Nikkó aneb Kde se mi tajil dech, nejen protože mně spadl mobil do vodopádu

Nikkó má necelých 90 tisíc obyvatel, a ti patří k těm šťastnějším na planetě. Horská oblast nad městem totiž přináleží k rozsáhlému národnímu parku, jehož půvaby jsou téměř nepopsatelné. U města jsou rovněž důležité kulturní památky a národní poklady, konkrétně svatyně Futurasan a Tóšogú. Nikkó je také proslavené horkými prameny, proto je ve městě celá řada japonských lázní, tzv. onsenů. A mají navíc ten vůbec nejlepší ramen v zemi (ale to je osobní názor).

Už nádraží ve městě naznačuje horský ráz městečka. Když jsem tam vystoupila, připadala jsem si jako někde v Rakousku nebo v Německu v Alpách. Člověk prostě cítí ten typický horský vzduch. Čerstvý a osvěžující. Už chyběly jenom truhlíky s muškáty v oknech.

V ulicích Nikkó jsme se setkali i se cvičenou opicí, což není v Japonsku vůbec běžné.

Tato fotografie pochází z naší zimní návštěvy chrámů, proto správně vidíte v květináčích sníh. Stezka v horách je sice v zimním období často zledovatělá a zasněžená, ale i tak ji turisté navštěvují. Manžel mi ukazoval fotografie z jeho zimní procházky a byly úchvatné. Já jsem byla v horách v létě - tím zážitkem také začneme.

Napřed se ale podíváme do ulic Nikkó, neboť ty nabízejí skutečně kuriozní podívanou.

Ramen je velmi zjednodušeně řečeno taková japonská polévka, která je tak hutná, že zastane roli hlavního chodu. Vývar, většinou masový (já měla zeleninový) kuchaři táhnou mnoho hodin, ba dnů. Později přidávají ramen nudle, vařené vejce, houbičky, řasy atd. Obzvlášť v chladném období jde o mňamku bez konkurence. Právě v Nikkó jsme si dali rozhodně ten nejlepší ramen vůbec, a že máme s čím srovnávat.

Kdo chce v Nikkó absolvovat cca desetikilometrový trek v horách, před vlakovým nádražím přesedne na autobus mířící do kopců. Silnice je samá zatáčka (kam se hrabou serpentiny na Šumavě), podél ní je to samý sráz, ale nabízí úžasné výhledy. Slabším povahám nedoporučuji sednout si hned za řidiče, protože pak vidíte přední sklo. Často se vám tak (hlavě při cestě zpět) zdá, že se řítíte mimo asfaltku někam do neznáma.

Co se týká plateb, připravte si drobné jeny. Na obrazovce vidíte stanice a ceny (naštěstí nejen ve znacích). Nicméně s nějakou horentní znalostí angličtiny, zejména v menších městech a u starších lidí, v Japonsku nepočítejte. Oni třeba i rozumí, ale mluvit se jim nechce. Stydí se. Já mám to štěstí, že manžel japonsky umí a mě naučil tři věci („Jak se dostanu na nádraží?“, „Děkuji“ a "Je to vynikající!"), s čímž jsem si vystačila, i když jsem putovala sama po Ósace. Díky dopravním aplikacím a automatům (ty v angličtině jsou) člověk víc nepotřebuje.

Typický červený most jsem v létě zahlédla z autobusu, v zimě jsem se po něm už prošla, protože právě po něm míří turisté do oblasti chrámů.

Autobus přijede na horské parkoviště a procházka začíná. My jsme zvolili trasu začínající u sirných pramenů. Táhla se zhruba deset kilometrů a končila u níže položeného vodopádu Kegon. Ten je se svými 96 metry nejvyšším, a tudíž i nejznámějším v zemi. Stezka se vinula podél dvou velikých jezer, několika dalších volně přístupných vodopádů, vedla skrz mokřady, lesy a část také protínala území obývané medvědy.

Už u sirných pramenů jsme nastoupili na bytelný dřevěný chodníček, který v různých šířkách a obměnách vedl celou trasou.

Sirné prameny vyvěrají v horách, ve výšce odpovídající naší Sněžce, u vesničky Yumoto. V oblasti můžete navštívit onsen (japonskou lázeň). My jsme byli v onsenech jinde, tudíž jsme pokračovali po stezce dál k jezeru Juno-ko.

Jezero je zčásti využíváno k rekreaci - viděli jsme lodičky ve tvaru labutí, skútry, restaurace - zčásti slouží rybářům. Je rovněž múzou umělcům, čehož jsme také byli svědky. Stařičký Japonec měl bílé rukavice a zhmotňoval na plátno vodní plochu v celé kráse.

Kousek za jezerem už na nás vykoukl první vodopád. Sestupovali jsme podél něj a sledovali jej také z mostu.

Následná část nenáročného treku vedla lesem. Ten měnil každou chvíli tvář i zvukovou kulisu. Jednou ticho, potom zpívali ptáci, jednou nižní porost, potom jezírko, jednou rovina, potom sráz. Přes řeku ležel také statný kmen stromu, na nějž jsme si mohli bez problému vlézt a zahrát si tak trochu na survivory.

Vrchol podívané za mě představovala planina Senžogahara. Připadala jsem si jako v krajině Pána prstenů. Byl to takový mix Skotska a Nového Zélandu. Široko daleko mokřady, divoké lilie, stromy…ale také desítky ne-li stovky japonských školáků na výletě.

Oblast obývají medvědi. Turisté jsou na fakt informováni cedulí. Mohou si také zazvonit na zvonek, čímž šelmy (doufejme, že ne pouze symbolicky) zaženou. Ideálně by pak každý měl mít nějakou formu zvonku s sebou (školáci mají zvonek na krku), aby mohl odrazovat zvířata průběžně.

Za mokřady se objevil stánek s pečenými rybkami a sladkostmi, takže jsme měli o oběd postaráno. Dobrůtka.

A opět volně přístupný vodopád. Samozřejmě jsme k ústí vyrazili a žasli a fotili a dýchali a užívali si své carpe diem, dokud mně nespadl mobil do vody. Postupně se hnán proudem blížil k tlamě hladového dlouhána (tenhle vodopád měl totiž několik pater a hodně metrů), ale pohotový manžel naštěstí využil spadlý kmen na fotce, dlouhou větev a všechno zachránil. A telefon sloužil ještě další dlouhá léta.

Tenhle výlet za sebou rozhodně nechal stopy.

Konec medvědího území.

Dolů k vodopádu normálně jezdí speciální výtah, ale bohužel jsme přišli těsně po zavíračce, proto mám jen foto shora.

V zimě jsme vyrazili do Nikkó znovu, tentokrát jsme jeli obdivovat památné chrámy. Zamířili jsme proto z nádraží pěšky k červenému mostu Šinkjó, načež jsme spatřili novomanžele, kteří si tam zrovna dělali své oficiální foto. Bylo to logické, neboť na místě podle legendy překonal zakladatel města řeku na hřbetech dvou hadů, je tedy tradiční lokací objevující se ve svatebních albech.

Řeka Daija pod mostem mi trochu připomínala šumavskou Vydru.

Po nějaké době jsme dorazili k chrámovému komplexu a nezbylo už nic, než žasnout.

Do Nikkó bych se rozhodně ještě někdy ráda vrátila.