Ósaka po japonsku

V předešlém článku jsem popisovala, jak jsme procházeli Ósakou a navštěvovali místa vyzdvihovaná turistickými průvodci. Máme ovšem to štěstí, že mezi našimi přáteli je také řada Japonců, tudíž jsme mohli poznat (nejen) Ósaku i domáckýma očima.

Několik dnů jsme strávili v prefektuře Ibaraki, která je od Ósaky, co by kamenem dohodil. Žijí tam totiž rodiče naší kamarádky, která se provdala do Čech a kteří byli tak laskaví, že nás nechali bydlet v jednom ze svých domů. Obydlí zdědili po známých a běžně jej nepoužívali, tudíž jsme si museli některé věci odpustit, nicméně zážitek to byl na celý život.

Dům byl obrovský, plný zajímavých věcí - typických i netradičních. Hned za vchodovými dveřmi jsme si na malém prostoru museli vždy sundat boty, neboť do domu, jehož dřevěná podlaha je o schod výše, se v Japonsku nikdy v obuvi z venku nechodí. Podobně jsme si také přezouvali papuče, když jsme chtěli jít do koupelny. I na to musí mít Japonci extra bačkory.

V dolním patře bylo několik pokojů a prostorná jídelna, jíž vévodil veliký dřevěný stůl a skříň plná půvabných porcelánových a keramických váz, hrnků a misek. Tam jsme si často vařili vodu na zelený čaj nebo nějakou z bezbřehé nabídky instantních nudlových polévek zakoupených v nedalekých obchodech (třeba sýrová s kari je luxusní).

V horním patře se nacházel jeden trochu strašidelný pokoj plný sběratelských kousků panenek (bylo to úplně jako v nějakém muzeu) a dále tam byly dvě ložnice. Jednu jsme si vybrali a trávili v ní noci na futónech. Trochu jsem se bála, že mě budou bolet záda a že se na tvrdém podkladu nevyspím, ale opak byl pravdou. Asi nikde jsem si spánek tak neužila. A to i přesto, že jsme měli k dispozici jeden malý větrák (což při venkovní teplotě hravě atakující 35 stupňů často nijak závratně s ochlazováním místnosti nepomáhalo) a že 24/7 za oknem hučely obří cikády.

Několikrát jsme byli na návštěvě přímo u kamarádčiných rodičů. Bylo vtipné, když jsem jako jedno ze svých prvních jídel v Japonsku dostala právě u nich k obědu tonkatsu, což je de facto vepřový řízek (akorát rozkrájený na plátky podávaný s rýží a sójovkou) a k tomu nám nalili plzeňské pivo čerstvě dovezené od zetě.

Dodnes na všechny své návštěvy v japonských domácnostech ráda vzpomínám, neboť to není vůbec samozřejmé. Japonci si domů zvou spíš rodinu a nebo velmi dobré známé. Kamarádky rodiče byli dokonce tak velkorysí, že nám několik věcí vyprali u sebe doma a jelikož v našem obydlí to bylo s teplou vodou dost na štíru, nechali nás dokonce vykoupat. To ovšem není vůbec žádná legrace. V Japonsku totiž funguje mytí trochu jinak. V koupelnách bývá čtvercová hluboká vana, která se naplní horkou vodou a do níž postupně chodí jednotliví členové rodiny po sobě. Nejprve se samozřejmě osprchují. Pokud jsou v domácnosti hosté, mají přednost právo oni. Po té by šly děti, ženy a až nakonec může vanu použít hlava rodiny.

Bylo mi tehdy dost úzko, když jsem šla do koupelny jako první. Zejména když vím, jak náročné pracovní podmínky v Japonsku panují. V japonštině dokonce existuje výraz pro smrt přepracováním (řada z nich prostě zemře v práci na stole vyčerpáním). Když jsme byli u jiných známých doma v Utsunomyi, měla jsem možnost potkat takového vyčerpaného Japonce - manžela naší hostitelky. Po práci byl schopen už jen ležet na zemi před televizí a jen sem tam na nás promluvil. Naštěstí rodiče kamarádky už byli v důchodu, což bylo jediné, co mě v ten moment trochu uklidňovalo.

