Bránou Nebeského klidu do Zakázaného města

Již dříve jsem popisovala naši zkušenost z objevování Velké čínské zdi, kterou můžete najít zde:

Dnes se v myšlenkách vrátím k jiným pokladům skrývajícím se v Pekingu. Na rozdíl od světoznámého opevněním jsme se za nimi nemuseli vydávat autobusem za městské brány, ačkoliv jeden zcela unikátní průchod jsme při svém výletě také museli podejít. Řeč je o bráně Nebeského klidu, jež vede do Zakázaného města - dnes známého spíše jako Palácové muzeum.

V Číně jsme byli v srpnu, což představovalo značnou zátěž na naše nervy a zdraví. Teploty, obzvlášť odpoledne, totiž často přesahovaly 35 stupňů ve stínu. Slunce pražilo nesnesitelně, byť často nebylo přes hustý opar smogu vůbec vidět. A při relativní vlhkosti atakující 80 procent, kdy navíc do toho všeho velmi často začalo hustě pršet, jsme si užili svoje.

V den naší návštěvy náměstí Nebeského klidu a Zakázaného města jsme však měli štěstí alespoň v tom, že se nám nad hlavami objevila po delší době modrá a deštníky jsme využívali jen jako ochranu proti štiplavým paprskům.

Rozlehlé náměstí u brány Nebeského klidu - tak se prý překládá čínský název místa, který zní Tchien-an-men. Brána Nebeského klidu se přitom nachází na severní části náměstí a odděluje jej od Zakázaného města. My jsme však na náměstí vstupovali z jihu od brány Správného světla. Tu můžete vidět na horní fotografii. Originál byl postaven v 15. století za dynastie Ming a sloužil jako vstup do Císařského města. To se rozléhalo přesně v těch místech, kde dnes leží Nebeské náměstí. Stály tam kanceláře císařských úředníků a na rozdíl od současnosti to nebylo veřejné prostranství. Během tzv. boxerského povstání (1899 - 1901) však byly tyto budovy značně poškozeny, následně srovnány se zemí a až tehdy začalo vznikat proslulé náměstí. V 19. století prošla úpravami také věž Správného světla, byla osazena děly a až do roku 1980 sloužila lidové armádě.

Srdce Pekingu je veliké, nicméně nemůžu tvrdit, že je velkolepé. Má sice rozlohu úctyhodných 440 000 m2, což z něj činí největší náměstí světa srovnatelné svojí velikostí s Vatikánem, ovšem jakási strohost, neučesanost, prázdnota a ne snad neupravenost jako spíš nedostatečná zkrášlenost jej v mých očích značně degradovaly.

Možná, že by na mě působilo jinak v dobách, kdy na něm stávala Velká brána dynastie Ming (později zvaná Velká brána dynastie Čching, a ještě později Čínská), která však byla v druhé polovině 20. století zbourána a následně nahrazena obří leč dosti unifikovanou budovou mauzolea Mao Ce - tunga. Čínská brána totiž mívala tři veliké oblouky a mohl jí procházet pouze císař. Tohoto ceremoniálního účelu využívali obchodníci, kteří nedaleko od ní založili velké tržiště - tzv. šachovnicové uličky. Poslední čínský císař (Pchu I.) však byl nucen opustit Zakázané město už v roce 1924, a později došlo i k odstranění národní brány.

Rok po smrti Velkého kormidelníka, a tedy v roce 1977, bylo na místě bývalé Čínské brány slavnostně otevřeno jeho mauzoleum. Na stavbě se přitom podílelo značné množství lidí, především dobrovolníků, a každý čínský region poskytl alespoň trochu materiálu.

Nabalzamovaný státník nás ale nelákal. Jednak se před vstupem do hrobky vytvářela fronta, jejíž absolvování by nám narušilo časový plán, jednak jsme se v budoucnu chystali navštívit asi nejznámějšího podobně vystavovaného muže, a to Lenina. Nakonec, moskevským mauzoleem se architekti v Pekingu nechali inspirovat, nicméně Číňané prý využili modernější technologie a jejich budova je také větší.

