Článek
Než dorazí domů, tak ji čeká ještě pěkný kus cesty. Akorát jí to vyjde, zrovna přijelo metro, do kterého nastoupí. Je poloprázdné, bodejť by né v takovou hodinu. Svalí se na jednu z prázdných sedaček a svůj batoh si položí hned vedle sebe. Ve sluchátkách ji zrovna hraje „Blank space“ od Taylor Swift, její hlas však najednou přeruší příchozí hovor. Markéta se podívá na displej svého mobilu, aby zjistila, kdo ji volá. Máma.
„Ahoj, mami. Co potřebuješ?“ zeptá se.
„Už jsi na cestě?“ ozve se z telefonu.
„Jo, zrovna jsem v metr,“ odpoví Markéta
„Dobře, a za jak dlouho budeš doma? Chtěli jsme objednávat pizzu,“ zeptá se jí máma.
„Doma jsem asi za hodinu a dala bych si slaninovou nebo špenátovou,“ odvětí Markéta.
„Fajn, tak mi napiš, až budeš ve vlaku, abych to objednala,“ řekne jí máma.
„Dobře, čau.“
„Pa,“ rozloučí se její máma a zavěsí.
Markéta si znovu pustí hudbu a zavře oči. Už aby byla doma. Hlavně nesmí usnout a přejet zastávku, večer vlaky nejezdí tak často a musela by dlouho čekat. Bohuže drncání metra je uspávající věc a tak Markét nakonec usne.
Probudí se na neznámém místě. Stojí v něčím obýváku, jehož vybavení se jí velmi líbí. Bílé stěny, podlaha ze světlých parket, velká okna s výhledem na velkoměsto, jedna celá zeď je vlastně knihovna zaplněná knížkami a Markéta dokonce některé z nich pozná, žlutý sametový gauč, dvě křesla v pastelových, bílý chlupatý koberec, který kupodivu není špinavý, konferenční stolek, co vypadá jako mrak, žádná televize. Také je vidět do kuchyně, která je zařízená v podobný barvách a velmi moderním stylu. Markéta by se tam chtěla jít podívat a prozkoumat tenhle úžasný byt, ale nejde to a tak jen stojí na místě a čeká, co se bude dít dál. Nemusí čekat dlouho, protože za chvíli se z chodby vyřítí dvě děti, zrzavá holčička a kluk se stejnou barvou vlasu jako má ona. Obě děti vypadají na štest, nejspíš jsou to dvojčata. „Lily, Lukáši, počkejte! Na tyhle blbosti nemáme čas, nechcete přece přijít pozdě do školy a taky musíme odvést vaši sestru do školky,“ řekne žena která právě vyšla z chodby. Je jen o kousek vyšší než Markéta, světle hnědé vlasy má ostříhané jen po ramena a její oči vypadají úplně stejně jako ty Markétiny, celkově je í ta žena dost podobná, a dokonce svým způsobem i ty děti. Něco je na tom všem však velice zvláštní, nikdo z nich jakoby ji neviděl a nedivil se, co je to v jejich bytě za úplně cizí holku. Zazvoní telefon a ta žena ho zvedne. Není to však telefon, co používá k hovoru s osobou na druhé straně, je to jakýsi stříbrný prsten, který promítá dokonce i obraz. „Ahoj zlato, co potřebuješ? Ne, ještě jsme nevyrazily. Jo, blbnou jako vždycky. Večer mám tu autogramiádu, tak se uvidíme tam. Já Lenku klidně vyzvednu, ale Lily s Lukášem budou rádi, když je vyzvedneš ty. Jo, můžem pak zajít na pizzu, děti budou mít radost. Jasně že si dám špenátovou, jestli ti to tak vadí, tak jsme se neměli brát a mít tři děti,“ žena se zasměje: „Taky tě miluju. Hezký den.“ Markéta bohužel neslyšela toho, s kým ta žena mluvila, ale domyslela si, že to nejspíš bude její manžel nebo manželka.
„Tak pojďte, musíme jít,“ promluví ta žena ke svým dětem.
„Mami, já chci jít s tebou,“ řekne ta zrzavá holčička se jménem Lily.
„To nejde broučku, ale uvidíme se po škole, dobře?“
„Dobře mami,“ řekne ta holčička, vezme si svůj batůžek a společně se svým bratrem odejdou zpět do chodby.
Ta žena se vydá za nimi, ale ještě než opustí místnost, podívá se přímo na Markétu a usměje se.
Markéta se s trhnutím probudí. Sedí v metru a naštěstí nepřejela svou zastávku. Vypne sluchátka a uklidí je do batohu. Ať to bylo cokoliv, co Markéta právě prožila, věděla, že to nebyl jenom sen.