Nakupovat jsme všude v Japonsku nejčastěji a nejraději chodili do krámů značky 7- eleven, která je hojně rozšířená jak v Asii, tak v USA. Tam jsme si vždy vybrali z bohaté nabídky onigiri, polévek všeho druhu, pečiva, ořechů a různých sladkostí a navíc tam vždy měli tu nejlepší ledovou kávu. Kamarádka nás pak ale nasměrovala do svého oblíbeného ibarackého nákupního centra AEON Mall. Budova má tři patra a kromě velkého supermarketu s potravinami jsme tam narazili na desítky kaváren a restaurací, krámků s oblečením, kosmetikou, mangou či elektronikou a také na tzv. stojenáč.

Rádi jsme zamířili do Uniqla, což je značka nabízející převážně dámskou a pánskou módu všeho druhu a která přitom není příliš rozšířená v Evropě. Zatím nikde jsme nesehnali tak příjemná bavlněná trička, košile nebo třeba kraťasy. Manžel, který běžně nákupy oblečení nesnáší, si je v Japonsku díky tomu doslova užíval.

Stojenáč je obchod, kde převážnou většinu věcí lze koupit za 100 jenů (jen je slabší než koruna, dnes se dělí téměř 7, tehdy se dělilo 5, takže vše za 20 Kč). Seženete všechno od gumiček a skřipců do vlasů, ponožek a dek po nádobí a plyšáky. Ve stojenáči jsme vždycky strávili půl dne a nakoupili hromadu vychytávek, které přes nízkou cenu vydržely mnoho let. Třeba skleněné vejce, které se vkládá do vody spolu s těmi skutečnými a mění barvu podle toho, v jakém stádiu vaření se vejce nacházejí, nebo miniaturní talířky na omáčky k suši.

V souvislosti s Aeon mall musím ještě zmínit jednu věc, a to toalety. Kromě toho, že všude byla typická „chytrá prkénka“, čili elektronická bidetová sedátka, tak na dámských WC bylo vždy k dispozici několik velkých kabinek s dětským sedátkem a přebalovacím pultem. Samozřejmostí byly také mikrovlnky a křesla na kojení. Dnes už se tomu možná zasmějeme, poprvé jsem ale v Japonsku byla před devíti lety a tehdy něco podobného v Čechách standardní rozhodně ještě nebylo.

V supermarketu nabízeli vskutku ukázkovou zeleninu, čerstvé mořské plody a měli i celou řadu již hotových jídel - takových jednohubek. Třeba chobotnice na špejli, různé špízy, onigiri apod. A to se hodilo ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že půjdeme na zápas.

Japonským národním sportem je, a to bych byla bývala neodhadla, baseball. Vždycky jsem si myslela, že kdo chce zažít baseballovou parádu a fandění na plné obrátky, musí do USA. Není tomu tak. Japonci jsou podobně fanatičtí a rozhodně jsem se na tribuně nenudila. Bojovali tehdy Tygři z Ósaky, jejichž zápasy bývají pravidelně beznadějně vyprodané, neboť se společně s týmem tokijským řadí k nejlepším v lize.

Na stadionu Hanshin Koshien jsme se tak společně s našimi přáteli z Ibaraki stali členy více než čtyřicetitisícového davu fanoušků. Tu atmosféru lze jen stěží popsat slovy. Každý fanda včetně nás dostal žlutý dres (sice hodně umělohmotný, ale nosím ho dodnes doma). Zároveň jsme si po vzoru mnohých vzali na stadion drobné občerstvení (hra trvá klidně i tři hodiny), kelímek na pivo a koupili jsme také nafukovací balónky. Během jednotlivých směn mezi diváky procházeli čiperní hoši a děvčata s velkými sudy piva zavěšenými na zádech ve formě jakýchsi batůžků a na vyzvání doplňovali za drobné jeny pivo do kelímků.

A pak to přišlo. Byť mně trvalo minimálně hodinu a půl, než jsem porozuměla, oč ve hře běží a kdo je ve vedení, to, že nastává 7. směna, bylo jasné. Celý stadion totiž naráz začal nafukovat podlouhlé balónky v „tygřích“ barvách a naráz je pak vypustil. Pak se ještě zazpívala oblíbená píseň týmu. Všechno proběhlo velmi civilizovaně, a přesto se srdcem na dlani. Podobný pocit z toho, jak upřímně a plnohodnotně si obecenstvo užívá, jsem měla mimo Japonsko jen jednou, a to ve španělské Valencii při koridě.

Další den jsme vyrazili na společnou večeři, nicméně po cestě jsme se dozvěděli, že se v ulicích koná jakýsi kulturní festival. Proč nevystoupit o pár zastávek dřív a neobohatit se o další zážitek?

