Jaké zvolit cestičky, když má jeden dětičky: Turecko

Poslední dobou mám dojem, že v Čechách zmizela dvě roční období, a to jaro a zima. Co zůstává, je léto, které umí být intenzivní, ale krátké, a dále podzim. Ten máme od konce září s drobnými mrazivějšími či naopak tropičtějšími přestávkami leckdy až do června.

Sníh u nás začíná být nedostatkovým zbožím, naopak silný studený vichr a déšť - ty naše dny doprovázejí stále častěji. Dřív býval sice mráz, ale obloha přitom bývala krásně modravá a sluníčko příjemně svítilo a dodávalo duši energii. Jenže teď, když jsou několik měsíců v kuse venku plískanice, nebe zamračené a pod nohama blátivé trávníky, jediné, co mě dokáže trochu povzbudit, je myšlenka na dovolenou v teplých krajích. Už v únoru jsem tedy po delším prohledávání nabídek CK objednala zájezd na 11 dní poblíž tureckého Side na přelom května a června, kdy jsem byla přesvědčená, že ještě nebudou panovat pro asijský stát typické vysoké teploty, ale na rozdíl od evropských destinací už tam bude „použitelné“ moře.

Proč jezdit do zahraničí? Srovnatelná dovolená v Čechách je většinou dražší, není pohodlná (ano, odpočinout si chci i já, což vaření, praní a řízení vylučuje), nezaručuje komfort (příkladem budiž alarmující stav zázemí mnohých hojně navštěvovaných míst např. sociální „nezařízení“ na Řípu, jídlo ve většině turistických destinací rovnající se předraženému smažáku a  výše vstupného zdaleka neodpovídá kvalitě zážitku) a vzhledem k počasí je často promarněná (leckdy fouká a prší, tudíž se nedá koupat, nikam jít…). Jako druhá volba jsou Čechy na pár dní super, ale jako hlavní dovolená prostě za nás určitě cizina!

Máme dvě děti - roční a čtyřleté, proto jsme samozřejmě volili vhodné pojištění storna a včas jsme malou uvolnili ze školky, kde průběžně řádí spála, spálová angína, neštovice, pátá nemoc atd. Naštěstí jsme se tak všem nemocem vyhnuli a před odletem jsme byli zdraví. Třeba nákaza planými neštovicemi se totiž projeví klidně až po dvou třech týdnech, a tak by se chození do školky do poslední chvíle nemuselo vyplatit. Řešit něco takového v zahraničí bych úplně nechtěla. Ne každý ovšem dítě může na potřebnou dobu nechat doma nebo u babiček. Na neštovice se dá také očkovat a zbytek nemocí se projevuje dříve, takže pokud se letí třeba v neděli, tak je šance nemoc včas zachytit a začít jednat s lékaři a pojišťovnou.

Samozřejmostí byly doklady pro celou rodinu. V rámci EU by stačily občanky, do Turecka jsme však potřebovali pasy. Jsme zvyklí cestovat, proto nás informace nepřekvapila. Kdo by nakupoval last minute, raději vzpomeňte na to, že i děti potřebují vlastní doklady a jejich vystavení je otázka cca měsíce (lze urychlit).

Cesta s kočárkem nepředstavuje v dnešní době žádný problém. Při vystavování letenky, zatímco zavazadla odjíždějí do podpalubí, kočárek zůstává u vás. Pouze se zeptají, z kolika dílů se skládá a kolik zhruba váží. Informace vytisknou a na každý díl kočárku přilepí cedulku. Kočárek pak putuje s vámi až k bráně a dále rukávem (nebo autobusem) těsně před vstup do letadla. Tam z něj jen vyndáte, o co nechcete přijít (třeba síťku, pláštěnku, dítě) a rozložíte ho. Zaměstnanci jej pak odnesou do podpalubí. V Turecku jsme kočárek vyzvedávali u speciálního stánku kousek vedle jezdícího pásu s kufry. Potřebovali jsme jen palubenku, na níž byl kočárek zapsán. Jediné, co může být nepříjemné, když vám dítě na letišti v kočárku spinká, je, že kočárek společně s věcmi do kabiny prochází skenerem. Musí se rozložit a z větších kočárků často sundávají zaměstnanci i kolečka, aby se do skeneru vešel.

