Článek
Pro ty, kteří přicházejí nově, doporučuji začít úvodním článkem věnujícím se naší skotské cestě, který naleznete na přiloženém odkazu:
Tušili jsme sice, že na ostrově Skye nás čekají vskutku nebývalé přírodní krásy, nicméně až na místě, když jsme si mohli svými zraky ohmatat skutečnost, jsme dokázali plně ocenit tu nepřenositelnou, neuchopitelnou a místy až fantaskní (ve skrze divoce dráždivou a zároveň dokonale romantickou) ostrovní atmosféru.
Některá zákoutí působila jako prvoplánový kýč, až na to, že nešlo o nějaký ledabylý rádoby umělecký výtvor, ale o nic nepředstírající a přitom svým půvabem ohromující skutečnost, již kýčem zvát tím pádem nelze, jen úkazem, zjeven, zdrojem učarování. Některá místa zas naopak působila surreálně, jakoby je někdo vytrhl podivínům ze sna, ale i ta za to stála.
Mezi takové dechberoucí pohledy musím rozhodně zařadit ten, který se nám naskýtal ze společné kuchyňky prvního našeho ostrovního ubytování. Bohužel během dopoledne vcelku hustě pršelo, proto jsme si nemohli naši snídani vychutnat venku na lavičce. Ale jestliže anglické slovo breakfast původně znamenalo přerušit (break) půst (fast), tak metaforicky jsme ještě před prvním soustem, a ještě než jsme vůbec vylezli ven, mohli díky onomu kouzelnému oknu ukončit náš hlad po lokálních krásách již během zahajovací snídaně.
Měli jsme sice poměrně pečlivě vyhotovený itinerář, nicméně když nám majitel hostelu navrhl, ať si uděláme drobnou zajížďku, neboť nedaleko Muzea ostrovního života je podle něj hezké místo na přibližně hodinovou procházku, neváhali jsme ani chvíli a plány jsme přehodnotili. Rada od domorodce se přece nedá odmítnout!
Už během počátečních kroků jsem si připadala jako by mě osud vrhl na de facto libovolnou stránku některé z knih sester Brontëových či Jane Austenové. Široká zelená travnatá plocha…Stébla cuchaná ještě stále teplým, nicméně dost prudkým srpnovým větrem a k tomu jedna úzká, rovná a doufejme že ne zrádná pěšina vedoucí kamsi za horizont.
A po chvíli už jsme se ocitli v pohádkové krajině vřesu. Brodili jsme se v něm, hladili jsme ho, objímali očima a doufali, že nás ze svých spárů ještě někdy pustí.
Nedivili jsme se, když jsme právě na těchto místech narazili na lokální huňáče, tzv. skotský náhorní skot. Jsou to zvířata vskutku impozantní, a to jak velikostí, tak vzhledem.
O kus dál nás zaujala dřevěná brána - pravděpodobně pozůstatek z původního oplocení - jejíž torzo působilo v okolní pustině o to víc osaměle a i trochu děsivě.
Po chvíli už nám pro změnu dělaly společnost kudrnáči. Ovečky se kolem nás procházely s majestátní ignorací. Asi měly lepší věci na práci, než se zajímat o čtveřici návštěvníků ze středu Evropy.
Nejspíš si dávají pozor na vlky, napadlo nás záhy, když jsme během dalšího putování narazili na řadu rozházených jehněčích kostí.
Nicméně, to už jsme byli skoro na konci zeleného výběžku a otevíral se nám úžasný pohled na rozeklané pobřeží Atlantského oceánu (resp. na průliv Minch).
Jsou-li tohle Vnitřní Hebridy, říkala jsem si, pak musí ty Vnější být za hranicemi magična. A to jsme měli za sebou teprve první krátkou procházku.
Na stezce jsme potkali jednu paní, která nám prozradila, že na místo chodí každý den a jednou se jí prý poštěstilo a zahlédla velryby.
Rychle k autu a pokračovat…
Poměrně svižně jsme dojeli k tzv. Muzeu ostrovního života do vesnice Kilmuir. Jednalo se vlastně o jakýsi skanzen sestávají z několika domů imitujících původní ostrovní architekturu. V každém z nich byly vystaveny různé nástroje, písemnosti, části oděvů či fotografie s cílem ukázat, jaká řemesla se dříve rozvíjela a jak fungoval život na vesnici v 18. a 19. století.
Po prohlídce muzea jsme vystoupali do nedalekého vršku, kde se rozprostírá asi nejznámější ostrovní hřbitov. Je na něm totiž pochovaná jedna z největších lokálních hrdinek - Flora McDonaldová. Její hrob je také patřičně zkrášlen - stojí u něj vysoký skotský kříž.