Sotva jsme vyšli ven z metra, už jsme narazili na dlouhý průvod performerů. Představovaly se dílčí školy bojových sportů a různé taneční skupiny. Každá měla jiné pestrobarevné kostýmy a zaměřovala se na trochu jiný druh umění - práce s ohněm, tyčemi, s meči a noži, tanec s vějíři, šátky. K tomu hrála živá hudba, zejména bubny.

Součástí festivalu byla také řada stánků s občerstvením - okonomiyaki, yakisoba, smažená rýže…My jsme si dali výbornou praženou kukuřici a samozřejmě jsme neodolali takoyaki (ústřední foto).

Co jsme nemohli jako správní turisté v Japonsku vynechat, to byla návštěva onsenu aneb lázní založených na horkých pramenech. Jedná se totiž o tradiční součást tamní kultury. Prameny nejsou sice pitné jako u nás, ale slouží jako místo očisty (dříve veřejné, dnes nejčastěji zpoplatněné).

Japonsko je vulkanicky velmi aktivní, proto je na ostrovech takových onsenů opravdu mnoho. Někdy je nabízejí i hotely (zejména ty postavené na tradici jako jsou rjókany), většinou se však jedná o specifické budovy, v nichž to funguje trochu jako u nás v bazénech. V Ósace jsme se s přáteli vydali do jednoho z větších onsenů uprostřed širých lánů. Zařízení nabízí dopravu vlastními modrými vláčky, což bylo příjemné.

V hlavní hale jsme si zakoupili lístky a přišlo loučení. Muži a ženy nemají pouze oddělené šatny, nýbrž i lázně. Je to pochopitelné, neboť, jak se člověk neznalý věci dozví záhy, v onsenu se chodí v rouše Adamově a Evině (popřípadě s mini ručníčkem, který neobepne boky), tudíž by společné koupání opravdu nebylo vhodné. Ze stejně pochopitelných důvodů jsem nepořídila v žádném z onsenů pořádné fotografie.

Každopádně jsme se rozdělili a zamířili do šaten. Kromě klíčku od skříňky člověk dostane župan připomínající kimono a malý ručník. K dispozici jsou váhy, odličovadla, fény…následně už se ale svléká i kimono a jediné, co si můžete nechat, je klíček a mini ručník. Jako první se míří k umývárně. Ta je velmi zajímavá - jedná se o řadu sprch zhruba metr nad zemí, oddělených tenkou mnohdy průhlednou stěnou, u nichž jsou nízké kulaté stoličky a celá řada gelů a šamponů. Je žádané, aby se člověk opravdu dobře a pečlivě umyl, než bude pokračovat.

V ósackém onsenu následovala vnitřní část. Sestávala z několika, možná 15, různě velkých bazénků. První byly naplněny extra studenou vodou, následující byly stále teplejší. V bazénech se dalo posadit na okraj a namáčet si jen nohy, nebo na zabudované lavice pod vodou a být pokryt celý. Všude byly k dispozici různé kbelíčky, které Japonci používají k polévaní těla. Vevnitř byla také solná sauna a normální sauna. No co si budeme povídat, jako jediná cizinka v onsenu jsem se cítila jako slon v porcelánu, obzvlášť, když většina Japonek váží 50 kilo i s postelí a celkově nejsem z Evropy na takovou nudistiku zvyklá, nicméně ženy v onsenu většinou jen cudně klopí zraky a několik z dam, když našly odvahu, pak jen proto, aby mi pochválily vlasy.

Venku se také nacházely bazénky, a to ve dvou patrech. Zároveň tam také byly veliké sudy pro jednu, možná dvě osoby a jezírka s velkými kameny. Některé bazénky a nádrže obsahovaly vodu po různu navoněnou (citrón, máta) a vždy velmi teplou. Také tam byla jakási lehátka z kamenů, přes která v drobných potůčcích tryskal horký pramen. I v parném létě šlo o zážitek, při němž jsem obdivovala také okolní přírodu plnou zeleně a modré nebe. Onseny ale běžně fungují i v těch největších mrazech a v pozdních večerních hodinách. Jak úžasný pocit to je ležet si venku v horké vodě, zírat na hvězdy nebo na bílý sníh? Na to jsem si musela pár let počkat.