Co se týká jídla pro mimčo, tak jsme byli mile překvapeni. Malá pije Nutrilon, který jsem měla v originální krabici s sebou v tašce do letadla. Měla jsem také ovocné a masové kapsičky, vařené těstoviny a krájenou zeleninu. To vše prošlo bez potíží. Zároveň jsem měla v menší termosce cca půl litru horké vody. Na rentgenu stačilo termosku vyndat z tašky a  říct, že jde o vodu pro dítě. Nemusela jsem nic vylévat, za což jsem byla vděčná, protože jsem nechtěla používat horkou vodu z letadla (u terminálu 2 v rámci EU se chodí kontrolou hned zezačátku, takže bych mohla o vodu požádat v následujících kavárnách, kde věřím, že stroje občas udržují, ale na terminálu 1 se skrz skenery chodí až těsně před vstupem na palubu a jelikož mám své zdroje, vím, že vodu z letadla dítěti dát nechci). Ani při odletu z Turecka jsem nemusela vodu z termosky vylévat.

V letadle se dětem líbilo. Měla jsem pro jistotu náhradní oblečení, deky (přišly vhod) a hračky (knížka, plyšák, pastelky). Při vzletu malá pila vodičku a cumlala dudlík a na uši si nestěžovala. Zbytek letu prospala. Ta starší si malovala. Letí se necelé tři hodiny. Kdyby bylo potřeba, prý je na palubách přebalovák.

Z letiště v Antalyi je to do letovisek poblíž Side slabou hodinku autobusem. Nebyli by to ale Turci, kdyby pět minut před hotelem ještě nezastavili na čtvrthodinové „čůrací pauze“ u smluvených obchodníků a restauratérů. To se ale dá pochopit. Většina hotelů na místě je koncipována formou all inclusive, tudíž lokální obchodníci (krom těch s oblečením) toho z turismu moc nemají.

I my jsme volili variantu all in. Vychází nejlevněji a pro děti má člověk stále k dispozici pití a drobné občerstvení. Když si vezmu, kolik vody a výborného tureckého čaje a kávy jsme za těch 11 dní vypili (jen ta voda byla v celém hotelu neustále k dispozici v půllitrových lahvích a na pokoji každý den doplňována v dvoulitrových), nedovedu si představit, kolik by nás to stálo mimo hotel. Nalévali také pravou colu, fantu, sprite, tonic, místní pivo, dělali všechny možné známé drinky po celý den a výborně vařili. Mimčo si mohlo každý den vybrat z několika vývarů, bramborové kaše, kuskusu, bulguru, syrové, vařené a pečené zeleniny všeho druhu, rýže, pečiva a masa. Nic nebylo extra kořeněné. Měla jsem samozřejmě také stravu v kapsičkách z domova a kaši na večer. Obojí přišlo vhod především na výletech. Starší jedla hlavně špagety, grilované maso, brambory a čerstvé ovoce.

V hotelu byly samozřejmě také velké bazény, dětské brouzdaliště a skluzavky pro děti i dospělé. I mladší se s námi svezla na malé skluzavce. Navíc dětský bazén a část velkého byly celý den ve stínu. Moc se nám líbila také pěnová párty. Velkým plusem byl večerní animační program pro děti, kdy si ta starší každý den báječně zatancovala. Vyplatilo se, že se učí ve školce i doma trochu anglicky (naše čtyřletá dcera totiž odpovídala na otázky typu Jak se jmenuješ, Jak se máš, Kolik je ti let, Co máš ráda či Odkud jsi úplně s přehledem, zatímco jiné starší české děti, dokonce i ty již dávno školou povinné, daly dohromady tak maximálně číslo svého věku, a to ještě jako odpověď na jinou otázku a rodiče za celý týden nenapadlo je to naučit).

