Dudy, ovce, vřesy - hrady, whisky, Nessie. Konec našeho příběhu

Naši cestu jsme započali ve městě Edinburgh a následně jsme navštívili Stirling a Fort William. O našich dojmech z těchto lokací se můžete dočíst v úvodním díle povídaní o skotské cestě:

Dál nás kroky zavedly na ostrov Skye, kde jsme si prošli například Quiraing, viděli jsme Mealt Falls, vystoupali k Old Man of Storr, navštívili Skye museum a Fairy Glen. O těchto dobrodružstvích píšu v druhém díle vyprávění:

Na ostrově Skye ještě chvíli zůstaneme. Nemohli jsme totiž vynechat tamní město proslavené výrobou zakouřené whisky - Talisker. Tzv. peated whisky svoji specifickou chuť získává díky tomu, že se při procesu sušení sladového ječmene nakuřuje rašelinou.

Jelikož jsme do Taliskeru přijížděli až večer, měli jsme na místě zamluvený nocleh. Do útulného apartmánu v podkroví jsme si ovšem zpočátku jen odložili věci, jelikož jsme byli hladoví a především žízniví, a hned jsme proto vyrazili do jedné z lokálních restaurací na dobrý steak a ochutnávku zlatého moku.

Whisky i kvalitní rum mně chutnají, ovšem musím přiznat, že zakouřená verze mé chuťové pohárky úplně nenadchla, a tak jsem si po prvním koštu raději objednala víno. Sudičky střežící Talisker se mi za takový přestupek proti zvyklostem ale rozhodly potrestat, protože se mi záhy podařilo skleničku upustit, a tak jsem nakonec jediná abstinovala. Další den se nám ale potvrdilo, že střepy přinášejí štěstí.

Ráno jsme se při společné snídani pokochali výhledem na stejnojmennou řeku protékající Taliskerem a opět jsme osedlali našeho čtyřkolového oře.

Původně jsme chtěli vyrazit na Fairy Pools, což je seskupení přírodních jezírek a vodopádů proslavených svoji průzračností a čistotou (jsou tak krásné, že se v nich koupají víly).

Bohužel, už ráno se začaly kamarádce objevovat první příznaky nemoci a po chvíli bylo jasné, že by náročnou trasu nezvládla. Rychle jsme tedy změnili plány a zamířili jsme do přístavu Elgol k lodi, která vozí turisty pozorovat tuleně.

A tehdy se ukázalo, že rozbít den před tím skleničku možná bylo osudové.

Lodě totiž vyplouvají v předem stanovené časy. My jsme potřebovali stihnout jeden z ranních, ovšem navigace nám dávala jasně najevo, že přijedeme asi tak o deset patnáct minut později. Naštěstí vzali v cestovní agentuře telefon a potvrdili nám, že jsou ochotni nějakých pět minut počkat. Aniž bychom porušili pravidla provozu, dojeli jsme k pobřeží, chytili poslední volné místo na parkování a s jazyky na vestě a penězi v ruce jsme k pokladně doběhli na vteřinu včas.

Ospalé rybářské městečko Elgol nás tedy mile přivítalo.

Lodička už čekala. Hurá. Jen si navléknout svetry, šály a záchranné vesty a jelo se.

Nejprve jsme zahlédli několik delfínů, načež to přišlo.

Před našimi zraky se objevil ostrůvek doslova okupovaný lenivými ploutvonožci. Ti byli očividně zvyklí na to, že si hoví na frekventované lodní trase, a nevěnovali nám -fascinovaným a zběsile fotícím turistům - žádnou pozornost.

Sotva jsme se vzpamatovali ze setkání s tuleni, už jsme vystupovali na přibližně hodinovou procházku podél jezera Coruisk.

Hladina se dokonale leskla a jako v zrcadle se v ní odrážely okolní vrcholky.

A přestože vím, že Vikingové jsou spojováni s jinými zeměmi na severu, nemohla jsem si při pohledu na neučesaný fjord odpustit myšlenku právě na drsný národ bojovných mořeplavců. Kdyby měl přijít Ragnarok, mohla by se finální bitva mezi bohy a jotuny (jejich pradávní nepřátelé) klidně odehrát na podobném místě.

Bylo ovšem načase opustit ostrov Skye a vydat se k Hobitínu…

Tak bych totiž nejlépe popsala naše následující ubytování. Sice nešlo o nory, ale jinak byla iluze domečků postaviček z Pána prstenů dovedená téměř k dokonalosti. Včetně kulis - přírody připomínající Kraj.

Akorát jsme museli těsně před západem slunce zalézt do obydlí, protože s ubývajícím světlem začaly útočit midges. Tito domorodí komáři se pohybují v hejnech a pijí lidem krev (ať už metaforicky, tak reálně) především k ránu a v podvečer, když nevane silný vítr a panuje vlhké počasí. A jejich hromadné bodnutí vážně nechcete zažít.

