Článek
Úryvek:
„Za časného jitra vyšlo z velkého kamenného domu při silnici košilaté děcko a posadilo se na bobek na můstku přes příkop mezi silnicí a stavením položeném.
Vyšedši ze stavení, nezastavilo se, neotálelo nějak, aby teprv pak snad tam usedlo, jako by to činilo mimovolně; nýbrž vyšedši ze stavení, šlo zrovna a nikam se neohlédajíc na ten můstek, jako by si bylo vědomo, co chce, a plán k tomu mělo dřív již hotový. Posadilo se zvolna, zamyšleně. Ručinky kypící růžovým masem nechalo volně viseti dolů, takže obrácenýma dlaněma lehce se dotýkaly zvlhlé země. Celé ostatní tělíčko kryla sněhobílá košilka. Jen hlava dítěte, z krajkovaného límečku vynikajíc, vypadala v něm jako čerstvě utrhnuté jablko na ozdobném talířku.
Zadívalo se děcko před sebe jasně modrýma očkama, plnýma ještě snivosti od nedávného spaní: ale nezadívalo se na určitý předmět, kupříkladu na rozvitou střechu vedle v zahradě, mimoděk každý pohled přivábující, nebo i na kvičicí housata, za moudrou husou právě přes silnici se beroucí, nebo na starého kocoura, poťouchle své žluté j zřítelnice na to hejno šířícího; nikoliv, to dítě zadívalo se do neurčita v daleký prostor, neboť uvažovalo. Za tou příčinou bylo vlastně vyšlo ven, jakousi vnitřní potřebou puzeno. Mělo si v hlavě srovnati dvě novosti. Totiž co je to, že dnes jeho maminka, táž, co ještě včera tiskla je dlouho a neústupně k svým prsoum a přitom líbala je rtoma (dítěti připadaly nezvykle zmodralé a zvadlé) tak neúnavně, tak horečně, až mu to již bylo skoro nepříjemné; táž, co udělala mu na čelo křížek a nato, popadnuvši oběma rukama s vyniklými lokty a prsty strašně dlouhými jeho hlavu, zahleděla se mu do očí tak podivně a nezvykle, jaksi divě a hltavě, že ono mimoděk ohlédlo se jinam (zajišťujíc se tak bezpochyby pro případ, kdyby mělo vzejíti z toho pohledu něco jemu nějakým způsobem hrozivého); táž, jež padla pak zpátky do peřin se ztlumeným štkáním, co rovněž se mu nelíbilo, jako nelíbilo se mu vůbec všechno její počínání v posledním čase, co nechodila, co jen ležela, pořád naříkala a těžce vzdychala a co k nim chodil ten přísný pán v šedých vousech s brejlemi s holí a s psem; - co tedy je to, že dnes jeho maminka nalezla se ráno na posteli s rozevřenými rty, s vytřeštěnýma očima, žlutá v obličeji jako vosk (jakým onedávna potírala nitě, když spravovala jeho kalhotky) a studená jako led, co jí ještě včera přikládali na život. Řekli mu ovšem: hle, umřela ti maminka, ale ono pranic tomu nerozumělo; opětovalo si sic pomalu a pozorně, jako by záleželo na správném vyříkání: umřela mně maminka, ale v čem by to záleželo ještě jinak, mimo ty příznaky ráno na ní shledané, to pořád nechápalo. Bylo mu ale při všem divno, že děvečky, zvlášť stará Katla (ta pochovala vždycky i tehdáž, když to již všichni ostatní odepřeli), tolik plakaly, poklekaly jako blázni kloži jeho maminky a ruce jí o přetrž líbaly.
Už víte? Dneska hádáme velmi pesimistického autora z řad naturalistů, jemuž se přezdívá český Zola. Kdo má iniciály J. K. Š.? Kdo stále váha, nechť scrolluje pro odhalení.
Správné řešení:
Dnes jsme četli Kuře melancholika od Josefa Karla Šlejhara.
Víte, že:
Josef Karel Šlejhar byl známý tím, že měl neuvěřitelně pesimistický pohled na svět. Věřil, že lidé jsou v jádru zlí a příroda je krutá. Když psal Kuře melancholik, popsal v něm zlou macechu, která psychicky i fyzicky týrá malé dítě, zatímco otec tomu netečně přihlíží. Nejděsivější na tom je, že Šlejhar si v podstatě předpověděl svůj vlastní budoucí rodinný život. Šlejhar se totiž oženil s Johanou Emilií, jež byla psychicky labilní, extrémně žárlivá a agresivní, ba dokonce prý týrala vlastní děti. Pokud znáte filmovou adaptaci režiséra Jaroslava Brabce z roku 1999, možná vás překvapí, jak se natáčely scény s oním „melancholickým“ kuřetem. Aby totiž kuře na plátně vypadalo přesně tak, jak ho Šlejhar popsal – tedy neduživé, smutné, pomalé a neustále se držící u malého chlapce, filmoví maskéři a chovatelé ho museli trochu „přemluvit“. Kuřat měli na place hned několik a to, které zrovna hrálo, mělo na nožičce neviditelný silonový vlasec, kterým ho jemně vedli za dětským hercem, aby to vypadalo, že chlapce oddaně následuje na každém kroku.
Bylo to lehké? Jaký je váš názor na zvířecí herce a jsme skutečně, jak tvrdí naturalisté, determinováni svým okolím a geny? A koho byste chtěli hádat v budoucnu? Diskuse otevřená.
Literární kvíz bude vycházet pravidelně každou středu a neděli ve 12.00 (pro odběratele, ostatní jej uvidí po schválení redakcí).
