Článek
Naposledy jsme Johna sledovali v souvislosti s nešťastným osudem jeho staršího bratra Patricka:
Po válce se John jako mladík dosud nezkušený a netknutý politikou, nestraník, zbohatlík a navíc nepříliš dobrý řečník ucházel o poslanecký mandát. Aby napravil svůj handicap a mohl převzít bratrovu rodinnou roli, vstoupil do demokratické strany. Své další nevýhody hodlal přebít klady. Jeden z nich samozřejmě představoval fakt, že je válečným hrdinou, navíc voličům imponovalo jeho mládí. Snažil se také zaměřit na otázku válečných penzí, sociálního pojištění či bytové výstavby, které byly lidem bližší než všeobecné politické problémy - o zahraniční situaci se vyjadřoval poskrovnu. Hlavní roli v kampani však opět hrál otec a jeho léty nashromážděný majetek a známosti. Ten věnoval nehoráznou sumu, aby se o synovi všude mluvilo, psalo se o jeho japonské historce, posílal děti roznášet letáky, zval maloměšťany nenavyklé velkým slavnostem na večírky pořádané kandidátem, zkrátka dělal pro Johnův úspěch vše. A sklízel úrodu, když v primárkách Kennedy získal 40% hlasů, zatímco zbylých devět kandidátů se dělilo o zbytek a ve volbách pak Johnovi patřilo dvakrát tolik hlasů než získal jeho republikánský soupeř. V roce 1946 tak válečný hrdina složil přísahu v Domě reprezentantů.
John Kennedy možná ani netušil, že pro politiku má nejen zvláštní nadání, ale hodí se na ni tak nějak z principu. Nejen díky svému vzdělání, rozhledu a zkušenostem z boje, zcestovalé duši, víře v knihy jakožto naučné prameny, ale především díky svému hmotnému zajištění. Právě fakt, že se nemusel starat o peníze totiž znamenal velké světlo v americké politice, kde bujela korupce. Ekonomická stránka věci, ta stinná a neúprosná, totiž mnohdy přiměla i čestné a nekompromisní muže, aby pod vlivem lobby a monopolů přimhouřili oči nad některými událostmi a praktikami, nebo se věnovali jiným otázkám, než které by si situace žádala. Tento problém Johna Kennedyho minul. Nikdy netrpěl nedostatkem finančních prostředků, samozřejmě díky otci, což jej nenutilo jednat proti svědomí, naopak se mohl zcela oddat plnění slibů, ačkoliv se jednalo o nadmíru těžký úkol a mnohé z nich v názorové džungli neprosadil.
Co se týče příchodu na scénu si však mladík nevybral zrovna ideální dobu. Bývalý prezident Roosevelt nedávno zemřel a Truman, nová hlava státu, se ubíral zcela jinou cestou. Strašák komunismu tlačil ke zdi téměř všechny vrcholové politiky, nutil je k potlačování dělnických hnutí, radikálů a intelektuálů odlišných názorů na svět, senátor McCarthy podnikal svůj hon na komunistické čarodějnice s nemalou a nezcela neoficiální podporou Josepha Kennedyho. Amerika, jakožto vítězná velmoc válečného konfliktu se ocitla na úplně jiné pozici, než kterou mohla před jeho vypuknutím očekávat, a musela si na rapidně vzrostlou moc rychle zvykat. Právě od ní teď všichni očekávali když ne zázraky, tak přinejmenším příslib trvalého míru, zabezpečení a neškodné jednání se Sovětským svazem, druhou nejvlivnější zemí planety. A právě třetí bod činil většině poslanců, senátorů a vůbec obyvatel největší problém. Jak si prorazit cestu k úspěšné diplomacii se SSSR? Uspokojující odpověď nenašli ani menšinoví zastánci roosveltovského liberalismu, ani sílící konzervativní křídlo nově se rodící generace demokratické strany. Snad proto se Kennedy nehlásil ani k jednomu táboru, nechtěl být navždy zaškatulkován. Navíc jeho postavení zdaleka neodpovídalo jeho představě o hýbání s chodem státu. Zahraniční politiku řešil výhradně senát a John jakožto nováček v dolní sněmovně se i k záležitostem náležícím této komoře mohl vyjádřit málokdy.
To přimělo Johna Kenndyho přemýšlet nad možností, jak postoupit na žebříčku výš. Z Dolní sněmovny to znamenalo získat post v Horní komoře a dál buď členství ve vládě, nebo otcovo vysněné křeslo v kanceláři Bílého domu. Tři volební období čili šest let strávil na spodní příčce, tedy jako poslanec a mezitím se snažil vytvořit si dokonalou image, proslavit se v tisku, najít nové známé a přátele, udělat si co nejlepší pozitivní reklamu, zviditelnit se i v zahraničí. Zároveň poprvé nesouhlasil se svým otcem, a to jak v otázce korejské války, s níž souhlasil, tak v pohledu na uzavření Atlantického paktu, o jehož dobrém úmyslu byl také přesvědčen.
