Článek
Bylo velmi vzrušující spolupracovat na letech vždy s úplně novými lidmi a různými národnostmi. Pokaždé jste se museli rychle adaptovat a naučit komunikovat se skupinou lidí, která se setkala poprvé v životě. Nikdy jste neměli šanci predikovat, co vás čeká. Pokud jste měli v týmu známého nebo kamaráda, nešlo už pak ani zdaleka o práci, ale spíše o zábavu. Vydělávali jste peníze, a přitom si užívali. A co víc jste si mohli přát. Pravidla aerolinky však platila pro všechny zaměstnance bez rozdílu a každý se jimi snažil co nejlépe řídit. V případě, že jste ať už vědomě nebo nevědomě pravidla obcházeli, čekala vás odměna ve formě pohovoru s vaším manažerem.
„Hej ty! Ano ty!“ Ani mě neoslovila jménem. Podívám se jejím směrem a už teď jsem schopná odhadnout, že nejspíše nastane konflikt. Už na předletovém briefingu vypadala podivně přísně a jsem si jistá, že celá posádka z ní měla stejný pocit. Ano, šlo o naši kolegyni Gyeong. Říkala si však Hana. Prý je to pro nás ostatní jednodušší pro zapamatování a výslovnost. Zrovna jsem si v přední kabině procházela jména na seznamu pasažérů a tahle koza se ke mně řítí jako o závod. Hana mohla mít tak 35 let, i když u Asiatek nikdy nevíte. Všechny letušky jim záviděly jejich krásnou a mladou pleť. V asijských zemích jsme si často nakupovaly krémy a masky na obličej s vírou, že se stane zázrak a my omládneme o deset let. Každá z nás byla ochotna zaplatit horentní sumy za kosmetiku a různá séra. Od kolegyň z Koreje jsme se také vždy snažily vymámit tipy a tajemství na jejich krásnou pokožku. Alespoň s nimi bylo na dlouhých letech o čem povídat. Když už na mě Hana zavolala potřetí, mile jsem jí odpověděla, co že to potřebuje.
Nebyla jsem jí sympatická už od začátku. To vím. Dívala se na mě těma svýma pichlavýma očima a nakonec prohlásila: „Tvoje spodní prádlo neodpovídá standardům.“ Věnovala jsem jí tázavý pohled, zda si ze mě dělá legraci, nicméně její výraz mě přesvědčil, že svůj výrok myslela zcela vážně. Snažím se rychle si vybavit, jakou že jsem si to dnes vzala podprsenku a zjišťuji, že nejspíše šedou. Pod bílou košilí uniformy tedy bylo možno pozorovat lehký nádech šedé barvy. A Hana mě na to právě upozornila. Chtělo se mi smát, ale ona pokračovala. „Tvoje rtěnka má jiný odstín než ten schválený dle pravidel společnosti.“ To už jsem se na ni podívala tím nejhorším způsobem, jak dokážu a Hana vycítila, že jsem pěkně nabroušená. Odpověděla jsem však chladně dle standardů, poděkovala Haně za zpětnou vazbu, přesně dle manuálu se slibem, že nedostatky dám určitě do pořádku. Ona ale spokojená nebyla. Trvala na nákupu nového prádla, a to přímo v Bangladéši, kam jsme právě mířili. Věděla jsem, že její přání nemohu ani náhodou splnit, protože se opravdu nejedná o destinaci vhodnou pro shopping tohoto druhu.
Samozřejmě, že mé kroky do nákupního centra v Dháce nevedly. Ovšem o den později na letu zpět do Dubaje jsem správně očekávala dohru. Hana si na mě počíhala v kuchyňce. Když zjistila, že nebyla sjednána náprava, rozzuřila se a oznámila, že mám očekávat postoupení incidentu na vyšší místa, tedy mému manažerovi, který si mě pravděpodobně pozve na koberec.
Ano, i tyto zážitky patřily v rámci práce u aerolinky k dennímu chlebu. Jednalo se ve většině případů o vyšinuté jedince, kteří se buď hnali hlava nehlava za kariérou a sledování ostatních jim v tomto ohledu mohlo pomoci vystoupat rychleji nahoru a nebo ve společnosti pracovali již hodně dlouhou dobu a potřebovali lidově řečeno pauzu. V žádném případě jsem se těmito lidmi nenechala odradit a užívala si život, který mi příležitost pracovat pro nejlepší leteckou společnost přinášela. ✈️