Vydali jsme se vstříc žhnoucí vydlážděné mase - 500 metrů na šířku a téměř 900 metrů na délku. Chápu, že ve snaze umocnit pocity návštěvníků převažovala prázdnota na úkor umění a výzdoby. Rozumím, že ne každý národ holduje kašnám, sochám, lavičkám nebo sloupořadí… Na druhou stranu, když uprostřed takhle velké plochy jsou rozmístěny 4 zastaralé bílé dodávky (jednu z nich můžete vidět na fotografii níže vlevo uprostřed), jež slouží jako jakési pojízdné krámky, v nichž ovšem můžete zakoupit jen vodu, nějakou vražedně sladkou limonádu a pár druhů sušenek - to už se mi zdá jako přinejmenším nevkusné. Proč zrovna auta? Proč ne nějaké stany, altánky nebo domečky? A proč by nabídka nemohla suplovat alespoň kavárničku či zmrzlinářství?

Nijak mě nepřesvědčil ani unikátní památník lidových hrdinů, jehož monumentalita se ve víru nekonečného betonu utápí a ztrácí. Přitom se jedná o sloup ze žuly a mramoru vážící přes 10 tisíc tun, vysoký skoro 40 metrů, jehož výstavba zabrala 6 let. Vznikl na počest všech padlých revolucionářů předchozích 2 staletí, přičemž na patě pylonu jsme si mohli prohlédnout 8 reliéfů zobrazujících nejdůležitější vojenské střety moderních čínských dějin (např. opiových nebo čínsko-japonských válek).

Možná to byl záměr a rozměry a význam pomníku měly být jeho osamělostí umocněny, na mě ale dominanta náměstí působila příliš opuštěně, a tak trochu jalově a ponuře. Ostatně, takový dojem na mě vrhalo celé náměstí. Výjimku tvořila snad jen pompézní budova Národního muzea čínské historie i Velká síň lidu s typickým symbolem hvězdy (ta prý představuje jednotu lidu vedeného komunistickou stranou).

Přes jisté nedostatky ve vzhledu jsem náměstí musela přiznat, že z něj doslova tryskala jakási neurčitě napjatá atmosféra. Není se čemu divit. Vždyť právě tam byla 1. října 1949 vyhlášena republika, právě tam došlo ke krvavému potlačení studentských protestů v roce 1989, právě tam (na tzv. dlouhé ulici míru) se konají epesní vojenské přehlídky.

Po nějaké půlhodince na náměstí jsme zamířili směr sever, neboť ta nejzásadnější prohlídka dne byla teprve před námi, a to doslova. Blížili jsme se k bráně Nebeského klidu. Museli jsme napřed podejít rušnou silnici, a to skrze na můj vkus dost nehostinný podchod. Vezmu-li v potaz, že jím denně procházejí tisíce lidí včetně mnoha turistů a že vede k nejvýznamnějšímu muzeu v zemi, mohli by jej Číňané učinit atraktivnějším (či alespoň na pohled bezpečnějším). Nicméně, to, že se Číňané s věcmi nemažou už jsme pochopili dřív. Stačilo se večer procházet ulicemi. Na chodnících měla bistra řadu židlí a stolků doslova obšancovaných lokálními hosty, kteří když dojedli, hodili papírové ubrousky, igelitové pytlíky či plastové příbory na zem pod sebe (opravdu ne do koše) a odešli.

Hlavní vchod do Zakázaného města byl postaven rovněž za dynastie Ming, a tedy v 15. století, a původně se nazýval brána Přijetí nebeského. V tomtéž století však stavbu poničil blesk a její opravenou verzi pak v 17. století porušili nájezdníci. Do současné podoby byla dovedena až za dynastie Čching, jejíž členové také místo nově přejmenovali na bránu Nebeského míru (klidu).

