Pandy, opice, jeleni a další japonská zvířena

Když se řekne Japonsko, většina lidí si nejspíš vybaví pandu, a proto začnu své povídání v tokijském Ueno parku. Tam se totiž nachází rozsáhlá zoologická zahrada, mezi jejíž obyvatele se řadí i několik pand. Zatímco ostatní zvířata si můžete prohlížet podobně jako všude jinde ve světě bez prodlev v jejich ohradách, výbězích či klecích, pandy požírají svůj bambus chráněny sklem a na pohled na ně si návštěvníci musí počkat ve frontě. Stojí to ovšem za to. Ve srovnání s pandami v Pekingu si troufnou tvrdit, že ty v Uenu mají větší životní prostor a  zdají se spokojenější.

Jinak, zoo v Tokiu je ohromná. Jsou v ní chrámové budovy, jezdí tam lanovka a ve středu zahrady je obří jezero doslova poseté lotosy a lekníny. K vidění jsou sloni, tygři, hroši, lední medvědi, opice, lvi, delfíni, žirafy…no, na co si vzpomenete.

Ueno park je plný turistů i místních. Cesty lemují statné sakury, které jsou nejkrásnější na jaře. Po rozkvetlými stromy si Japonci dělají pikniky. V Uenu také vystupují lokální umělci a performeři a nachází se tam řada spirituálních koutků a chrámů. Na mnohých místech můžete pověsit přání či modlitbu v podobě dřevěná tabulky s textem, lze zazvonit na velký zvon připevněný u hlavní brány templu, nebo zavěsit na strom speciální papírek. Také se prodávají pytlíčky štěstí - váčky skrývající kouzelnou formuli, která by měla přinést klid a mír do domácnosti. Takových čarovných měšců existuje mnoho. Také jeden máme.

Že je panda velký hit naznačuje třeba i jedna z tamních cukráren, kde si můžete koupit ve tvaru pandy snad vše od koblihy po láhev vody.

Mezi další poměrně známé japonské tváře patří sněžné opice. Ty se zabydlely u horkých pramenů v horách nedaleko Nagana. Byť je kolem nich sníh a mráz jen praští, ony se chodí koupat do teplých bazénku nedaleko řeky. Turisté je milují. Existuje dokonce webová kamera, díky níž lze sledovat, kolik opic si zrovna užívá vodní radovánky. To bychom ale nebyli my, aby se ani jedna ze stovek opic všude kolem nás po dobu naší návštěvy ani jednou nenamočila. Potopily si jen čumáčky a drápky. I tak byla cesta do kopců osvěžující a opice byly zábavné…nadto jsme cestou zaregistrovali i partičku místních, kteří měli kus pod rájem opiček oddělený vlastní horký pramen a zrovna šli relaxovat v rouše Adamově.

Byli jsme tehdy v Japonsku na svatební cestě, ale to bylo zvířátkům jedno. Ty opice zkrátka neměly chuť na koupel.

V souvislosti s Japonskem je ovšem třeba také zmínit jeleny, respektive jelínky. Při návštěvě země vycházejícího slunce totiž není radno vynechat město Nara. Místo plné chrámu, soch, jezírek a typických japonských lampionů je totiž domovem stovek malých jelenů, kteří bivakují v tamních lesoparcích. Jsou relativně krotcí a dají se krmit. Za menší obnos si od prodejců koupíte granule a můžete je jelenům nabídnout. Mě teda při obou návštěvách kousli do břicha, jak už chtěli rychle jíst, nicméně hryznutí bylo téměř bezbolestné a zážitek nevyslovitelný. V Naře jsme si také půjčili loďku a pluli po jezírku plném želv.

V altánku jsme potkali japonské novomanžele, kteří se zrovna fotili. Obrázek jsem ze slušnosti neudělala, ale v tradičních kimonech jim to moc slušelo. Svatba v Japonsku vůbec nevyjde levně, tudíž se ani nedivím, že jim klesá sňatečnost i porodnost. Každopádně, když už se rozhoupají, bývá to krásný pohled (Další svatebčany jsme potkali na ikonickém oranžovém mostě v Nikku. Tam už jsem fotila, tak třeba příště.)