Nedaleko našeho domu v Ibaraki se nacházel Expo park (píšu o něm v článku Ósaka po česku), nicméně cesta pěšky směrem k parku stála také za to. Mohla jsem obdivovat japonskou infrastrukturu - několikaproudá silnice, nad ní most, po němž jezdil expo vlak, řada tunelů…

Naproti Expu stála opuštěná hala a vedle ní veliký veřejně přístupný park, kam chodili místní Japonci hrát baseball. Bylo tam také jedno staré dětské hřiště. Možná se nelesklo, ale dodnes na to místo ráda vzpomínám.

Jeden den jsme vyrazili na okraj města podívat se do Nichome, kde se nachází tzv. Namba park. Jedná se o nákupní a administrativní komplex, který je celý pokryt kvetoucí zahradou. A to jsme si nemohli nechat ujít.

Areál, jehož autoři obdrželi mnoho cen za ekologický přístup k architektuře, byl otevřen v roce 2003. Střešní zahrada má dle oficiálních zdrojů rozlohu 243 800 m2. Výšková budova Power Tower, která je součástí projektu, má 30 pater.

Budova určitě vliv na duševní hygienu obyvatel má. I pro mě to bylo po mnoha dnech strávených v Ósace příjemná změna. Procházeli jsme řadu teras plných keřů, stromků, záhonků s květinami, lián a jezírek. Mohli jsme se posadit do kavárny nebo jen tak na lavičku a zapomenout na shon velkoměsta.

A nedaleko jsme pak narazili na zajímavý chrám.

Samostatnou kapitolu pak tvořily restaurace, kam jsme se vydávali na hlavní jídlo dne, především večeře. Některé lokály byly větší - šlo třeba jen o jednu velikou místnost plnou stolů, lampionů a pobíhajících číšníků. Tam často visela nabídka jídel a nápojů na stěnách, bujaří návštěvníci pili pivo (třeba Asahi, které je nejznámější japonskou značkou) a objednávali si drobné občerstvení. Často se na stole objevovala gjóza (takové knedlíčky plněné masovou/zeleninovou či sladkou směsí připomínající trochu pelmeně).

Jiné restaurace byly rozděleny dřevěnými stěnami na privátní místa k posezení. V takovém případě nebývaly kolem stolů židle, jen se sedělo na zemi. Sezení bylo výškově oddělené od podlahy ve zbytku zařízení. Hosté si pod schodem vyzuli boty, a pak se jen posadili rovnou na parkety nebo na polštáře. Obsluha se buď volala připojeným telefonem nebo zvonkem. Objednávalo se z běžného jídelního lístku - suši, donburi (rýže s masem a zeleninou), curry (guláš s bramborem, masem, rýží a mrkví a cibulí), ramen, unagi (pečený úhoř)…Samozřejmostí bylo také yakiniku. Kamarádka jednou objednala také nato. Jde o fermentované sójové boby, které mně (s nepochopením většiny ostatních u stolu) zachutnaly. Jde sice o velmi hořkou záležitost podávanou často se syrovým vejcem, ale proti gustu…

Výjimečného zážitku se nám dostalo v jedné nenápadné hospůdce pod železničním mostem. Sice jsme se každou minutu báli, že na nás spadne strop pod tíhou projíždějící soupravy, nicméně baštu jsme dostali parádní. Na ohni jsme pekli vepřové plátky, které jsme spolu s výborným domácím kimchi balili do listového salátu.

A nakonec tu byly tzv. jataje. To jsou minihospůdky, v nichž stojí v centru dění bar a kolem něj bývá místo pro přibližně deset lidí. Kdo někdy viděl seriál Midnight Diner: Historky z Tokia, tak už má jistou představu. Majitel takového bistra je jeho srdcem. Většinou je sám číšníkem a kuchařem v jednom. Otevírá odpoledne a mívá otevřeno do brzkého rána. Stojí sám za barem a nabízí zákazníkům různé limonády, piva, alkoholické nápoje míchané i nemíchané a především drobnosti k zobání. Jejich základní výběr visí po stěnách, ale jelikož jsou to schopní obchodníci a výborní kulináři, jsou schopni uvařit/usmažit vlastně cokoliv, o co je návštěvník poprosí. Nejčastěji jsme si v takovém podniku dávali ginger highball (whisky v zázvorovém toniku), šoču (víno) a různé mořské plody smažené na špejli (tempura), miso (vývar ze sójové pasty), edamame, výhonky, saláty, nato nebo sašimi (plátky syrové ryby).

Poznávat Japonsko s místními bylo neuvěřitelně obohacující. A byť jedno japonské přísloví říká, že je lepší jednou vidět, než stokrát slyšet, doufám, že jsem vám naše putování alespoň trochu přiblížila.