Tradice vyvěšování portrétů honorovaných osobností sahá až do 20. století. Zpočátku na bráně byli k vidění například Stalin, Lenin, Marx či Engels. Od roku 1976 ovšem na všechny trvale shlíží na můj vkus dost kýčovitě ztvárněný Mao Ce-tung. Nápis po jeho pravici říká „Dlouhý život Čínské lidové republice“, ten po jeho levici zase „Dlouhý život ústřední vládě lidu“.

A opět náraz na moderní Čínu. Zatímco brána je vskutku velkolepá s nádhernou střechou, s výjimečným zdobením na římsách a strážci v podobě kamenných lvů, její nitro by zvládl za pár minut zkrášlit i princ Václav ze Šíleně smutné princezny.

Nicméně, jakmile se před našimi zraky začaly rýsovat první budovy v Bývalém paláci (tak se místu říká v Číně), přestali jsme mít výtky. Tak to je ono! Sídlo císařů, kteří odtud vládli své veliké říši od 15. století až do nedávné minulosti. Podle průvodce bylo takových panovníků 24 a až do 20. století to byli pouze oni a jejich doprovod, kdo směl do města vkročit. Jinak hrozila smrt! Člověk si rázem připadal značně privilegovaný a zároveň na něj hned dolehlo, jak je vše pomíjivé.

Když jsme prošli bránou Nebeského klidu, dostali jsme se na nádvoří, kde stojí Palác kultury pracujícího lidu. Prošli jsme menším parkem a teprve potom jsme se ocitli u Poledníkové brány, skrze niž jsme pak vyrazili do útrob Zakázaného města.

V oficiálních zdrojích je psáno, že celý komplex má neskutečných 720 tisíc m², čítá na 800 budov a součástí jsou také rozlehlé zahrady. Obehnáno je téměř 9 metrů širokou a 12,5 metru vysokou zdí a také 52 metrů dlouhým a 6 metrů hlubokým vodním příkopem. Stavební práce, které započaly za císaře Jung-le, trvaly 14 let a podílel se na nich víc než milion lidí.

Čínský císař neměl, tak jak to známě třeba z Evropy, jeden hrad. Součástí města byla celá řádka budov, ať už paláců, síni či chrámů, vzájemně propojených chodbami a průchody. Legenda praví, že dílčích místností je v Zakázaném městě 9 999. To si netroufnu odhadovat, ovšem jisté je, že jich je hodně (a není, čemu se divit, vždyť čínští císaři prý měli v průměru 3 tisíce konkubín).

První paláce jsme zaregistrovali na tzv. Prvním nádvoří. Síním vévodila bývalá císařská knihovna (Síň literární slávy) a byla tam rovněž Síň válečnické udatnosti. Středem nádvoří se vinula drobná říčka, přes níž vedlo několik mramorových mostů.

Mosty s jejich bohatě zdobenými balustrádami v podobě draků a fénixů mě vyloženě nadchly. Prostřední byl prý určen pouze pro nohy císaře, dva další vnitřní používali jeho rodinní příslušníci a dva krajní byly určeny úředníkům. Všechny dohromady pak symbolizovaly základní ctnosti konfucianismu - shovívavost, slušnost, spravedlivost, poctivost a věrnost. Škoda, že někteří turisté se těmito zásadami neřídili a ve Vnitřní zlaté vodě, jak se potůčku říká, plavaly jimi zahozené odpadky.

Následně jsme se přesunuli bránou Nejvyšší harmonie na ústřední nádvoří - známé z řady filmů - kde jsme si mohli prohlédnou všechny 3 pověstné síně Harmonie, a to síň Nejvyšší harmonie, síň Dokonalé harmonie a síň Zachování harmonie.

Právě při pohledu od této brány jsme si plně uvědomili jednak, jak rozlehlé místo je, a za druhé, že uchránit dřevěné budovy před požárem bylo jistě velmi složité (také se to ne vždy podařilo).