Samozřejmě jsme měli repelenty, oblečení s dlouhými rukávy a vyhýbali se místům, kde by se mohla krvesajná monstra vyskytovat ve velkém, nicméně pokousaní jsme beztak přijeli. Přece jen se s nimi setká téměř každý, kdo se do Skotska vydá mezi květnem a zářím, kdy je jejich sezóna.

Další den jsme zamířili na západní pobřeží k úchvatnému hradu Eilean Donan Castle. Přivítalo nás trio dudáků hrajících před vstupem na most typické skotské melodie, čímž byla prohlídka dovedena k dokonalosti. Prohlédli jsme si hradní kuchyni, výstavní sály i hradby a nasáli vskutku výjimečnou atmosféru.

Historie stavby sahá do 13. století, kdy sloužila jako obranná pevnost proti nájezdu Vikingů. Už v 6. století však na místě stála kaple zasvěcená svatému Donanovi - irskému biskupovi šířícímu ve Skotsku křesťanství. Postupně byl hrad zmenšen, opuštěn, chátral, dokud jej na začátku 20. století nezakoupil soukromý investor, jenž jej následujících 20 let rekonstruoval.

Jelikož kamarádky stav se nezlepšoval, ba naopak, opět jsme změnili plány a jeli jsme se rovnou ubytovat. Rodinný domek obývaný postarším párem nás mile překvapil. Paní měla před vchodem krásně udržovanou zahradu plnou pestrobarevných květin a díky velkým oknům v jídelně jsme si mohli užít vskutku luxusní výhledy do okolí. Na rozdíl od většiny času, kdy jsme spali společně na palandách a jednou jsme dokonce sdíleli pokoj ještě s dalšími dvěma turisty na noclehárně, tady jsme za ne o tolik vyšší cenu měli dva pěkně vybavené pokoje, normální postele a koupelnu jsme nemuseli sdílet s davem cizinců.

Zatímco nemocná odpočívala, vyrazili jsme na otočku k asi nejznámějšímu jezeru světa zkusit štěstí, a totiž najít lochnesku.

Nessie jsme sice nespatřili, ovšem jeden zajímavý objev jsme učinili.

Na břehu v trávě se schovávaly tyto parádní hřiby, které si pak půlka osazenstva usmažila k večeři.

Jako správní filmoví nadšenci jsme nesměli vynechat ještě jednu zásadní zastávku, a to Glenfinnan viadukt nalézající se v hrabství Inverness-shire na železniční trati z města Fort William do přístavu Mallaig.

Betonový velikán byl vybudován v roce 1898 a měří téměř 400 metrů. A jezdí po něm Bradavický expres.

Kdo má zájem, může nastoupit ve městech Fort William či Mallaig na vlak a přejet most po trati. My jsme chtěli stavbu pozorovat „zvenku“ a vyfotit, a tak jsme zajeli na neplacené parkoviště u Glenfinnan Monument. To je památník z roku 1814 věnovaný všem Skotům z vysočiny, kteří během povstání v roce 1745 podporovali Stuartovce.

Museli jsme uznat, že okolí památníku je velmi příjemné nabízející řadu turistických tras podél jezera i do nedalekých lesů a kdybychom měli volnější program, určitě bychom na místě zůstali déle.

Bohužel, času nebylo ten den nazbyt, a tak jsme se řídili pokyny značení a nasměrovali své kroky k vyhlídce na Potterovskou senzaci. Šli jsme nějakých sto dvě stě metrů do příkrého kopce a v tom se nám naskytl pohled jako z pohádky. Myslím, že ani Ron ve svém létajícím autě nemohl most vidět jasněji. Paráda.

Už nám nescházelo příliš dní do odletu, a tak jsme neváhali a následující dopoledne jsme zamířili na návštěvu palírny. Zvolili jsme Dalwhinnie.

Prohlídka byla rozhodně zajímavá a obohacující. Člověk musí práci zaměstnanců nejvýše položené skotské palírny obdivovat.

Ještě nás čekala poslední noc v Edinburghu. Tentokrát jsme spali na vysokoškolských kolejích, před jejichž kvalitou jsme se skláněli a tiše ji záviděli.

Posilněni skotskou snídaní jsme pak vyrazili tramvají na letiště.

Tím končí náš skotský triptych. Pevně doufám, že se ještě do Skotska vrátím.

Zdroje:

https://www.protravel.cz/destinace/eilean-donan-castle/, https://www.nts.org.uk/visit/places/glenfinnan-monument/highlights/monumenthttps://, scoutandthecity.com/glenfinnan-viadukt/