Článek
V berlínské věznici Plötzensee, kde byl oběšen i Julius Fučík (1903-1943), nacisté kupodivu nejvíc popravovali Němce. Už od první poloviny třicátých let, kdy započal proces eliminace domácí odporu k hitlerovské diktatuře. Jako neméně překvapivý se může jevit fakt, že na druhém místě v této kruté statistice stáli Češi. „To jen svědčí o síle československého odboje a represích,“ řekl k tomu historik Petr Koura v pořadu Historie.cs na kanálu ČT24.
Zmiňovaný Fučík je zatčen v dubnu 1942 a téhož měsíce seberou i jeho manželku Gustu (za svobodna Augustu Kodeřičovou). Jsou svoji čtyři roky a této velké lásce museli jít z cesty jejich dřívější partneři - oba byli v době svého seznámení zadáni. Sílu onoho pouta dokládá mimo jiné vyznání, kvůli jehož sepsání Fučík přerušil práci na svém motákovém svědectví Reportáž psaná na oprátce. Motivace je urgentní: Gustu mají odvézt do koncentračního tábora „na galeje, k smrti tyfem“. Řádky plné obdivu k dámě jeho srdce vrcholí příhodou z jejich prvního shledání ve věznici. Šest trudných týdnů od ztráty svobody.
Hodina mezi životem a smrtí
Gestapo ji přivedlo, aby Fučík tzv. vyměkl. „Domluvte mu, ať má rozum,“ stará se šéf policejního oddělení, který vede výslech. „Nemyslí-li na sebe, ať myslí alespoň na vás. Máte hodinu na rozmyšlenou.“ Poté budou oba zastřeleni. Fučíková, buď v bezprostřední reakci nebo sázejíc na vyšší psychologickou hru, odpovídá: „Pane komisaři, to není pro mne hrozba, to je má poslední prosba. Popravíte-li jeho, popravte mne taky“. Zbitý a nevyspalý odbojář tento důkaz vzdoru a citu v jednom komentuje s neskrývaným dojetím („Hle to je Gustina! Láska a pevnost.“).
Dopis nizozemského velvyslanectví z roku 1946, kterým popírá žádost o vydání A. Zápotockého
Zvenčí a o poznání příkřeji svědčí o tomto páru komunistických „hrdliček“ jejich kolegyně Marie Zápotocká. S manželem Antonínem, později pátým československým prezidentem, představují generačně starší a ne tak oslňující pár jako krasavec Julius a v jeho slunci se vyhřívající Gusta. „Proto tě mám stejně ráda, že jsi samá velezrada,“ veršuje Zápotocká v dopise z roku 1920 svému muži do vězení. Jako radikální sociální demokrat se v Praze účastnil střetu dvou frakcí o sídlo strany Lidový dům. Rok poté vstupuje do právě vzniklé Komunistické strany Československa.
Válečný zločinec nebo dezinformace?
Útěk před nacisty Zápotockému nevyjde (řidič vezoucí ho do Polska je konfident gestapa) a jde do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Dva roky poté manželka putuje do obdobného zařízení v Ravensbrücku. Předtím ji vyslýchají v pražské věznici na Pankráci, kde je konfrontována s Fučíkem. O tomto setkání v roce 1971 referuje v rozhovoru s historikem Miroslavem Krylem, pracovníkem Památníku Terezín. „Ta taky nechce mluvit,“ ukázal prý na ni vyslýchající gestapák. „Však ona bude mluvit, až trochu přidáte,“ měl odvětit Fučík. Šokující reakci na cele oplakala, ale přepis této pozdější výpovědi odmítla podepsat. Každopádně až do listopadu 1989 byl text v režimu přísného utajení pohřben v útrobách trezoru ředitele zmíněného památníku.
Uměla se otřít i o svou odbojovou souputnici. „Gusta Fučíková byla úplná nula, nebyla soudružská, někdo dotvrzoval, že na Pankráci někoho uhodila. V Terezíně spala pode mnou na palandě. V Ravensbrücku to bylo stejné, jako vedoucí bloku č. 10 jen rozkazovala,“ stěžovala si Zápotocká. Snad žárlivé pomluvy, ale ty pronásledovaly i jejího muže.
Více osvětlí citace z následujícího dopisu (reprodukován nahoře): „Z důvodu, že se Československem šíří informace, že poslanec Zápotocký měl týrat nizozemské občany vězněné v koncentračním táboře Sachsenhausen, a že proto nizozemská vláda požádala o jeho vydání, prohlašuje nizozemské vyslanectví v Praze, že vláda Jeho Veličenstva o vydání Zápotockého nepožádala. Vyslanectví si dovoluje dodat, že nizozemskému ministerstvu spravedlnosti nejsou známy žádné skutečnosti týkající se pana Zápotockého a nebyla proti němu přijata ani žádná žaloba“. Tato aféra z roku 1946 nebyla do dnešních dnů uspokojivě vysvětlena. Pokus o diskreditaci ze strany antikomunistické opozice či na každém šprochu je pravdy trochu? To se už asi nikdy nedozvíme.
Seznam zdrojů:
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2021/06/PD_2_20_s3-6.pdf
https://web.archive.org/web/20080921003834/http://www.ct24.cz/textove-prepisy/17557-druhy-odboj/
F. A. Podhajský (editor): Julek Fučík / věčně živý! (Host 2010)
Libor Budinský: Deset prezidentů (Euromedia Group 2003)