Když v roce 1952 Trumanovo období skončilo, všem bylo jasné, že další volby budou patřit republikánům. Za ně kandidoval generál Eisenhower s nálepkou velitele vítězných armád, který neměl problém svůj triumf zopakovat, tentokrát však v politice, jelikož jeho demokratického protivníka poškodily skandály strany a vůbec odklon společnosti na základě hesla ,,je čas pro změnu.“. A i volby do senátu skončily zdrcující porážkou demokratů. Vlastně se dá říci, že mohly vyzvednout jen jediného fénixe z popela a jím se stal právě John Kennedy. Ve chvíli, kdy nikdo nepředpokládal, že by mohl irský zbohatlík, navíc syn tak kontroverzního otce, uspět ve volbách do horní sněmovny, stal se de facto zázrak a Johnův vysněný postup do horní komory se vyplnil. Jak k tomu došlo?
Kampaň rodinu stála notné úsilí a obrovskou sumu peněz, zároveň byl John nucen vyřknout větu: „Pamatujte, že do senátu kandiduji já, a nikoliv můj otec!“ a dál židovské voliče chlácholit tím, že jako jeden z prvních amerických politiků navštívil nový stát Izrael, jelikož hrozilo, že ačkoliv Joseph popíral své antisemitské založení, nemuseli by jeho syna Židé podpořit. Nakonec však John svého zarytého odpůrce Henryho Cabota Lodge, jehož rodina senátorské křeslo státu Massachusetts držela po staletí, porazil a stal se tak jedním z těch, kteří skutečně řídí zemi.
John Kennedy však nehodlal zapadnout, zůstat na místě, smířit se s tím, že by snad neměl postupovat dál. A to ani v politice, ani v osobním životě. Neměl v plánu zachovat se jako ostatní senátoři ani v případě manželství. Během života se obklopoval půvabnými ženami, které přitahovaly svým kouzlem nejen jeho samotného, ale lákaly mnohé další. Mezi své přítelkyně tak mohl započítat například herečku Andrey Hepburn nebo ideál krásy Marilyn Monroe. A přestože milenecké aférky jej nikdy nepřestaly pronásledovat, své srdce dokud je smrt nerozdělí, zaslíbil další z nevšedních žen té doby, velice inteligentní, šarmantní a vtipné Jacquelin Lee Bouvierové. Svatba se konala v září 1953 v kostele Panny Marie v New Portu a o atmosféře obřadu vypovídaly už jen zprávy, že celkem tři tisíce lidí doufalo, že zahlédnou šťastný pár před chrámem a dalších sedm set pak s ním zasedlo k slavnostnímu stolu. Důvody, proč šlo o takovou senzaci mohly být různé. Hlavně však šlo o fakt, že Jacquelina, členka jednoho z nejstarších rodů usedlých v Americe původu francouzského, nesmírně bohatého, která absolvovala ty nejlepší školy a jejíž svět nikdy nebyl dotčen zmínkami o politice, krizi, chudobě, sportu či komunismu si vzala Johna, potomka přistěhovalců, zbohatlíka, senátora, který naopak netuší nic o umění, jenž milovala, zbožňuje rodinné večeře, zažil válku na vlastní kůži a navíc vyznavače katolické víry.
Protiklady se přitahují. Tento princip by se mohl na mladém páru ukazovat. Zároveň se i doplňují. Jacquelin získala přehled o politickém dění, naučila se vycházet s perfekcionistickým tchánem, pookřála v kruhu nové rodiny, musela se zúčastnit večírků a schůzek se svým mužem, kde hovořila s manželkami jeho kolegů, ačkoliv neměla o čem. John zase přičichl k umění a módě, žena na jeho přání četla francouzské knihy zaměřené na určité problematiky a dopodrobna mu je recitovala a nadobro se přestal starat o majetek.
John našel v manželce také oporu během svých dlouhých nemocí. Téměř dva roky jej z aktivní politiky vyřadilo navrácení se bolesti zad. Bylo nutné jej několikrát operovat, sužovaly ho křeče, nešťastné náhody způsobovaly další zranění, lékaři dokonce předpovídali senátorovi smrt. Nakonec se ze svízelné situace dostal. Zvláštní zdravotní pás, ortopedické boty, tvrdá podlaha, houpací křeslo a další náležitosti mu později pomáhaly časté potíže lépe překonat. Jedna věc jej však během stonání mohla rozveselit. Potom, co upoután na lůžko vydal svou druhou knihu, pojmenovanou Profily odvahy, totiž mohl vedle Řádu purpurového srdce postavit další ocenění, tentokrát jiného ražení. Za příběh osmi slavných senátorů a méně známých politiků, kteří riskovali vše a místo, aby se straníky táhli za jeden provaz, postavili se za názor menšiny, získal totiž Pulitzerovu cenu.