Kdo sleduje seriál Cizinka (Outlander), pak znělka z něj zvaná The Sky Boat Song je předělávkou starého galského nápěvu, jejž na motivy osudů Flory McDonald v 19. st. přebásnil anglický hudebník Sir Harold Boulton.
Legenda praví, že je žena pohřbena v plášti, který původně patřil princi Charlesi Stuartovi (Bonnie Prince Charlie), jemuž Flora zachránila život. Po bitvě u Collodenu (1747), v níž jeho vojska padla, mu totiž v převleku za služebnou pomohla uprchnout právě na Skye, odkud pokračoval dál do Francie. Ona sama se pak provdala a odešla do Ameriky, nicméně když v občanské válce její muž, podobně jako ostatní Skotové, podpořil Brity, a nakonec vše získané manželé opět ztratili, vrátila se Flora zpět na Skye.
Cestou jsme samozřejmě nevynechávali ani města. Talisker, Staffin, Uig…Ani na Skye neměli špatné polévky a fish and chips. Bylo také dobře vidět, že rybaření je součásti ostrovního koloritu podobně jako chov zvířat. Asi každý z místních je duší tak trochu mořský vlk a tak trochu pastevec, i když se živí třeba jako ajťák nebo rozváží pizzu.
Další den jsme zamířili do Středozemě. Velké písmeno nepoužívám náhodou. Naši pouť jsme totiž nesměřovali jen do vnitrozemí, nýbrž do oblasti zvané Feiry Glenn, která nápadně připomíná krajinu Pána prstenů.
Místo se vyznačuje řadou nižších trávou pokrytých kulovitých kopců, menších jezírek a poťouchle zkroucených stromů. Na vybrané vrcholky se dá vylézt, schovávat se za kameny a užívat si krásné panorama.
Místy to byl adrenalin.
Je pravda, že k dokonalosti chyběly už jen hobití nory. V srdci oněch končin prý ale bydlí víly (odtud také název), což je dobrá hobití alternativa. Jako v pohádce jsme si rozhodně připadali.
Roztodivné kruhy podle některých slouží jako portály do cizích světů, jiní zas tvrdili, že si na nich prostírají tamní víly.
Nejen jeřabiny či listnaté stromy, z nichž mnohé se kroutily tak, že bych přísahala, že tančí tango, ale i fešácké bodláky jsme ve Feiry Glenn mohli spatřit. Nakonec, bodlák je skotským národním symbolem, a tak jsem si ho vyfotila.
Podle pověsti uchránil bodlák skotské bojovníky, kteří ještě pospávali, zatímco se je chystala přepadnout skupina severských nájezdníků. Jeden z nich ale svou bosou nohou šlápl na pichlavou rostlinu, zakřičel a Skoti prozřeli.
Sbohem magické údolí, zatím nás čeká pouze cesta tam (zda bude zase zpátky jako v Tolkienově knize, to je otázka), a tak se přesouváme dál.
Nedaleko města Staffin se nachází další dva z přírodních úkazů ostrova Skye, a to útesy zvané Kilt Rock a vodopády Mealt Falls. Něco takového jsme si nemohli nechat ujít.
Kilt Rock - to jsou více než 60 metrů vysoké čedičové sloupce, které dostaly své jméno podle toho, že svým tvarem připomínají vlnící se záhyby typické skotské suknice. Z nich spadá přímo do moře 55metrový vodopád.
Vodopád se dá sledovat z dobře dostupné betonové plošiny. Kousek od ní je parkoviště, tudíž jsme se ani nemuseli nijak zapotit. Přitom ten pohled byl vskutku spektakulární, a to na všechny strany.
Hladina mně připomínala celofán - měnila odstíny své modré šedi a sílu lesku podle toho, jak se nad ní pohybovaly mraky a nakolik k ní prostupovaly paprsky. Klidně bych se do té vody nechala zabalit jako dárek, kdybych nevěděla, jak studená je.
Zaujaly mě také veliké kameny u paty útesů, které v mělčině u břehu působily jako záda roztodivných pravěkých velryb. Místo bylo doslova nabité pozitivní energií a lehký vzduch se krásně dýchal.
A to se nám hodilo, protože nás záhy čekal první náročnější výšlap - návštěva asi nejvíc ikonického bodu na celém ostrově - Starého muže ze Storru.
Old Man of Storr je čedičový monolit týčící se do výšky 55 metrů. Nalézá se v jižní části horského pásma zvaného Trotternish Ridge, nějakých 10 kilometrů od hlavního města ostrova Portree.