Zde probíhaly císařské korunovace a významné oslavy (např. nového roku či panovníkových narozenin) a byli zde rovněž přijímání vyslanci z cizích zemí.

K síni Nejvyšší harmonie vede trojice mramorových schodišť, z nichž to prostřední bylo určeno opět jen císaři. Mohl tak snadno vystoupat až ke svému pozlacenému trůnu.

Schodiště nás fascinovalo. Na jeho vyzdobení byl použit jediný obří kus mramoru. Ten do Pekingu neslo téměř měsíc 20 tisíc mužů a přes 1 tisíc koní a oslů, a to z více jak 70 kilometrů vzdálené provincie Fangshan. Kámen, který má na délku 17 metrů, na šířku 3 metry a je 1 metr tlustý, totiž váží 250 tun. Během transportu tak prý byla každý půl kilometr vykopána studna a voda byla využita k úpravě cesty. Inu, dneska by to asi bylo jednodušší.

Následně jsme prošli bránou Nebeské čistoty, která oddělovala předchozí ceremoniální a řekněme také pracovní část města od soukromých komnat císaře, kam směl vstoupit jen on, jeho příbuzní a eunuchové. Tato část sice působila prostěji, o to víc však dokázala zaměstnat naše zraky propracovanými detaily.

Rovněž v této části komplexu byly všechny budovy obráceny k jihu, neboť tradičně je tato světová strana v Číně považována za posvátnou a ochraňující před zlem. Na jejich výstavbu prý nebyl, díky speciální čínské architektuře, použít jediný hřebík. Stěny budov byly zbarveny červeně, jelikož rudá značí štěstí a důstojnost. Střechy pak byly ze žluté glazury, neboť tato barva označovala císařovu moc. Všechny střechy v Palácovém muzeu prý také byly designované tak, aby jejich ostrý sklon zamezil případnému přistání ptactva.

Naopak, kočky byly prý ve městě vždy vítané, protože zbavovaly místo myší.

Mohli jsme obdivovat řadu soch - draky, lvy, fénixe, slony, želvy, jeřáby…

Zatímco v obřadní části města žádné stromy nikdo nezasadil, jelikož by mohly „zastínit“ velikost císaře, v soukromém sektoru už nějaká ta zeleň k objevování byla, a to v panovníkově Kamenné zahradě. Právě tam si vladaři četli, relaxovali, procházeli se a obdivovali přitom cypřiše, bambus, borovice…

Součástí parku byly také menší a větší pavilony včetně síně Nebeského míru, kde docházelo k rituálním obřadům chránícím město před ohněm.

A tak jsme poznali to, co bývalo po staletí zakázané, a na chvíli jsme se vžili do kůže čínské honorace. Nečekaně jsme se během výletu stali také svědky střetu moderní a starobylé Číny, přičemž přes všechny výdobytky 21. století musím konstatovat, že historická tvář asijského obra na mě v tu chvíli působila rozhodně lépe. Na druhou stranu, cesta do ultramoderní Šanghaje byla v ten moment teprve před námi, a tam si Číňané reputaci vylepšili. O tom však zase příště.

Zdroj:

https://cina.esotravel.cz/clanek/namesti-nebeskeho-klidu-poznejte-jeho-historii-nez-se-na-nej-vydatehttps://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD_Nebesk%C3%A9ho_klidu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zak%C3%A1zan%C3%A9_m%C4%9Bsto

https://www.radynacestu.cz/magazin/mauzoleum-mao-ce-tunga/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Br%C3%A1na_Nebesk%C3%A9ho_klidu

https://www.mybeijingchina.com/beijing-attractions/the-forbidden-city/huge-stone-carving.htm

https://www.travelchinaguide.com/attraction/beijing/forbidden-city/hall-of-imperial-peace.htm?srsltid=AfmBOopb4Y_2MwbkZEpB_qBLlIVbXbjFf24qK3ghknFuFg3sZpPZgP_m