Článek
„Nelíbí se mi. Jsou neupřímné a špatné. Neříkám to se skromností, nejsem skromný,“ distancoval se od své proletářské poezie Jaroslav Seifert (1901-1986). Stalo se tak už v roce 1926 na stránkách uměleckého měsíčníku Rozpravy Aventina. Sbírky Město v slzách a Samá láska (hlavně závěrečnou báseň Všechny krásy světa) označil za „nemódní a groteskně znějící“. Nepřekvapí, že tři roky poté je vyloučen z Komunistické strany Československa (KSČ), v jejímž čele upevnilo svou moc stalinistické křídlo pod vedením Klementa Gottwalda. Není čtyřicáté výročí básníkova úmrtí dne 10. ledna víc než vhodnou příležitostí vzpomenout na Seifertovu trnitou cestu k Nobelově ceně za literaturu za rok 1984?
Ač pokřtěn v souladu s katolickou vírou své matky Marie, politickým přesvědčením jde budoucí poeta ve šlépějích otce Antonína. Společensky tento bankovní úředník a uvědomělý socialista v jedné osobě pozvolna sestupuje až mezi příslušníky dělnické třídy. Jak už víme, syn rodinné podhoubí reflektoval vstupem do KSČ, ale po eliminaci umírněného křídla Bohumíra Šmerala nalézá útočiště v Československé sociálně demokratické straně dělnické. „Jsem sociálním demokratem, protože celým svým názorem jsem socialistou a protože věřím, že příští socialistický stát není myslitelný bez demokracie,“ vymezuje se Seifert vůči levici sovětského střihu před parlamentními volbami roku 1946. Důležitý detail: jako redaktor deníku Práce publikuje básnický nekrolog Verše položené na rakev za ministra zahraničí Jana Masaryka. Dodnes se neví, zda tento reprezentant odkazu první republiky spáchal sebevraždu, nebo byl usmrcen ruskými agenty…
Mezi mlýnskými kameny pokroku
Už od roku 1945 na postech přednostů jednotlivých kulturních odborů zasedají umělci názorově spříznění s komunistickou ideologií. Filmový odbor řídí básník Vítězslav Nezval, který tiše chrání Seiferta, publikační odbor je podřízen Františku Halasovi a v čele odboru rozhlasového stojí spisovatel Ivan Olbracht. Únorovou změnu, kdy se do čela státu dostává gottwaldovská klika, ovšem Seifert neodmítá. V anketě Lidových novin Sto hlasů o národní jednotě takto reaguje na komunistický převrat: „Vždycky jsem byl pro jednotu dělnictva, jak bych nevítal, jestliže tak dobrovolně, a tak spontánně se vysloví pro jednotu celý národ!“
Jaroslav Seifert byl kvůli problémů s pohybovým ústrojím už od začátku 50. let v invalidním důchodu. Zde je zachycen v roce 1981
„Když jsem se narodil, stanuly nade mnou sudičky. První řekla: Bude pít víno. Druhá na to: A rád. Třetí však dodala: Ale jen červené,“ stojí v básníkových vzpomínkách Všechny krásy světa. V lednu roku 1949 podroušený Seifert, doprovázený kolegou Vladimírem Holanem, dorazí do oblíbené vinárny sklepmistra Jana Goldhammera. A zde v rozjaření pronese větu „raději vidím francouzského básníka zvracet, než sovětského zpívat“. Dosud nezjištěná osoba (možná zde přítomný pracovník ministerstva zahraničí Jiří Taufer) věc vynese ven a oba se pro těžkou urážku Sovětů ocitnou na indexu zakázaných autorů.
Mstiví komunisté nezapomínají ani na jeho předválečný spor s Juliem Fučíkem, který se díky své Reportáži psané na oprátce stává mučedníkem protinacistického odboje. Ten v roce 1931 Seiferta obvinil z maloměšťáctví a odklonu od dělnické třídy. Ke 130. výročí narození Boženy Němcové básník publikuje svou Píseň o Viktorce (1950) ovšem její lyrické a tragické vyznění nekonvenuje dobové potřebě třídní bojovnosti a dějinného optimismu. „Pátráš-li po praméncích socialismu v české literatuře z poloviny 19. století, shledáš je jistě někde v blízkosti Boženy Němcové. Přitahovala a byla přitahována každým, kdo myslel nebo snil o dokonalejší organizaci lidského společenství, bez příkoří, činěného člověkem člověku, bez bídy lidí pracujících,“ vyjádřil totiž Fučík své vidění Němcové.
Odveta je zdrcující. Na stránkách stranického kulturního týdeníku Tvorba vychází pod všeříkajícím titulkem „Cizí hlas“ kritika Ivana Skály. Píseň o Viktorce označuje za knihu, „jejíž obsah prudce a spravedlivě pobouří čtenáře, který ji otevřel“ a která „je výsměchem našemu pracujícímu člověku“. Seifertovu tvorbu označí za reakční dílo, projev tzv. úchylek v kultuře. Básníkův ochránce Vítězslav Nezval sice zavolá do redakce a článek označí za denunciační „gangsterský útok“, ale další sbírku Maminka smí budoucí držitel Nobelovy ceny za literaturu publikovat až v roce 1954. Na tento moment mezinárodního uznání si však Jaroslav Seifert počká ještě dlouhých třicet let.
Seznam zdrojů:
Marie Jirásková: S Jaroslavem Seifertem (PNP 2001)
Jacques Rupnik: Dějin Komunistické strany Československa (Academia 2002)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Seifert
Vratislav Maňák: Básník zpívá špatně. Mediální ohlas Písně o Viktorce Jaroslava Seiferta v 50. letech 20. století (rigorózní práce)