Od parkoviště vedla k cíli přibližně 2kilometrová trasa. Zpočátku šlo o relativně schůdnou širší štěrkovou až kamenitou pěšinu. Později se věci začaly trochu komplikovat - cesta se zužovala, přibývalo bahna, louží, kořenů, balvanů a místy nám to pěkně klouzalo. Navíc jsme museli zdolat nějakých 300 výškových metrů…
Nicméně okolní scenérie opět stála za to. I zde mi bylo jasné, proč si lokalitu volí mnozí filmaři k dokreslení atmosféry svých snímků. Natáčela se tady třeba Sněhurka a lovec. Místo působilo vskutku divoce a tak trochu melancholicky.
Samozřejmě, že i Old Mann of Storr jakožto významný ostrovní symbol, je opředený bájemi. Podle nejslavnější z nich se prý kdysi dávno po Isle of Skye potulovali obři. Jeden z nich byl pohřben v Trotternishkých vrších, avšak zatímco jeho monumentální tělo skryla zem, jeho palec vyčuhuje ven (najdou se samozřejmě i tací vtipálci, podle nichž nejde o prst, nýbrž o jinou nebožtíkovu partii).
Neméně rozšířená je pak pověst, podle níž se jedná o zkamenělé manžele. Ti prý po celý svůj společný život každý den šplhali na onen vršek, dokud ženě nezačalo bránit stáří. Nechtěli však svoji tradici přerušit, ani se rozdělit. Podlé víly tak pro svoji zábavu muže přemluvily, aby manželku přinesl nahoru na zádech, načež je oba proměnili v čedičový monolit.
Ať už je pravda jakákoliv, my jsme si odnesli skvělý zážitek. A taky pěkné vlhko v botách. Cestou zpátky totiž začalo mrholit a jelikož následující den nás čekal pořádný výšlap, snažili jsme se usušit ponožky i pohorky všemi možnými způsoby.
Když si kamarádka balila na cestu fén, netušila ještě, jak moc se bude hodit, ani že kvůli věčně zmoklým vlasům to nebude.
Vynasnažili jsme se pořádně vyspat, protože následující den jsme měli namířeno do oblasti zvané Quiraing . Tyto původem tektonické skalní formace se rovněž nacházejí v pásmu Trotternish Ridge, tentokrát však v jeho severním výběžku. Jde o krajinný útvar na vrchu Meall na Suiramachu. Místo leží poměrně vysoko a už se musí sem tam zašplhat, zaskákat, shrbit, dřepnout…zkrátka není to ideální trasa ani pro děti, ani pro pohybově méně zdatné. Asi proto se i přes svůj půvab a dokonalou fotogeničnost nejedná o turisty masivně navštěvovanou záležitost. O to lepší to celé bylo.
Už po klikaté silnici směřující k parkovišti pod Quiraingem jsme museli obdivovat ráz okolní krajiny a to, jakou nedotknutelnou atmosféru si zachovala. Uprostřed temné zeleně jsme si všimli jednoho oranžového stanu. Jaké to musí být úžasné, probudit se do takové nahé přírodní oázy?
Cesta po Quiraingu je okružní. Od parkoviště se napřed poměrně strmě stoupá, posléze se prochází po hřebenech a zpět. Délka trasy je kolem 7 km a průměrnému českému netrénovanému lidu to trvalo kolem 3 hodin (včetně svačin a foto-zastávek).
Výšlap příjemně ubíhal, protože scenérie byly srdcervoucí a měli jsme je de facto pro sebe. Společnost nám dělaly jen krávy, ovce a pár dobrodruhů našeho typu.
Barcelona, Paříž, Londýn, NY, Tokio, Moskva, Jeruzalém, Peking, Káhira - všechno jsou to krásná města, ale byla v nich hlava na hlavě. To se na ostrově Skye nestalo, což byla příjemná změna.
Quiraing nám také objasnil, proč se ostrov ve staré gaelštině jmenoval Sgiath, a tedy „Okřídlený“. Připadali jsme si totiž jako ptáci. Jen roztáhnout křídla a vzlétnout…
Po náročné túře jsme si moc užili následující relax v Taliskeru, který se proslavil skvělou jemně zakouřenou whisky a kde nám naservírovali steak o velikosti talíře. Ale to a mnohé další (obzvlášť lákám fanoušky Harryho Pottera) zase příště.
Zdroje: https://scoutandthecity.com/old-man-of-storr/, https://hiddenscotland.com/journal/legends-from-the-old-man-of-storr, https://www.i60.cz/clanek/detail/27818/vzpominka-na-skotsko-5-cast-ostrov-skye#:~:text=Flora%20byla%20po%20prozrazen%C3%AD%20uv%C4%9Bzn%C4%9Bna,d%C4%9Btmi%20pak%20emigrovala%20do%20Ameriky, https://www.isleofskye.com/skye-guide/skye-places/fairy-glen
