Článek
„Ale dělal jsem to rád, je to krásná hlava, inteligentní, smělá – a mladá,“ mínil o portrétu Julia Fučíka z roku 1950 jeho tvůrce Max Švabinský. Vznikl na žádost Gusty Fučíkové, vdovy po zmíněném novináři, která si tuto kresbu uhlem přála mít na nočním stolku. Sugestivní dílo ale začalo žít vlastním životem: jeho hlubotiskové reprodukce doslova zaplavily nejen naší tehdejší socialistickou republiku, ale i mnohé kouty ostatního světa.
Takže mladý, krásný, inteligentní a smělý. Nebude asi čistě spekulativní prohlásit, že něco takového dokáže ocenit mnohá žena. „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela,“ suše Fučíkův sex-appeal okomentoval novinář Ferdinand Peroutka. Nepřekvapí tedy, že v roce 1923 zaujme ani ne dvacetiletou Augustu „Gustu“ Kodeřičovou, absolventku obchodní akademie (dnes by se řeklo střední ekonomické školy). Už je vdaná za žurnalistu Vladimíra Ležáka, jedná se však o účelový sňatek, kterým Gusta ze státu vytáhla tzv. výbavné, erární věno nevěsty. Účel? Zaplatí jím nájem sálu pro komunistické shromáždění!
Na facebookovém odkazu níže lze nahlédnout do sálů výstavy ReporTvář Julia Fučíka, kterou uspořádalo Muzeum dělnického hnutí v 21. století před třemi roky
Seznamuje Fučíka se svým přítelem Abramem Feldmanem, v Praze studujícím rumunským studentem, a všichni tři pracují na překladu povídkové knihy Rudá jízda od Isaaka Babela. Příslušná „chemie“ však zařídí, že po šesti letech Gusta partnera opouští a totéž učiní i Julius v případě své Marie Vaníčkové. Muzikálově řečeno "a star is born": vzniká legendární pár, o němž se — ať už v dobrém či zlém — budou psát články, knihy, divadelní hry a filmy.
Odloučení lásce (ne)svědčí
V první polovině 30. let se dáma vyváže z formálního sňatku a 30. června 1938 se oficiálně vezmou. Jejich vztah však po celou dobu úpí pod tíhou Fučíkovi dobrovolné i vnucené nepřítomnosti. Je pořád někde: na vojenské službě, cestách po Sovětském svazu, ve vězení nebo se před ním aspoň skrývá. „Ty se vůbec nijak nezastavíš, aby sis připustila možnost mé podlosti. Tobě stačí tři minuty rozhovoru a plně věříš, že jsem bezcharakterní gauner,“ píše jí na začátku jejich společného života. I menší odluka v Gustě probouzí démony žárlivosti. „Pět dní v týdnu se milujeme, zdá se, že je to krásné. Pak přijdou dva dny a…,“ popisuje Fučík její zřejmě pravidelné pondělní výstupy. Ona ho vnímá jako „citového komedianta“, zatímco sebe nazývá „počestně pravdivou“.
Jejich rozbouřený vztah stmelí vnější okolnosti - válka a zatčení v dubnu roku 1942. Ona putuje do Terezína a později mezi dráty koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde dostává číslo 222262. Fučík končí v berlínské věznici Plötzensee. Kupodivu nezahořkne, s velkorysostí jemu vlastní připomíná, že nikdy netrpěl záští vůči Němcům „a moje zkušenosti tady mi potvrdily, že jejich dobrosrdečnost nezmizela. Ale ovšem: ještě je válka.“
„Člověk se nestane menším, i když je zkrácen o hlavu,“ svěřuje se v témže motáku. Zřejmě v předtuše své smrti, protože týden po napsání tohoto vzkazu je už mrtev. Ovšem nesetne ho gilotina, protože popravčí komoru mezitím poničilo spojenecké bombardování. Julius Fučík byl proto se stovkami jiných vězňů oběšen dne 8. září roku 1943.
Seznam zdrojů:
http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2015/90-40-2015-7-rijna-2015/869-svabinskeho-fucik
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gusta_Fučíková
F. A. Podhajský (editor): Julek Fučík / věčně živý! (Host 2010)