Zpočátku jsme vyráželi pravidelně na výlety, protože nejsme typy na povalování v areálu. Nedaleko našeho střediska se nacházelo antické Side, a tak jsme se vydali jej prozkoumat. Kousek od hotelu se nacházela rušná hlavní třída, kterou lemovaly zastávky lokálních autobusových linek, tzv. dolmušů. Jedná se o minibusy pro přibližně dvacet lidí, které vozí místní i turisty do blízkých vesnic a měst, a to za rozumnou cenu. Platí se po nastoupení přímo řidiči nebo jeho pomocníkovi, a to buď v eurech, dolarech nebo tureckých lirách. Rozhodně je cesta dolmušem levnejší a zábavnější než taxíkem (o organizovaném zájezdu od CK nemluvě).

Byť to tak na první pohled nevypadá, neměli jsme problém nastoupit do minibusu s kočárkem, v němž dokonce dcerka celou cestu v pohodě prospala. Nebylo třeba jej nikam skládat a dal se relativně bezpečně zabrzdit v chodbičce za řidičem. Provozovatelé dolmušů neholdují klimatizaci. Mívají otevřená okna, což je mnohem příjemnější a nedochází tak k velkému rozkolu venkovní a vnitřní teploty. Dolmuš z našeho letoviska jel cca deset kilometrů až na konečnou zastávku na velké parkoviště u centra antického Side nějakých dvacet minut. Dalo se samozřejmě vystoupit také u velkého bazaru či jinde, ale tam nás to nelákalo.

Od parkoviště v Side jezdí prý do přístavu také vláček, ale vzhledem k tomu, jaký kousek to je (možná kilometr nebo kilometr a půl), nevyužili jsme jej. Navštívili jsme tamní informační centrum, kde byly čisté toalety, kavárna a na stěně visela velká mapa města s vyznačenými body zájmu, načež jsme vyrazili podél historických památek do přístavu.

Sice nad námi držel stráž vysoký jeřáb, neboť na místě probíhaly opravy a vykopávky, nicméně trasa byla skvěle upravená, a to i pro kočárky. Navíc kromě amfiteátru jsou v Side památky k vidění zdarma. V zástavbě u moře je jejich ochrana řešena dokonce tak, že domy i chodníky stojí až nad ruinami původních obydlí a ulic, na než lze koukat skrze prosklené plošiny.

Amfiteátr nás nadchnul. I do něj se dalo vjet s kočárkem, navíc jsme si mohli tak trochu zahrát na starověké obyvatele Asie a procházet areálem nahoru dolů dle libosti. Dcerám se sice více líbilo dětské hřiště u přístavu, ale dovolenou si chceme užít i my. A čtyřleťačka se alespoň něco přiučila.

Co se týká dětských hřišť a vůbec vybavení pro děti, pak se v Turecku nemusíte bát. Přišlo mi, že i kdybychom projížděli vesnicí uprostřed ničeho, bude tam stát veřejné dětské hřiště. Podél promenády v našem letovisku takových hřišť bylo několik. Určitě co půl kilometru a chodili si tam v podvečer hrát místní. V Side jsme jen během naší cesty narazili asi na tři hřiště. V restauraci v přístavu měli navíc soukromé hřiště a na toaletách nechyběl přebalovací pult.

Starší dcera také uvítala, když jsme procházeli kolem pasoucích se velbloudů a když jsme v jezírkách na pobřežních skaliskách zbyvších po přílivu pozorovali drobné ryby a kraby v jejich přirozeném prostředí. Ani ji nenechaly klidnou antické sloupy a busty filosofů a ráda se zaposlouchala do příběhů z dob minulých.

