Článek
Zvláštní a nebezpečný prolog. Ještě před hudební předehrou opery Libuše. Píše se totiž listopad roku 1983 a po náročné rekonstrukci, ke stému výročí jeho založení, má být otevřeno Národní divadlo v Praze. A provedení zmíněného díla Bedřicha Smetany bude součástí slavnostního večera. Jenže v zákulisí se schyluje k souboji těžkých vah. Miroslav Müller, vedoucí kulturního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa, versus předseda federální vlády Lubomír Štrougal (1924-2023).
Co to má znamenat? Jde o víc než „jen“ Danu Medřickou, která zemřela v lednu téhož roku ve věku 62 let. Stručně k politickému zákulisí: v rámci tzv. normalizace po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 se Štrougal profiluje jako zastánce samostatné linie (držet si Sověty víc od těla), zato dogmatický Müller je miláček a chráněnec Moskvy. Už na počátku 60. let totiž jako vedoucí zahraničního výboru ústředního výboru strany pečuje o zahraniční delegace, a padne při tom do oka sovětskému vládci Leonidu I. Brežněvovi. O sebevědomí Müllera, označovaného za „kata české kultury“, svědčí i to, že pod různými pseudonymy chrlí grafomanskou beletrii, filmové scénáře či písňové texty (mj. pro Michala Davida).
Artemio. Frankista, nebo republikán?
Po vysvětlení, kdo v této hře o Medřickou drží, jaké karty, se vraťme do Zlaté kapličky. Její znovuotevření má charakter celostátní slavnosti a vždy racionální suchar Štrougal se tam chce předvést i jako osoba veskrze kulturní. Koncepci svého projevu konzultuje s historikem Zdeňkem Mahlerem, ale i herci Martinem Růžkem nebo Ladislavem Peškem. Součástí textu má být i výčet vzpomínaných osobnosti. Ale do toho vtrhne žárlivostí překypující Müller. „Vzešlo od něj přání, aby v plejádě velkých herců nebyla uvedena Dana Medřická. Prý se provdala za frankistického španělského kapitalistu,“ napsal o tom ve svých pamětech Štrougal.
Jak to bylo ve skutečnosti? Jmenoval se Artemio Precioso Ugarte a jako syn liberálního spisovatele bojoval ve španělské občanské válce na straně levicové vlády. Tedy proti pravicovým vzbouřencům, jimž velel fašistický generál Francisco Franco (1892-1975). Po porážce republikánů v roce 1938 Ugarte nalézá útočiště v Sovětském svazu. Spletité cesty osudu ho v 50. letech dovedou až do zahraničního vysílání Československého rozhlasu, studuje ekonomii a také chodí do divadel. Po jednom z představení na Medřickou před Komorním divadle čeká právě tento Španěl s kyticí růží. Prý se vrací domů a chce jí poděkovat za posilu, kterou mu dávala ve chvílích stesku po vlasti.
Uplyne dvacet let. Po jednom z představení Kočičí hry, se 400 reprízami velkém úspěchu Medřické, ve vrátnici Stavovského divadla postává neohlášená návštěva. Vyklube se z ní onen nezapomínající Španěl. Pouto je opět navázáno a po smrti hereččina manžela Václava Vydry se v roce 1981 vezmou. Ale manželství vydrží jen rok a půl. Herečka totiž umírá na infarkt. Na závěr dejme ještě jednou slovo českému politikovi. „Nespravedlivou dehonestaci Dany Medřické jsem pochopitelně odmítl. Její jméno z jeviště Národního divadla zaznělo,“ uzavřel svou nenápadnou vzpomínku z komunistické strany v roce 1990 vyloučený Lubomír Štrougal.
Seznam zdrojů:
Miroslav Štrougal: Paměti a úvahy (Nakladatelství Epocha 2009)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lubom%C3%ADr_%C5%A0trougal
Bohumila Spisarová a Václav Vydra: Vaše Dana Medřická (Kvarta 1995)
https://plus.rozhlas.cz/miroslav-muller-sef-kultury-od-normalizace-po-prestavbu-6508086
https://www.vip-svet.cz/rubriky/slavni/dana-medricka-nasla-pozdni-lasku-ve-spanelsku-bohuzel-jen-na-par-mesicu_21354.html
