Článek
Jakožto hokejovou fanynku mě doslova nadchnul manželův návrh, abychom si během naší zimní návštěvy Japonska udělali v nabitém programu čas také na Nagano.
Dnes téměř čtyř set tisícové město původně vzniklo jako malá osada postavená kolem centrálního chrámu Zenko-ji. Nagano leží v objetí vysokých hor, které byly v době naší návštěvy pokryté slušnou vrstvou sněhu. V prefektuře totiž bývá často i pod nulou a bílá pokrývka se nevyhýbá ani ulicím města. Logicky. Kdyby se to nedělo, jen stěží by mohlo Nagano hostit Zimní olympijské hry v roce 1998, Zimní paralympijské hry v roce 1998 ani Zimní světové hry speciálních olympiád roku 2005.
Do města jsme přijeli k večeru, nicméně to nás neodradilo od toho vyrazit do ulic. Byl zrovna únor a teploty se pohybovaly okolo nuly, proto jsme se museli pořádně obléknout. Zamířili jsme na hlavní třídu Chuo-dori vedoucí k chrámu Zenko-ji. Cestou jsme se mohli kochat výhledy na okolní horstvo i na jemně zasněžené střechy okolních domků.
Když už jsme mrzli na maximum, objevil se pro Japonsko typický automat s nápoji. Zatímco v létě nabízí chlazené pití všeho druhu (zelený čaj, kávu, limonády, džusy, vodu), pak v zimě se proměňuje v obchodníka s horkými dobrotami (kakao, káva, čaj, limonáda s vitaminem C). Takové automaty jsou v Japonskou doslova na každém rohu a my jsme je využívali hojně.
Chuo-dori ústí u centrálního naganského chrámu Zenko-ji. Vstup na jeho hlavní nádvoří tvoří mohutná dřevěná brána, u níž dlí patron místa nazývaný Nio. Přiznávám, že z něj šel trochu strach. Možná proto lidé u jeho sochy jako dar zavěšují tzv. waraji (slaměné sandály). Ty se dříve v zemi běžně nosily (průměrný farmář jich spotřeboval 100 za rok).
Nedaleko chrámu se nachází kadidelnice. U ní se ráno konají obřady a návštěvníci se snaží zachytit co nejvíce kouře svým tělem, aby jim přinesl zdraví a blahobyt.
Pro zájemce je tu možnost zavěsit přáníčko.
Stařičká paní na fotce venčí svého pejska poblíž sochy ochránce nebeského království (Rokujizo).
Po opuštění prostor Zenko-ji jsme ještě chvíli bloumali Naganem.
Až nám nakonec vyhládlo.
Objednali jsme si několik chodů a mezi nimi nesměly chybět tzv. edamame - mladé zelené fazolky ještě nedozrálých sójových bobů. Ty se nejčastěji podávají teplé a mírně solené. Mňamka.
Dalším z mnoha chodů potom bylo takoyaki aneb malé kousky vařené chobotnice usmažené v těstíčku ve tvaru kuliček. Navrchu je také typická omáčka, jarní cibulka, japonská majolka a létající rybičky (sušené plátky tuňáka, které při položení na horké jídlo de facto létají).
Co by to bylo za večeři bez suši? Tady konkrétně máme sašimi (plátky syrové ryby bez rýže).
Další den jsme vyrazili po prefektuře objevovat půvaby jednoho ze čtyř národních pokladů - hradu Macumoto.
Hrad se nachází ve stejnojmenném městě. Pochází z 16. století, přičemž až do 19. století byl obýván. Původně měl být zdemolován, ale místní se postavili proti. Jsem přesvědčená, že udělali dobře, protože to byl asi vůbec nejkrásnější japonský hrad, jaký jsem viděla. Nevyrovnal se mu ani ten osacký, ani hrad Himeji (o nich snad příště).
Hrad je obklopen jezerem a vede k němu také typický červený most. Mohli jsme pozorovat i labutě.
Prošli jsme si také město. Zazvonila jsem si pro štěstí u jednoho z tamních chrámů.
Japonci prostě mají rádi zvířátka.
Lidé z Macumota jsou na svoji památku náležitě hrdí. Maketa hradu byla vidět už na nádraží.
Na nádraží v Japonsku bývá také leccos k vidění…
Následující den jsme pak vyrazili za nejseverněji žijícími opicemi světa -makaky červenolícími. Jeli jsme za nimi autobusem do oblasti Džidokudani aneb do Pekelných zřídel. Sněžných opic tam žije něco kolem dvou set a proslavily se tím, že se rády koupou v horkých pramenech.
Japonské toalety jsou kapitola sama pro sebe. Bývá na nich kouzelné prkénko fungující jako bidet, které je v horských oblastech dokonce vyhřívané…samozřejmě musíte mít trochu štěstí, protože stejně tak můžete na ostrovech narazit na WC v podobě díry v zemi. Já jsem vždycky štěstí měla.
Teploty v oblasti klesají i k 20 stupňům pod nulou. Opice to ale díky husté srsti vydrží. Dokonce se dokáží brodit až metrovou vrstvou sněhu. Když je nejhůř, vykoupou se v horkých pramenech, které ohřívá nedaleká sopka.
Kromě turistů prý na opice narážejí i lyžaři. V prefektuře je totiž celá řada lyžařských středisek. Četla jsem, že na opice v běžeckých stopách naráželi i sportovci během olympiád.
Od naší návštěvy si tak Nagano už dovedu spojit kromě hokeje i s mnohým dalším a kromě zlaté především i s bílou.