Naše další cesta mimo hotel směřovala do nečekaně okouzlujícího města Manavgat. Před odjezdem jsem pročítala, kam by bylo možné v okolí naší destinace vyrazit, přičemž jsme narazila na informací o manavgatském vodopádu a posléze i o vnitrozemském městě Manavgat.

Jelikož vodopády se nacházejí zhruba 5 km za městem a dopravit se tam s dětmi několika autobusy by bylo složité, volili jsme taxi. V ten den navíc začala teplota razantně stoupat a z příjemného počasí pohybujícího se kolem třiceti stupňů se v následujících dnech staly parné dny, kdy teploměr šplhal i přes zlověstných 45. Pan taxikář byl moc rád, že má o výdělek postaráno, vozil nás poctivě skoro celý den a my díky němu viděli zase něco nového. Řekl si sice o 50 euro, ovšem vůbec toho nelitujeme.

Nejprve jsme jeli přibližně půl hodinku k vodopádům. Zpočátku po několikaproudé hlavní silnici, potom ulicemi města a nakonec bludištěm venkovským, přičemž kolem nás nebylo nic než rozsáhlá pole a pár polorozpadlých domků. Náhle se však před námi objevilo rozlehlé parkoviště plné nejen turistických autobusů, ale především aut místních, neboť právě ti vodopády hojně navštěvují. Vstupné do plně vybaveného areálu kolem vodopádů bylo symbolické, v přepočtu asi dvacet korun, ale zážitek vzácný.

Řeka Manavgat je horská, proto jsou její vody opravdu čisté a hrají průzračnými zelenomodrými barvami, jaké jsem naposledy viděla v Mostaru. Vodopády jsou sice nízké, ale vyzařují neskutečnou energii. Mohli jsme si namočit nohy do ledové říční vody, dát si zmrzlinu a samozřejmostí bylo také dětské hřiště a tak vyleštěné toalety, že jsem si až říkala, že Čechy opravdu ještě mají co dohánět. Turecké děti se na místě proháněly v zapůjčených elektrických autech a na protějším břehu se místní omladina koupala.

Řeku jsme sledovali i dál, když nás taxi dovezlo na jednu z manavgatských obchodních ulic. Chtěli jsme původně jinam, protože v pondělí a ve čtvrtek se ve městě konají veliké ovocnozeleninové trhy a stojí prý za to, jenže osud tomu chtěl jinak. Šli jsme tedy podél řeky k pověstnému žlutému mostu a užívali si pohledy do výloh s kořením, oblečením, čaji…

Nakonec jsme vyrazili ještě k tamní mešitě zvané Central Külliye Camii, která je největší v antalyjské provincii. Měla jsem možnost nahlédnout dovnitř a jakkoliv nejsem zastánkyní islámu, po architektonické stránce jde samozřejmě vždy o budovy úchvatné (nakonec totéž mohu říct i mnohých kostelech). Hagia Sofia je sice větší a výstavnější, ale manavgtaský komplex je rozhodně osobitější. Bylo poznat, že jej lidé hojně využívají. Venku si omývali nohy, uvnitř se modlili. Jediné, co nás zarazilo, bylo jednak parkoviště nákladních aut těsně u zadní brány a velký supermarket s potravinami a drogerií, který byl umístěn dokonce přímo v budově mešity a kde si náš taxikář během přestávky koupil šampon.

Jelikož následující dny teploty na slunci určitě atakovaly 50 stupňů, odradilo nás to od dalšího cestování. Naštěstí jsme se měli v největším poledním slunci kam schovat - stíny palem, klimatizované haly. Hráli jsme deskovky, malovali, četli a dopoledne i odpoledne se dalo normálně fungovat u bazénu i u moře. V obou případech se vždy našel stín, daly se namočit hlavy…

