Kjóto jako město nejen o gejšách

Většina lidí přijede do historií opředeného města vlakem, načež přichází první údiv. Kjótská nádražní hala je totiž supermoderní prosklenou budovou postavenou na konci devadesátých let s celou řadou technických vychytávek jako jsou barvami poseté jezdící schody, vyhlídková plošina atd.

Hned vedle nádraží cestovatele vítá Kjótská věž. Jedná se o 131 m vysokou budovu, jejíž jedinečnost spočívá v absenci ocelové konstrukce. Stavba byla započata v 60. letech jakožto signál k celkové modernizaci města. Původní měšťanské domky byly tehdy zbořeny a v centru města vyrostly novostavby. V 5. patře věže je observatoř, kde mohou návštěvníci zdarma využít dalekohled.

Samozřejmě by zástupce Kjóta byli sami proti sobě, kdyby zmodernizovali všechno, proto je zachována čtvrť Higašijama (Východní hora). Do té se turisté dostávají pěšky nebo městkou hromadnou dopravou. A jak tak putují po Sedmé třídě a míjí most přes řeku Kamo, jako by jeli do minulosti. Dostávají se do oblasti plné chrámů, svatyní, zahrad a mnohých dalších kouzelných koutů. A samozřejmě také do domova gejš a jejich učednic.

Podle oficiálních zdrojů se v Kjótu zachovalo zhruba 1500 buddhistických chrámů a na dvě stovky šintoistických svatyní. Necelá dvacítka staveb přitom patří na seznam Světového dědictví UNESCO. Všechno se tedy za jedinou návštěvu obsáhnout nedá. My jsme mířili za těmi nejzvučnějšími památkami, ale cestou jsme naráželi i na zdánlivé drobnosti pěkně vystihující japonskou snahu po precizaci a harmonii.

Jakkoliv ikonické se mohou dámy na fotografii zdát, nejedná se o pravé gejši, nýbrž o čínské turistky. Takových žen z různých koutů světa je v kjótských ulicích mnoho. Často jsme na ženy v tradičních oděvech naráželi i v jiných japonských městech, zejména během víkendových dnů. Pro Japonky je kimono synonymum svátečního oblečení, které si vezmou na procházku parkem nebo na rodinný oběd. No a turistky z asijských zemí si zase rády zahrají. O to velkolepěji působila pouť městem na nás, kteří by si třeba na výlet na Moravu kroj rozhodně nebrali.

V Japonsku můžete jít poměrně dlouho a nenarazit na koš, nicméně lidé jsou tam velmi pořádkumilovní, a když sní sušenku nebo vypijí vodu, schovají obal do tašky a vyhodí ho třeba po kilometru. V ulicích je čisto a cítila jsem se tam bezpečně.

Jedním z dechberoucích chrámů v Kjótu je bezesporu Kijomizu-dera postavený na velkém množství dřevěných pilířů poskytující nádherný výhled od okolí. Po cestě nahoru jsme potkali dva párující se hady, ale nezajímali jsme je. To je celkově zajímavé, protože manžel byl už před tím v Japonsku asi patnáctkrát pracovně a on ani jeho kolegové neviděli hada, dokud jsem tam nejela já. Já, která mám z plazů úzkost, jsem potkala dva v Kjótu a jednoho obřího v Amanohašhidate. (Je bezva, když jedete na kole po prázdném betonovém parkovišti a proti vám asi metr a půl dlouhý klikihák. Každopádně jsem dala nohy na pedály připravená k úprku, ale had se lekl dřív, načež zmizel mezi zástavbou. No, co vám budu povídat, do blízkého moře, v němž se v průzračné vodě pod hladinou vlnila sem tam mořská tráva, jsem lezla opatrně, ale to je na jiné povídání.)

Mezi další skvosty města patří Stříbrný pavilon z 15. století, jeho součástí je japonská zahrada a úžasná zalesněný plocha. Viděli jsme zahradníky, jak klečí na zemi a doslova vytahují centimetr dlouhý plevílek. Takový mech jako u Ginkakudži jsem nikde jinde nespatřila.

Další zastávku pro nás tvořil opět pavilon, tentokrát Zlatý. Historie Kinkakudži sahá dokonce do 14. století. Na střeše budovy se nachází čínský fénix. Protože v létě je v Japonsku a obzvlášť v Kjótu velké vlhko a horko, chránila se většina turistů u chrámu před sluncem otevřenými deštníky. To je velmi praktické, protože přestože je velké teplo, i v červenci a srpnu každou chvíli pořádně sprchne. Ne nadarmo proto pouliční prodejci mají deštníky vždy ve výbavě.

U řady chrámů se dá také osvěžit. Většinou se u nějakého přírodního zdroje vody nachází studna ze dřeva či bambusu a u ní malé přikované vědro s návodem, jak si očistit ruce. Samozřejmě se jako všude v Japonsku také skvěle najíte.

Ještě zajímavost. Do Japonska si nabalte ponožky a takové boty, které co nejrychleji sundáte. Do chrámů, restaurací atd. se totiž musíte zouvat (viz foto). I japonské domácnosti mají v předsíni schod, pod nímž si všichni zují venkovní obuv a dále pokračují bosky. Podobně třeba v lázních.

A když potřebujete místo na modlitbičku, je jich všude kolem dost. Můžete si vybrat, zda budete zvonit na zvonek, obcházet sochy, oživovat plamínek. A rozhodně jsem cítila duchovní energii. To z Evropy neznám.