době ženatý a jejich vztah podle Lorenové nepřekročil hranice něžných dotyků.
Co tomu předcházelo? Narodila se v Římě roku jako Sophia Scicolone, pak se přejmenovala na Villaniovou - po matce Romildě. Ta také zkoušela štěstí u filmu (uspěla v konkursu hollywoodského studia Metro-Goldwyn-Meyer na dvojnici Grety Garbo). Ale jistý šarmantní světák jménem Riccardo Scicolone ji v té samé době přivede do jiného stavu. A zamilovaná dívka dá přednost dítěti a milenci, byť ten se doma příliš nezdržuje a jistě ne náhodou ani nenastoluje téma případného sňatku… Pod dalším pseudonymem Sophia Lazzaro se její dcera objevuje na obálce časopisu Sogno jako „vášnivá a agresivní“ protagonistka nového obrázkového seriálu (fotografie s komiksovými bublinami).
Briliantové kroužkování v Americe
Téměř celou první polovinu 50. let Sophia paběrkuje v rolích typu „zírající žena s cigaretou“, ale zlom nastane díky snímku Zlato Neapole (1954). Po úspěchu tohoto díla režiséra Vittoria de Siky konečně prorazí a dostává smlouvu na pět filmů od hollywoodského studia Paramount. V Americe na ní čeká nejen štáb historického dramatu Pýcha a vášeň (1957), ale i hvězdný Cary Grant. Ten o italskou krasavici projevuje větší než menší zájem také v soukromí. Producent Ponti si uvědomuje, že došlo na lámání chleba a v zákulisí štábu Lorenové mlčky předá krabičku obsahující prsten s malým diamantem. „Potřebovala jsem lásku,“ napsala Lorenová ve svých vzpomínkách. A toto tiché gesto tehdy vnímala jako záruku vztahové budoucnosti.
Lorenová na propagační fotografii z roku 1959
Ale Sophia se nespokojí s pouhými symboly, žádá i činy. Ponti se kvůli církevním předpisům v katolické Itálii nemůže rozvést, přistupuje tedy k drakonickému řešení. Rozvod s první ženou Giulianou i následná svatba se Sophií proběhnou v Mexiku bez jejich přítomnosti, všechny tři zastupují dva advokáti. Ovšem Vatikán nikdy nespí a následuje mediální smršť, během níž tisk na Apeninském poloostrově hrozí novému páru klatbou a exkomunikací za jejich „konkubinát“.
Co hůř, jistá Luisa Brambillová napíše dopis státnímu návladnímu a pár Lorenová-Ponti obviní z rozvracení manželství a bigamie. Jako vdaná žena a matka žádá trestní stíhání za tento zločin podvracení institutu manželství v Itálii. Na prokuraturu dorazí i protestní pamflet podepsaný ženami z Pozzuoli, rodného města Lorenové. Na řešení této ožehavé situace přišla Pontiho manželka: všichni tři přijali francouzské občanství a v liberálnějším zahraničí došlo nejen na kýžený rozvod, ale v roce 1966 i platnou svatbu Pontiho a Lorenové.
Během své kariéry prokázala, že není jen hezkou tvářičkou, což v roce 1962 stvrdila americká filmová akademie udělením Oscara za její ztvárnění hlavní role v dramatu Horalka. A o tři dekády později obdržela hned dvě prestižní ocenění z Nového i Starého světa - Oscara za celoživotní přínos filmu a totéž i v podobě francouzského Césara. Sophie Lorenová, ač to zní neuvěřitelně, stále pracuje, naposledy ztvárnila hlavní roli ve snímku The Life Ahead (2022), který režíroval její syn Edoardo Ponti.
Seznam zdrojů:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sophia_Lorenov%C3%A1
Arturo Lanocita: Sofie Lorenová (Orbis 1970)
A. E. Hotchner: Sophia Loren (Bohemia 1993)
