Článek
Matka světice, otec obhroublý podivín. Takoví byli rodiče budoucího spisovatele Karla Maye (1842-1912) z malé vesničky u Saské Kamenice. Chudoba cti netratí, ale devět z jeho třinácti sourozenců umírá již v útlém věku. Na podvýživu zemře i babička z matčiny strany, tu druhou stihne mrtvice a jen náhodou ji nepohřbí zaživa. „Chytla mě za ruku! Chce si mě vzít,“ zaječí hrůzou jedno děvčátko, když se stiskem chce rozloučit s milovanou stařenkou. Ta až na poslední chvíli stačí pohnout prsty! Do té doby tři dny a noci marně pozorovala přípravy svého uložení do země, aniž měla sílu dát znamení, že je ochrnutá… Ke všem těmto ranám osudu dodejme, že její manžel umrzl v horských závějích, když šel do vesnice pro chleba. Tělo našli až na jaře.
Karlův tatínek se nuzně živí jako tkadlec. Ale jen do chvíle, kdy jeho choť zdědí prostý dům a menší hotovost. Zpychlá hlava rodiny si usmyslí, že zbohatnou na pěstování holubů. Koupí dva páry drahých tzv. „modráků“, ale za pár dní jim barevné peří opadá - bylo jen nalepené. Pořídí si tedy na chov mladého šedého „bubláče“ za tolar a patnáct grošů. Ten však ani nevychází z holubníku, protože je starý a slepý. Zoufalá matka na radu rychtáře vloží zbylé prostředky do absolvování kursu porodní asistentky v nedalekých Drážďanech. K nim se váže i Karlovo zdravotní postižení. Kvůli jeho nákladné léčbě musejí rodiče v roce 1845 prodat dům.
Rozpolcený schizofrenik na scestí
„Krátce po narození jsem těžce onemocněl, nastala u mě dočasná ztráta zraku a chřadl jsem čtyři dlouhá léta,“ píše o tom ve své autobiografii Vyznání. Pravděpodobně v důsledku nedostatku vitamínů A a D. Teprve díky odbornému zásahu drážďanských lékařů začne vidět. Mezitím však pandemie neštovic znetvoří hlavu jedné z jeho čtyř sester tak, že nemůže přijímat potravu. „Čelo, oči, uši, nos, ústa i brada docela zmizely. Řezy nožem lékař pátral po ústech, aby mohla polknout alespoň trochu mléka,“ vzpomínal na tyto krušné časy. Ona přežije, ale pro něj má být hůř.
Film Vinnetou byl natočen v roce 1963. Z té doby pochází i propagační pohlednice vydaná Ústřední půjčovnou filmů
Za studií v předposledním ročníku učitelského semináře je obviněn z krádeže ani ne svíček, ale pouhého vosku z nich. Vyjde na něj totiž služba jejich výměny v učebnách (zbytky loje se vyhazují nebo dávají domovníkovi na údržbu bot). Jedna ze sester ho poprosí, aby z vyškrabaných zbytků odlil tři svíčky na rodinný vánoční stromek. Udělá to ovšem před spolužákem, který čin udá otci četníkovi. Ředitel školy lupiče odpadního vosku nazve „výlupkem pekla“ a studenta ze školy vyloučí. Odvoláním k ministerstvu školství May dosáhne alespoň toho, že studia smí dokončit v jiném ústavu.
Později a za podobně nešťastných okolností za údajnou krádež vyfasuje šest týdnů vězení - zapomněl vrátit kolegovi vypůjčené hodinky. Je to jen smůla nebo osud? Pozoruje v sobě tři povahy: vlastní já podobné otci „se všemi jeho chybami“, pak kladnou bytost (nazývá ji vílou nebo andělem), která ho varuje nebo napomíná. Třetí z těchto postav mu je zcela odporná. „Překypující výsměchem, odpuzující, vždy zachmuřená a hrozivá,“ píše o ní May. Ta v něm převáží, když ukradne cigaretovou špičku, pět biliárových koulí nebo utěrku z restaurace. V roce 1865 v Lipsku přebírá zásilku kožešin, aniž by ji zaplatil. Tvrdí, že nejednal s jasným vědomím, okolnosti má jako v mlze. Ale to soud nezajímá. Mladík si odsedí čtyři roky v zemském vězení ve Cvikově.
Právě odtud však Karel May začíná do světa posílat svoje literární pokusy. V povídce Old Firehand je poprvé zmíněna postava Vinnetoua, šlechetného náčelníka Apačů. S jeho pokrevním přítelem Old Shatterhandem se spisovatel snažil ztotožňovat. Po tomto hrdinovi dokonce nazval svůj příbytek Villa Shatterhand, kde od roku 1928 až do dnešních dní sídlí Muzeum Karla Maye.
Seznam zdrojů:
Karel May: Vyznání (Jan Toužimský Praha 1932)
https://biblioholik.cz/karel-may-spisovatel-s-tezkym-udelem/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_May