Starší dceru u bazénu píchla včela, naštěstí není alergická a po počátečním šoku (protože pochopila, že ten večer asi nebude moct tancovat s animáky) a  delším ledování ještě ten den kulhala do restaurace sama a druhý den už o píchnutí nevěděla. My, dospělí, jsme trochu bojovali s přechody mezi venkovním pařákem a chladnějšími prostory hotelu, což vedlo k lehčí rýmě, ta však trvala zhruba den dva. Samozřejmě jsme měli skoro jeden kufr plný léků, naštěstí jsme využili jen Fenistil, který přišel vhod nejen při včelím bodnutí, ale také ve chvíli, kdy malou poštípal v noci komár. Jinak jsme si vystačili s opalovacími krémy (faktor 50) a plenkami do vody (daly by se koupit i tam).

Snažili jsme se také poznávat okolí hotelu. Podél pláže vedla široká promenáda lemovaná parky a parčíky, hřišti, moly a narazili jsme také na mini Zoo. U nás v hotelu bydlel papoušek, kterého jsme pravidelně navštěvovali, byla tam velká voliéra s ptáčky a všude se pohybovaly místní divoké kočky. Byly naštěstí neškodné. Kromě hlavní restaurace je směli hosté krmit. My jsme to nedělali a ani jsem k nim holky nepouštěla, ale kdo chtěl, mohl je dle libosti hladit a fotit se s nimi. Na pláži také k večeru polehávali psi, ale jediné, co je dokázalo zvednou z místa, byla rolba upravující písek.

Po chodníku, který byl vždy čistý a lemovaly jej udržované pestrobarevné keře, se zejména večer procházeli rovněž místní. Velké rodinné klany, zamilované dvojice. Také jsme narazili na snoubence a svatebčany ve skutečně krásných vkusných róbách. Vedle hotelu stál zanedbaný a delší dobu nevyužívaný univerzitní kampus. Říkala jsem si, jaké by to asi bylo, kdyby naši studenti měli přístup k moři a mohli si přednášky prokládat plaváním. Nedaleko se rozprostíral tak veliký a nápaditý hotelový komplex, až mi to nedalo a dohledala jsem ho. Pobyt na 14 dní tam stojí klidně i přes 200 tisíc. Na jednu stranu vypadal epesně, ale pláž měl stejnou jako my.

Kdo chtěl, mohl zkusit paragliding, divoký banán a jiné vodní zážitky. To jsme ale s holkami neriskovali.

Co se týká pověstných tureckých obchodů s oblečením, řekla bych, že taková hitparáda to nebyla. Podařilo se mi za 5 euro koupit jedny moc hezké šaty pro starší dceru, ovšem jinak se nabídka i ceny od těch českých zase tolik nelišily.

Na cestě domů nás u vydávání letenky trochu vystrašili, protože obě holky měly štípance na obličeji i na rukou, což trochu vypadalo jako neštovice, a tak jsme je museli svléknout do půl těla, respektive ukázat personálu bříška a záda, aby bylo jasné, že tam pupínky nemají. Na druhou stranu je vidět, že jsou Turci zodpovědní, co se ochrany veřejného zdraví týká.

Dovolená byla fajn. Samozřejmě, že bez dětí je člověk svobodnější, ale i s těmi malými a nejmenšími se dá cestování užít. Chápu, že někteří se bojí a nepovažují výlety do zahraničí s prcky za ideální. Já jsem takhle zvyklá cestovat od malička s rodiči. Nikdy to nebyl problém a zatím jsme neměli potíže ani my (starší už byla v cizině na delší dobu potřetí). Pevně věřím, že jsou (zatím) vychované - neřvou, neběhají bez dozoru, nekopou, nevynucují si pozornost, nejsou drzé a většinou nepláčou, proto snad nikoho svou existencí tak moc neobtěžují.

Tak se nebojte vyrazit a užijte si to, pokud se někam vydáte. Držím palce.

Zdroje:

https://www.tureckotour.cz/informace-o-turecku/dolmus.xhtml

https://www.hrady.cz/palac-dum-rimsky-amfiteatr