Jak jsme putovali za národním kulturním pokladem Japonska

Je horký letní den a naše skupinka právě vystupuje ze šinkanzenu ve městě Himeji. Vydáváme se podél hlavní třídy směrem k největší atrakci, která téměř půlmilionovou metropoli zdobí. Ulice jsou v poledním slunci vylidněné a ospalé.

Zatím nic nenapovídá tomu, že kdesi v dálce před námi stojí jedna z nejzachovalejších japonských středověkých staveb, národní kulturní poklad, památka zapsaná na seznamu Světového dědictví UNESCO, jeden ze Tří slavných hradů, zkrátka Himeji castle. Sem tam projede kolem dodávka, vidíme několik rodičů s kočárky - zbytek města pracuje. Jedna z hoteliérek třeba právě zametá prach.

Cestou míjíme několik výletníků, kteří jsou podobně jako my úplně vyprahlí. Ještěže narážíme na automat. Vychlazená citronová limonáda je to jediné, co nám dodává sílu pokračovat.

Marně se díváme do výloh na vystavené deštníky. Dneska by nám pomohly leda jako slunečníky. Obloha je jako vymetená. Déšť se na návštěvu určitě nechystá.

Šouráme se pomalu a po kilometru nám zbývá energie už jen na to dívat se pod nohy. I tam se ale dá leccos obdivovat. Na kanálech se například nacházejí bílé volavky. Později zjišťujeme, že nejde jen o náhodný motiv, ale o symboliku těsně spjatou s naší metou - hrad Himeji se totiž také jinak nazývá Sirasagi-džó, a tedy hrad bílé volavky. Přezdívku získal díky své krásné sněhové barvě.

Konečně se blýská na lepší časy. Podle všudypřítomných obchodů se suvenýry a různě velkých skupinek turistů připojujících se na náš chodník z řady vedlejších uliček poznáváme, že se blížíme ke kýženému cíli.

A konečně! Japonská pevnost na nás nesměle vykukuje zpoza stromů. Už jen pár kroků a budeme před jejími branami. Jsme zvědaví, jaký příběh bude hrad postavený ve 14. století vyprávět dnes.

Záhy nám je jasné, proč je Himeji právem tím nejnavštěvovanějším hradem v celém širém Japonsku. Je totiž impozantní. Velikán obehnaný vodním příkopem, postavený na skutečně mohutných kamenných základech, plný labyrintů, nádvoří a nádvoříček, tajemných zákoutí, střílen, hradeb a hradbiček a skrývající kouzelnou japonskou zahradu nás doslova magnetizuje.

Nadšeně se vrháme za poznáním.

Majestátní pohledy nás nabíjejí novou energií, a tak šlapeme k bílému gigantovi, jako bychom neměli v nohách ještě ani míli. Jako správný kino nadšenci víme, že se na místě natáčel třeba Poslední Samuraj a celá řada dalších filmů a seriálů. Některé kouty z oblíbených snímků snad i poznáváme.

Před vstupem do interiéru si poslušně, s vírou v morálku japonských zaměstnanců i  cestovatelů souputníků, zouváme naše boty. Vkládáme je do pytlíku a pokládáme do jedné z mnoha poliček před hlavním vchodem. Snad je najdeme, až se budeme vracet, protože náhradní s sebou neneseme a kamenné nádvoří je rozpálené až běda.

Japonský hrad sice vevnitř nepůsobí tak okázale jako kdejaký český, ovšem přírodní materiály jsou luxusní, a navíc na nás doslova dýchá historie. Proč? Zatímco v jednom z pokojů si hrají gejši - figuríny, u vedlejšího okna fotografuje gejša - turistka.

A co dámu tak zaujalo, že si chce pohled zachovat?

Himeji je vskutku velkolepý hrad, přesvědčujeme se i my.

Zatímco ti z nás, kteří rozumí japonským znakům, se rozhodují trénovat u jedné z mnoha vystavených tabulí…

my ostatní si prohlížíme různé modely, sošky a modlitební stánky, dokud nás to nezačne zase táhnout ven.

Hurá! Boty se neztratily, a tak vyrážíme do okrasných zahrad pokochat se výhledem na zeleň, bonsaje, lekníny, koi kapry a mnohé další.

Nasáváme do sebe poklidnou atmosféru perfektně upraveného parku.

Fotíme se na kamenném mostě, v dřevěném altánu, pod květinovým tunelem i v chladném lesíku. Posloucháme šumění potůčku, baví nás ničím nezčeřená hladina jezera, omamuje nás vůně lilií.

Nakonec se všichni seběhneme k jednomu ze stromů, protože na něm cosi odpočívá…a my nevíme, jestli se máme smát, strachovat se nebo se šklebit.

Nakonec si zahrajeme oblíbenou hru všech japonských dětí, a totiž - chyť cikádu. Tihle brouci jsou totiž sice velcí a hluční (prý dokážou vyvinout hlasitost až 120 decibelů, což už může být pro člověka bolestivé), nicméně jsou pomalí a nekoušou. Malí Japonci za nimi tudíž lezou do větví, loví je v keřích i na polích. Asi jako my chytáme pro zábavu kobylky.

Už alespoň chápeme, proč je mnohem větší problém překřičet asijské cikády oproti těm evropským. Kolikrát jsme v noci nezamhouřili oka bez špuntů do uší. Snadno, když máme za oknem tisíce takových bestií. A všechny jedou na 120 decibelů!

Nakonec v duchu chválíme pány zahradníky a chtě nechtě se vydáváme na dlouhou cestu zpátky na nádraží. Nicméně, i přes to horko a značné vyčerpání, Himeji nám rozhodně stálo za to.