Článek
„Hlavní postavou je slušný, spolehlivý a nenápadný noční recepční. Za touto maskou se však skrývá bývalý zkušený voják cvičený pro boj s teroristy v Severním Irsku,“ mohlo by stát v popisu protagonisty tohoto příběhu. I když ve skutečnosti se jedná o anotaci románu Noční recepční od britského spisovatele Johna le Carrého (1931-2020), rozdíly oproti středoevropské realitě nejsou velké. Nakonec nedalo tolik práce podnikatele Miloše N., šarmantního muže lehce po šedesátce, přemluvit k otevřené zpovědi. O čem? No jak si v druhé polovině 80. let minulého století splnil svůj sen. Nikdy netoužil po sportovních medailích, ani záchraně lidských životů, natož vynikat v uměleckých sférách. Chtěl jediné - peníze. Mnohem víc peněz, než bylo možné si tehdy poctivě vydělat.
Už na základní škole tedy dumá, jak se vymanit z šedi reálného socialismu. „Chtěl jsem mít skutečné západní auto, ne si jen hrát s matchboxem z Pragoimpa. A nenapadlo mě nic chytřejšího, než jít na ekonomku, zahraniční obchod,“ začíná žoviálně vyprávět. Se smíchem pak líčí, jak se v představách patnáctiletého školáka transformoval na opáleného byznysmena v košili s rozhalenkou, který popíjí martini na terase baru někde v Káhiře. S tuzexovým kontem, vilou a nohatou krasavicí po boku. Jenže… Chybí mu zájem o rutinní předměty, šílí z hodin těsnopisu a psaní na stroji, nemá sešity ani učebnice. A propadá z několika předmětů. Při písemce z francouzštiny prý nedokázal ani správně opsat tahák. Následuje jeden reparát za druhým, ve třetím ročníku sám hodí ručník do ringu - odchází. „Věděl jsem, že maturitu neudělám,“ suše konstatuje budoucí král noční Prahy.
Žralok zuby má jak nože
Píše se rok 1982 a odvodní komisí je vyhodnocen jako „nespolehlivý živel“. A s tímto kádrovým cejchem narukuje do trestního bojového útvaru. Třináct kilometrů od hranic z imperialistickým nepřítelem. „Časem jsem se dozvěděl, že nás brali jako odpad, na který se má plýtvat nepřátelskou municí. Odolnost útvaru se plánovala jen na desítky minut,“ vzpomíná Miloš N. Brutální mazácká vojna ho zocelí, fyzicky i mentálně odchází už jako chlap. Ovšem v žádném zaměstnání nevydrží déle než rok. Nepije, nekouří, sportuje a vyhýbá se stálejším známostem. Vyhlíží svou šanci. „Štěstí přeje připraveným,“ říká se už od starověku. A tak jednoho dne v centru Prahy periferním zrakem zaznamená ručně psanou vývěsku u vchodu do hotelu. „Hledáme nočního vrátného na poloviční úvazek,“ stojí tam.
Odběrní poukaz Tuzexu (tzv. bon), vstupenka do konzumního ráje v ČSSR
Adrenalin mu začíná bušit ve spáncích, neváhá ani vteřinu a po nasměrování od recepčního vyběhne několik schodů do příslušné kanceláře. „A ne, že mi tady bude vekslovat po chodbách, soudruhu N.,“ varuje ho postarší ředitelka hotelu. Brýle si posune na špičku nosu, aby vypadal prostomyslně a s nahraným ruměncem ve tváři to zcela vyloučí. „Pusťte kunu do kurníku a uvidíte, co se začne dít,“ komentuje to s kamennou tváří Miloš N. Jeho měsíční plat i s nočními příplatky sice nepřesahuje dva tisíce korun, ale bydlí u rodičů a hlavně - doufá ve vedlejší příjmy. V pětadvaceti vypadá mnohem mladší ("Jednou v sedm hodin ráno se mě romská pokojská zeptala, jestli je mi vůbec osmnáct!") a podceňují ho. Mimo jiné i kolegové na recepci.
Deset marek za „policejní hodinu“
S jeho příchodem však začíná byznysový rozmach. Ale nepředbíhejme: není ani portýr, ti fungují jen přes den, natož recepční, spíše ochranka, nikoho to však netrápí. Recepční jdou totiž po půlnoci, někdy i dříve, spát na některý z volných pokojů (neoficiálně, jistěže). Miloš N. sice neumí žádný jazyk, ale jako dravec se drží přísloví, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. „Das ist möglich, das ist unmöglich,“ sděluje německým turistům, co je a není možné. Někdy i náhodně, protože jim prostě nerozumí. Nikdo jiný tam však až do sedmi hodin ranních nefunguje, po ten čas se stává neomezeným vládcem hotelu. O víkendech se pod jeho taktovkou hotelová hala i pokoje promění v orgastické divadlo jak z období úpadku Římské říše. Hříšné touhy hlavně občanů Západního Německa ukájí ruským šampusem, americkými cigaretami, českým pivem i děvčaty.
Propustka na pokoj s dámským doprovodem po desáté večer? Deset západoněmeckých marek. Miloš N. tiše naznačuje možné problémy s komunistickou policií. Náhle zbledlí občané demokratické NSR se ochotně vyplácejí z fiktivního nebezpečí československých gulagů… Ale konečně k financím. Všechno je předražené, to za prvé. Samozřejmě s nejvyšší možnou ochotou mění cizí valuty v nahoru zaokrouhleném kurzu. A v neposlední řadě: po ranním příchodu vyspalého kolegy se hotelový libero chopí tašky od padáku, kterou si přivezl z vojny, a většinu prodaného sortimentu dokoupí v nejbližší samoobsluze. Zisky jsou ohromující. „Během opravdu dobré noci jsem měl v kase osm až deset tisíc korun čistého. Tolik si nevydělal ani můj otec, šéfredaktor v jednom nakladatelství, za celý měsíc,“ usmívá se trochu provinile Miloš N. Po listopadovém převratu sice tento nebiblický ráj opustil, protože romantika výletů za Železnou oponu i příznivá cenová hladina vymizely, ale nestěžuje si. Dodělal si maturitu na soukromé škole a jako mnozí jiní (téměř všeho) schopní jedinci plně využil ekonomické transformace 90. let. A materiálně zajištěn se dnes zvolna připravuje na podnikatelský důchod…
Poznámka autorky:
Jméno protagonisty článku bylo změněno, ale všechny popsané skutečnosti jsou pravdivé.