Ale nastal čas popustit otěže skromnosti, zahrát si s ohněm, vstoupit do opravdového politického ringu. V roce 1956 však ještě nešlo o post prezidenta. Ten znovu obhájil generál Eisenhower, republikán, muž věčně hrající golf, nenápadný, kterému ovšem připisovali sjednání míru s Koreou a možnost zasednutí se SSSR ke kulatému stolu v Ženevě spojené s uklidněním studené války. Kennedy si však brousil zuby na funkci viceprezidenta demokratické strany. Příchod nominace na zmíněnou pozici očekával z úst neúspěšného Eisenhowerova protikandidáta, který mohl volby do Bílého domu prožít již podruhé právě díky navržení svým spolustraníkem Johnem Kennedym. Přátelská protislužba se ale nekonala a ambiciózní muž tak poprvé zažil hořké zklamání. Jacquelin navíc v té době prodělala potrat a John pak u jejího nemocničního lůžka strávil několik dnů.
Možná právě první opravdový nezdar a bolest ze ztráty očekávaného dítěte dovedla Johna k myšlence, že se vskutku nesmí vzdát. Rozhodl se proto, že v příštích volbách, ve volbách roku 1960 už nehodlá bojovat o křeslo pouhého vicepresidenta. Konečně nadejde jeho čas a on bude moci kandidovat na prezidenta USA. Tentokrát nehodlal na nic a nikoho spoléhat, ponechat věci náhodě. Na rozdíl od všech svých soupeřů, začal připravovat kampaň již druhý den po volbách roku padesát šest. Přepečlivé plánování, kam jet, koho navštívit, kterým novinám a televizím slíbit rozhovor, jaké vytisknout letáky, jak promluvit. Vše se rozběhlo jak na drátkách. Dne 4.října 1957, když Sovětský svaz vypustil do vesmíru svou první družici s názvem Země a celá Amerika byla v šoku, Kennedymu se začal v hlavě rodit nový pohled na budoucnost jeho domoviny. Ostře kritizoval jednání Eisenhowera a dalších, kteří zastírali, že den před plánovanou konferencí v Paříži, od níž se očekával konec studené války, došlo ke špionáži. Fakt, že na území SSSR bylo sestřeleno americké špionážní letadlo v předvečer možná vůbec nejdůležitější schůzky posledních let a vláda, která se po dlouhém vykrucování nakonec přiznala, ale odmítla omluvit, čímž celé jednání narušila, totiž Johna nadmíru zklamal.
Neúnavná práce na kampani se vyplatila, když Jonh Kennedy získal důvěru potřebné většiny demokratických kolegů, a tím porazil své čtyři soupeře. Na post viceprezidenta pak nominoval jednoho z nich, Lyndona B. Jonsona, jižana, zkušeného politika. Boj s republikánským soupeřem, Eisenhowerovým viceprezidentem Richardem M. Nixonem byl složitější. Oporou mu opět byla manželka, již tříletá dcerka Karolina a myšlenka na narození dalšího děcka, jelikož Jacquelin byla opět těhotná. Šel do boje s heslem hledání ,,nových hranic“, chtěl podporovat vědu, mládež, dělníky, zlepšit situaci národnostních menšin a rasových skupin, skoncovat s republikánským konzervatizmem. Ohromoval, zářil, ale dělal také chyby. Jeho cílem bylo dokončit anekdotu, která se v té době šířila ulicemi. V ní se pravilo, že Roosevelt, který byl zvolen čtyřikrát po sobě, dokázal, že v Americe může vládnout král. Truman řídící se svým zdravým selským rozumem zas přesvědčil lid, že v USA může být hlavou země kdokoliv a Eisenhower, raději se věnující golfu než zemi zas ukázal, že Nový svět nepotřebuje žádného prezidenta. Kennedy chtěl dodat, že v čele Spojených států může stát i katolík, navíc potomek přistěhovalců. Tento mýtus opravdu zbořil, když asi nejtěsnějším poměrem v dějinách a to 49,6% Nixon:49,7%Kennedy získal křeslo v Bílém domě. Stal se tak třicátým pátým, a navíc dosud nejmladším prezidentem v historii USA.
Pokračování za týden.
Předcházející články:
BUDÍN, Stanislav. D
BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.
MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.
RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.
KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
