Článek
Krátce po našem příletu do Pekingu jsme s naší výpravou vyrazili kousek za město k jednomu z několika zrekonstruovaných a turistům přístupných úseků Velké čínské zdi. Bylo těžké posoudit, zda venku prší, nebo se jedná jen o všudypřítomný městský smog. Raději jsme si ale s sebou brali deštníky, neboť (a to se nám později potvrdilo) průvodce nás varoval, že kapky v létě hrozí každou chvilku. Přes zataženou oblohu nebylo zpočátku skoro vůbec vidět, nicméně místo na nás dýchalo svojí neotřesitelnou atmosférou, jakmile jsme vystoupili na parkovišti.
Nejprve jsme byli informováni o základních historických faktech a snažili se zorientovat. Všude kolem nás byly husté lesy a sem tam jsme spatřili schovanou strážní věž. Po schodech zatím ani památky.
Hrozí, že do roku 2040 velká část zdi zmizí kvůli korozi.
Zeď byla zbudována na obranu Číny proti nájezdům Mongolů a táhne se neuvěřitelných 2000 km. Přestože je zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO a v roce 2007 se stala dokonce jedním ze 7 nových divů světa, její značná plocha chátrá. Byli jsme proto o to víc rádi, že jsme dorazili včas, abychom si ji ještě užili.
Prošli jsme podél několika svatostánků a zamířili za davem dalších turistů mířících ke stejnému cíli. V ten moment začalo hustě pršet, takže jsme otevřeli naše deštníky a stali se anonymními členy deštníkového stáda.
Současná podoba zdi pochází z 15. - 17. století, nicméně nešlo o stavbu na zelené louce. Panovníci dynastie Ming využili stávající systém opevnění, který po různu existoval již od 5. století, a propojili jej.
Číňané nazývají stavbu Zeď dlouhá deset tisíc li (délková jednotka odpovídající půlce kilometru).
Blížili jsme se k bráně poznání a naše nervozita stoupala. Bude to skutečně tak velkolepé? Nebudeme zklamaní?
A najednou na nás zeď vykoukla v plné kráse. Přestal nám vadit mlhavý opar, déšť a vůbec jakýkoliv diskonfort. Ten pohled předčil všechna naše očekávání. Kamenný had - plně jsme porozuměli té přezdívce. Ať jsme se dívali, kam jsme chtěli, číhaly na nás strážní věže propojené kamennými schody a chodníky.
Individuálně jsme se vydali po dračím hřbetě vzhůru ke druhé nejbližší strážní věži. Zpočátku byla zeď poměrně schůdná - ne tak příkrá a výška schodu akorát. Nicméně jakmile jsme nastoupili na trasu vedoucí do kopce, měli jsme co dělat. Nedovedu si představit, jak těžké muselo být věž střežit. Na druhou stranu, Číňané mají neskutečnou kondici. Viděli jsme v obyčejném parku v Pekingu starce (čímž myslím 80 i 90 plus), jak trénují na tyčích a dalších sportovních zařízeních takové tělocvičné prvky, na které by si v tom věku netroufl nejspíš ani Šebrle.
Nebe se ještě neumoudřilo, proto jsme si nejspíš neužili tak krásné výhledy jako jiní. Přesto jsme s každým pohledem nabírali energii jít dál a výš.
Byli jsme hrdí na to, co už máme v nohách. Schody ale byly kluzké, proto jsme se raději dolů tak často nekoukali.
Konečně jsme se doplazili do strážní věže. Zkoušeli jsme ozvěnu, hráli si chvíli na historické postavy a povídali si s ostatními nadšenými turisty. Mezi nimi bylo i dost Číňanů, neboť země je velká a ne každý zeď viděl.
Byť je stavba obra majestátní, z vesmíru prý vidět není. Tedy rozhodně ne z měsíce. Snímky prý ale dokazují, že ji lze spatřit z oběžné dráhy.
Schody byly místy opravdu vysoké. Měly minimálně půl metru.
Počasí se začalo uklidňovat. Bylo vlhko a horko. Dýchání v takovém klimatu je mnohem náročnější než v našem mírném pásmu. Nohy jsme měli úplně mokré, ale vůbec nám to nevadilo. Zamířili jsme na spodní náměstí obdivovat výzdobu, rozhledy, dát si něco dobrého a sehnat nějaký ten suvenýr.
Stavba se prý táhne přes téměř dvě desítky čínských provincií. Kromě obrany také sloužila k rychlejšímu přesunu vojsk a k posílání zpráv pomocí majákových věží. Vzpomněla jsem si na záběry z rozšířené verze třetího dílu Pána prstenů, když Gondor žádal o pomoc Rohan pomocí světelných signálů na vrcholcích hor.
Zatímco stavitelé Karlova mostu používali vejce, Číňané prý přidávali do malty rýži.
Aby byla zeď dostatečně soudržná a odolná, přidávali prý dělníci do malty rýži. Ta je v Asii typicky velmi lepkavá, tudíž byla dobrým pomocníkem. Neumím si ani představit, kolik lidí se na stavbě podílelo (někde jsem četla, že více jak milion převážně trestanců), jak těžká práce to byla a kolik životů v tristních podmínkách vyhaslo.
Statečnost, dokonalost, odvaha, vytrvalost, božství, ušlechtilost. Všechny tyto vlastnosti jsou v Číně spojovány s drakem, který je symbolem země už dobrých 5 tisíc let.
Drak prý umí svým dechem léčit rány, je plný energie, optimismu, je inteligentní a ambiciózní, a tudíž prý vždy dosáhne svého cíle, ať už osud připraví do cesty jaké chce překážky. Není divu, že jsme soch draka potkávali v Číně hodně, a to i u zdi.
Opice jsou zase znakem volnosti, ochrany, moudrosti a oddanosti.
Nakonec jsme se ještě naposledy pokochali výhledem a šli shánět vzpomínkové předměty.
Výška hradeb se pohybuje mezi 6 - 14 metry.
Vybrali jsme si malý obchůdek těsně před branami parkoviště. Místo mělo tak 4 × 4 metry, ale udělali nám prvotřídní nudle. Kupodivu na třech židličkách u okna seděli štamgasti, nejspíš zaměstnanci areálu.
Vedlejší krám nabízel více prostoru a nabízel různé dárkové předměty. Zatímco taťka si z recese koupil tričko s Maem, já mám dodnes teplou mikinu se siluetou zdi a nápisem, že jsem tam byla. A rozhodně to stálo za to.
