Článek
Je vlahý večer 24. dubna 1942. Do jednoho pražského bytu v tehdejší Chittussiho ulici se valí horda gestapáků. Nevšimnou si, že jimi rozražené dveře vytvořily přirozený úkryt pro nebezpečné překvapení - žurnalistu a odbojáře Julia Fučíka. Na schůzku se spolubojovníky proti nacistickým okupantům dorazil v převlečení za kulhavého „profesora Horáka“. Má u sebe výtisky květnového čísla ilegálního Rudého práva, dvě pistole a 219 000 korun (příspěvky a dary členů komunistické strany). Fučík se ocitá ve složité situaci. Mohl být využít momentu překvapení a zabít co nejvíc nepřátel s vědomím, že v přestřelce nejspíš sám zemře. Nebo stačí spáchat sebevraždu. Ví, že se tím má zabránit vyzrazení dalších článků odbojové sítě při krutých výsleších.
Devětatřicetiletý člen ilegálního Ústředního výboru Komunistické strany Československa se však rozhodne jinak. Zbraně nenápadně pohodí do peřin blízké postele a s rukama nad hlavou vyjde z úkrytu. „A ještě jeden,“ zvolá směrem k tajným policistům, kteří dosud mířili zbraněmi na pětici ostatních zadržených. Ve svém díle Reportáž psaná na oprátce to obhajuje snahou zachránit zejména dvě přítomné ženy před smrtí v chaotické palbě. Výslechů se zatím nebojí, své bleskurychlé rozhodování později vyjádří slovy „budou nás mučit - ze mě nic nedostanou.“
Poslední Fučíkův dopis z 31. srpna 1943
To má být oficiální motivace určená budoucím generacím. Do jednoho z protokolů, který zaznamená vyšetřovatel gestapa Josef Böhm, však diktuje i něco jiného. „Policejní úředníci stáli se zbraní v ruce ne proti mně, ale proti ostatním osobám, takže byli ke mně obráceni zády. Z toho důvodu považuji za nečestné a bezcharakterní někoho zastřelit zezadu,“ dává na odiv své gentlemanství. A zachází ještě dál: kdyby prý tušil, že tam přítomný odbojář Jaroslav Klecan později zradí, tak by ho zlikvidoval a poté sám ukončil život sebevraždou.
Nezní to nemožně. Fučík byl některými svými souputníky označován za vzor revolučního romantismu. „Krasavec a rytíř, vzácná ukázka mladistvé mužné krásy,“ opěvoval ho třeba Václav Kopecký, komunistický novinář a poválečný ministr kultury. K vězeňské anabázi našeho protagonisty už jen dodejme, že gestapáku Böhmovi, s nímž Fučík podle svých slov hrál informační „vysokou hru“, se podaří v květnu 1945 uprchnout i s rodinou do Německa. Ne na dlouho: v prosinci téhož roku se dobrovolně vrátí do Československa, kde je souzen a dva roky poté popraven.
Leninův parfém a pochopení pro Sudetoněmce
Fučík byl téměř nábožensky zaníceným obhájcem komunistické ideologie. Ač spíše bohém, přesto se nekriticky zastával stalinistického Sovětského svazu, což potvrdil třeba knihou reportáží V zemi, kde zítra již znamená včera (1932). V jednom dopise z Moskvy si však tento revoluční asketa stýská nad jevy „zvláštního luxusu“, které zaznamenává v tamní architektuře, módě či vybraných lahůdkách. Dozvídá se, že nově otevřený obchodní dům GUM nabízí mimo jiné i parfém s trapným názvem Vladimír Iljič (po ruském revolučním vůdci V. I. Leninovi). Osobně se o tom jde přesvědčit a sérií následných stížností dosáhne toho, že voňavku přejmenují.
Umí překvapit i empatickým vztahem k sudetským Němcům. Ve třetí kapitole Reportáže psané na oprátce připomíná: v cele už prý seděl za to, že „příliš naléhavě hájil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ.“ Jejich kontroverzního odsunu se Julius Fučík pochopitelně nedožije. Oběsí ho 7. září 1943 v berlínské věznici Plötzensee, během tří dnů tam stejným způsobem popraví dalších 400 vězňů.
Seznam zdrojů:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/fucik-mytus-a-skutecnost-228672
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/B%C3%96HM_Josef_1900%E2%80%931947
F. A. Podhajský (editor): Julek Fučík / věčně živý! (Host 2010)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk
