Článek
Po dalších pěti minutách hlava rodiny zavelí a důrazně oznámí své ženě a dvěma dcerám, aby zabraly tři místa po jeho pravici a sám si s krajně nevychovaným divokým synkem dřepne na druhou stranu. Vůbec ho nevzrušuje, že jejich vzájemné překřikování a přehazování zavazadel z jednoho fochu do druhého blokuje nejen mě, ale především dav cestujících za námi, který nemůže pokračovat ke svým sedadlům. Najednou mě něco nebo někdo prudce chytne za rameno. Když se otočím, spatřuji další zahalenou ženu. Přes tmavou burku vnímám pichlavý pohled tmavých očí. Žena svírá v náručí řvoucí mimino a pomocí posunků se snaží dorozumět s rodinkou přede mnou. Dochází mi, že se pravděpodobně jedná o Arabovu druhou manželku. Islám mnohoženství povoluje, tudíž pokud pracujete v oblastech Středního východu, musíte toto respektovat. Pouštím ženu před sebe, aby se po další výměně sedadel všichni konečně usadili. Přesun byl z hlediska muslimského světa běžný, arabská žena by totiž neměla sedět vedle cizího muže. V této souvislosti jsem zažila na svých letech mnoho příhod, kdy bylo nutné různě popřehazovat sedadla cestujících. Častokrát se tyto situace neobešly bez hysterických scén a stížností. Dnes jsem moc ráda, že se pasažéři dokázali přesadit sami. Vzhledem k plné obsazenosti letu bychom se později komplikacím nevyhnuli. Mimino nepřestává křičet. Žena mě mezi davem dalších tlačících se cestujících žádá o dětské mléko a postýlku. Tu je možno připevnit během letu na zeď, která rozděluje jednotlivé kabiny. Dodnes nechápu, že rodiče s malým kojencem cestují několik hodin přes půl světa a maminka nemá v zásobě vlastní krmení. Pro tyto případy jsme na palubě vybaveni zásobou mlíček a sušenek. Ani náhodou by však nestačila pro všechny děti. Dnes tedy opravdu ne. Lahvičku jí po chvíli přinesu, postýlku ale nainstaluji až po startu po vystoupání letadla do určité výšky. Matku o této skutečnosti jasně informuji a musím říci, že vypadá poměrně naštvaně. Nevím, zda vše jasně pochopila, nicméně mám důležitější věci na práci a odcházím.
Kabina se postupně zaplňuje. Vracím se ke svému stanovišti a pozoruji odlišnosti každé jednotlivé osoby. Vnímám jejich nálady, pachy a jazyky, kterými mluví. Snažím se působit mile a usmívat se. Z myšlenek mě však vytrhne strašlivá bolest. No to snad ne, on mi přejel kufrem nohu a ani to zřejmě nestihl zaregistrovat!!! Bolestí vykřiknu hlasité au. Podle vzhledu tipuju muže na Libanonce středního věku. Nervózně se po mě otočí. Přestože jsem v uniformě, hodím po něm jeden ze svých štiplavých pohledů. A že jich mám v zásobě opravdu hodně. Když se muž dovtípí, co se stalo, začne se na mě koukat ještě víc blbě než před chvílí, načež už to nevydržím a odcházím beze slova do kuchyňky. Po cestě mě zastavuje cestující, který pouze posunky ukazuje na kufr postavený vedle svého sedadla. Podle velikosti lze jasně předpokládat, že zavazadlo jistě neváží povolených sedm kilo. Očekává ode mě, že kufr zvednu a uklidím nahoru do úložného prostoru. Pán se ale jasně přepočítal. ,,To si děláš prdel" pomyslím si. I když mě noha bolí jako čert, elegantně a s úsměvem muži vysvětlím, že zvedání kufru, ještě k tomu asi tak stokilového, určitě nepatří do náplně mé práce a kompetencí. Dle manuálu mu ale nabízím kompromis. Vysvětluji, že mu ráda budu při zvedání asistovat. To v překladu znamená, že si pán kufr uloží sám a já se jej budu prsty pouze dotýkat a dělat, že opravdu ty cihly zvedám s ním. Ind zřejmě nevěří svým uším a jsem si jistá, že si bude určitě stěžovat. Konečně se blížím do kuchyňky.Zpovzdálí slyším smích, navzdory dnešnímu komplikovanému nástupu cestujících do letadla zde v kuchyňce panuje veselá nálada. Na cca dvou metrech čtverečních najdu schované čtyři své kolegy, kteří už to v kabině také nemohli vydržet. Ačkoli bychom všichni měli vítat zákazníky, raději jsme se na chviličku uchýlili do prozatímního úkrytu.
Z právě probíhající konverzace vytuším, že se řeší sexuální orientace našeho srbského kolegy Sergeje. Blondýna, která pracuje na pozici dveří R2, se ho bezostyšně a dost nevybíravým způsobem vyptává, zda je gay nebo má pro ni smysl snažit se o něco víc. Neztrácí čas holka. Ale nepřekvapuje mě to. Lidé se v téhle práci běžně baví o nejintimnějších věcech s úplně cizími kolegy. Občas mi to také vyhovovalo. Ne nadarmo se říká ,,Víc hlav víc ví." Člověk získá názor od několika nezávislých stran, ba co víc, také od různých národností a kolikrát vám to pomůže vyřešit složitou situaci nebo se zachovat v danou chvíli tím nejlepším způsobem. Tmavovlasá holka z Maroka o pár centimetrů dál řeší s Mohamedem svou novou známost. Když se však Mohamed slečny zeptá, jestli se jedná o přítele, holka ze sebe zmateně vysouká něco v tom smyslu, že jsou pouze kamarádi a ve vztahu vlastně nejsou. Je zajímavé, že takto by odpovědělo téměř 90 procent lidí v aerolince. Tady se lidé běžně nevážou. Nestojí o vztahy, svět kolem je přece tak rozmanitý. Tisíce národností, krásní lidé, muži, ženy. Každý den můžete mít někoho jiného. Člověk se pak v takové společnosti naučí nebrat pozvání na rande příliš vážně, spíše jen jako příjemně strávený večer, noc nebo den v dané destinaci. Téma vztahů mě v Dubaji vždy velmi udivovalo. Je až s podivem, jak odlišným způsobem k nim bylo přistupováno. Blondýna si přejela rty předepsanou rudou rtěnkou a s velkým sebezapřením vyrazila zpět do své části kabiny. Já s Mohamedem ještě chvíli zůstáváme v kuchyňce a při rychlé kávě rozebereme jeho důvody života v Dubaji. Svěřil se, že kdyby v budoucnu nepomýšlel na vlastní podnikání a nemusel by podporovat rodinu, dávno už by byl fuč.
Ještě jednou se navzájem podpoříme soucitnými pohledy a vyzbrojeni novou dávkou entusiasmu se vracíme usadit zbytek cestujících 🙂
