Článek
Úryvek:
„Do školy chodím každý den kolem jednopatrového domu, na kterém je štít s nápisem Martin Bejval. A pod tím jest tiskacím písmem napsáno: Povoznictví a obchod uhlím. Ten nápis je modře a červeně vymalovaný a po obou stranách jsou zkřížená kladívka, což se mi velice líbí. Ale ještě více se mně líbí koňská hlava, co je přidělaná mezi dvěma okny v prvním patře. Když jsem byl malý, tak se mně ta hlava nic, ale docela nic nelíbila, jelikož jsem se jí bál. Ona má pořád otevřenou hubu a cení zuby. Ušklíbá se tak, jako by na mne něco věděla, počkej, ty kluku nezdárná, já to na tebe řeknu. Chodil jsem na ni žalovat, že se v jednom kuse na mne šklebí a já jí přece nic nedělám. To ona pořád začíná, ať si to nechá! Maminka mne musila chlácholit a pravila, že ta hlava mně nic nemůže udělat, jelikož je dřevěná.
Ale to mně mohla říkat pořád a já jsem jí nechtěl věřit, jelikož jsem byl děsně hloupý. A když jsem šel kolem Bejvalů, tak jsem velice rychle utíkal. Já sem si myslil, že koňská hlava povídá na mne šeptem všelijaké klepy. Někdy jsem poslouchal, jak šeptá: Pročs nejedl dneska polévku, takovou dobrou polévku? Já vím, žes trápil zrzavého kocoura Honzu, jelikož jsi mu přidělal na tlapky ořechové skořápky a on chodil po baráku a hlučně klapal a byl z toho velice mrzutý, jak k tomu přijde? Nevíš, že cítí bolest jako ty, nedělej mu trampoty. A kdo vydloubal služce Kristýně rozinky z vánočky, hé!“
Už víte? Dneska hádáme velikána českého humoru, jehož malí hrdinové si našli cestu asi so všech českých srdcí. Kdo stále váha, nechť scrolluje pro odhalení.
Správné řešení:
Dnes jsme četli Bylo nás pět od Karla Poláčka.
Víte, že:
Všichni milujeme ten zvláštní jazyk knihy – legrační kombinaci spisovné, knižní řeči dospělých a klukovského slangu („čehož jsem byl svědkem“, „pravil“, „já jsem ho nutil, aby mně to dal“). Karel Poláček začal knihu psát v roce 1943. Jakožto osoba židovského původu byl v té době už zcela izolovaný od společnosti – nacisté mu zakázali publikovat, nesměl chodit do divadel, parků, a nakonec musel pracovat jako dělník při odklízení sněhu a haraburdí v Praze. A právě v této atmosféře absolutního strachu a bezmoci utekl do vzpomínek na své vlastní šťastné dětství v Rychnově nad Kněžnou. Poláček rukopis dokončil těsně předtím, než musel v červenci 1943 nastoupit do transportu. Když odcházel, předal stoh popsaných papírů své družce se slovy, ať knihu schová, že se lidem po válce bude hodit. Dílo vyšlo poprvé roku 1946, bohužel Poláček se úspěchu svého textu nedožil. Když čteme o malém Bajzovi, jen stěží nám tak dochází, že onen veselý chlapec za necelé dvě dekády zemře v koncentračním táboře.
Bylo to lehké? Lze humor považovat za zbraň? A koho byste chtěli hádat v budoucnu? Diskuse otevřená.
Literární kvíz bude vycházet pravidelně každou středu a neděli ve 12.00 (pro odběratele, ostatní jej uvidí po schválení redakcí).