V Naře se mimochodem nachází buddhistický chrám Tódaiži, jehož dřevěná konstrukce je největší na světě. Není to náhoda, neboť areál poskytuje přístřeší téměř 15 metrů vysoké bronzové soše Velkého Buddhy (Daibucu) a dalším obřím sochám. Mezi nimi je také ta, které by měla vyléčit Vaši bolest. Sáhnete-li soše na tu část těla, která vás trápí, vyhojí vás.

V závěru 90. let bylo na seznam světového dědictví UNESCO pod společným názvem Památky na starobylou Naru zapsáno celkem sedm tamních chrámů. Kromě Tódaidži se na listu objevuje třeba Kófukdži, svatyně Kasuga a další. I ty jsme navštívili. Fascinovala mě zrcadlová síň v Kófukuči, plná svící a lampionů, a u Kasugy zase přilehlý prales s typickými kamennými lampami.

Horyuji je vůbec nejstarší zachovanou dřevěnou budovou na světě (ze 7. století) a střeží ji nejstarší dřevěné japonské sochy.

A tady už na nás vykoukl jelínek. Těch v Naře žije přes 1200. Říká se jim sika. Jsou sice divocí, ale dá se s nimi domluvit. A jsou prostře všude.

Sušenky pro jelínky jsou zdravé, speciálně vyrobené z rýže a zrní. Říká se jim shika senbei.

Jelínci žijí v Nara parku v centru města, kam se dostanete pohodlně pěšky z nádraží.

Asie celkově je úzce spjatá s mořským světem, ostrovní stát, jakým je Japonsko, tím spíš. Kromě tuňáků, lososů, úhořů, chobotnic a dalších lahůdek, s nimiž jsme se setkávali zejména na talířkách a mističkách, je možné takový svět poznávat například v osackém akváriu. I v Evropě (např. Kréta) jsem se setkala s bazénkem s rejnoky volně v prostoru akvária, avšak poprvé v Ósace jsem si na rejnoka mohla i sáhnout. Další skvělý zážitek. U hradu Himeji zase pluli kouzelní koi kapři (jinak už slovo koi znamená kapr, tudíž jsou to vlastně doble kapři).

Vedle akvária v Ósace je velké ruské kolo, z něhož je také vidět na protilehlý břeh přístavu, kde sídlí Universal studios (tam jsem ochutnala máslový ležák v sekci světa Harryho Pottera).

V Ósace je také žraločí tunel podobně jako ve Valencii.

U akvária je také obchodní dům a řada restaurací.

A pak jsou tu zvířata, o jejichž existenci víte, nicméně po setkání s nimi neprahnete. Někdy se to povede. Například v Nikku vás cedule varuje před medvědy a poukazuje na to, že je ideální mít s sebou zvonek na případné odehnání šelmy, ale to jsme naštěstí nepotřebovali. Je ale vtipné vidět japonskou základní škole na výletě, jak všichni poslušně zvoní do rytmu.

V Nikku jsme také potkali cvičenou opici.

Někdy se ale nepoštěstí. Třeba pod lanovkami v Amanohashidate jsou všude cedule varující před hady. Pozdě. Já jsem už hada potkala na kole cestou k lanovce, a pak ještě další dva v Kjótu. Ale jak píšu už v jiných článcích, tak manžel po patnácti cestách do Japonska hada nepotkal, až při první návštěvě jeho milované, která má z plazů fobie. Není to teda asi až tak nebezpečné, jak by se mohlo zdát. Co k tomu dodat. Žiju. První had se lekl a další dvojice se zrovna snažila o potomstvo.

Výhledy za to ale stály. Amanohashidate je přímořské městečko proslavené vyhlídkou na kopci Monju. Tam si lze z výšky prohlédnou tamní pískovou úžinu. Je ovšem třeba se sehnout a podívat se také na obrácenou scénu. Říká se tomu matanozoki. Moře totiž náhle připomíná nebe a stromy pokrytá cesta zase draka, který k němu vlétá.

Lanovka vede i na vrcholek na protějším břehu, kde se nachází půvabný chrám. Na lokálních plážích se dá vykoupat a místní hotely a restaurace servírují sezónní mořské plody.

Právě vylovený mořský tvor se před námi zaživa vařil v ulitě. Už bych si ho znovu nedala, ale špatné to nebylo. Chutnal trochu jako dršťky.

A nakonec všudypřítomné zvířecí sochy. Žáby, ryby, krávy, kočky, králíci. Na co si vzpomenete. Jak říkám, vše roztomilé, a tak trochu crazy.

Snad se vám vyprávěná líbilo.