Článek
Jablko nepadá daleko od stromu
Podle oficiálních životopisů se v domácnosti Kennedyů na Abbotsford Road v Brooklinu v Bostonu k sobě lidé chovali slušně, ale v čistém slova smyslu se nemilovali, existovali vedle sebe, žili spolu a děti mezi sebou soutěžily o přízeň rodičů. Některým se dařilo méně, jiným více, každopádně žádné z děcek netrpělo nedostatkem, ať už materiálním, tak citovým.
Ačkoliv hlavní roli v předávání lásky, vzdělání a morálního smýšlení sehrávala v životě mladé generace matka, ani otec nezahálel. Učil své potomky, jaký vztah si vytvořit k penězům, majetku, slávě, společenskému postavení, jak čelit urážkám a těžkostem, jak správně a hrdinně nést úděl sice rodilých Američanů, kteří byli však stále bráni za irské přistěhovalce. Říkal jim, že se nemají a nesmí stydět za svůj původ, ba naopak. Také je spolu s manželkou vedl směrem katolického vyznání a nezapomněl na žádnou tradici a poučku, důležité setkání nebo událost, protože nikdo nevěděl, kdy by mohly přijít vhod.
Ale jelikož rodina se s postupem času opravdu rozrostla a každého z potomků život obdaroval jinačími schopnostmi, vlastnostmi, povahovými rysy, osudem a samozřejmě i zevnějškem, tak i u Kennedyů by byli schopni odpovědět na otázku, které z dětí má otec nejraději. Bylo to prvorozené děcko, které spatřilo svět roku 1915 (hned rok po svatbě), pojmenované Joseph Patrick. A přestože již v roce 1917 se prvně nadechl i druhý syn pokřtěný John, za dvanáct měsíců dcera jménem Rosemary, následovaná druhou dcerou Kathleen v roce 1920 a dívkou Eunice další léto, rok 1924 pak znamenal otevření očí pro Patricii, 1925 rodiče oslavovali narození syna Roberta Francise, tři léta na to Rose přivedla na svět dceru Jean, a nakonec nejmladšího chlapce Edwarda Moora v roce 1932, žádné z mladších dětí nedokázalo vyvolat v Josephu Kennedym takový otcovský cit. Proč?
Důvodem by mohly být charaktery obou mužů. Daly by se totiž popsat jako téměř na vlas stejné, navíc i fyzická podoba se nedala přehlédnout, stejně jako nesporný sportovní talent. Právě v Josepha jr. burzián vkládal všechny své naděje. To jeho v duchu pasoval na amerického prezidenta, to jemu patřila největší část všech užitečných rad a pouček, to na něj byl vždy hrdý a pyšný, to v něj vkládal svou naději, to na něj přenesl břemeno svého snu, to Joe mladší se stal novým pokračovatelem té větve Kennedyů, která se nikdy nevzdá a která bojuje až do konce, jde si za svým cílem, za svým místem na slunci, za svou židlí mezi smetánkou, za lepším životem.
A mladík se obrovského úkolu nikterak nezalekl. Tak, jak sourozenci ctili fakt, že právě on má vykonat onu vysněnou cestu do Bílého domu, tak také Joseph Patrick dělal vše proto, aby bratry, sestry, matku, přátele, nepřátele, sebe a především otce nezklamal. Všechnu svou bezednou energii vydával s cílem zisku prvního místa, ať už v jachtařském závodě, nebo znalostní soutěži. Pomáhal vychovávat své sourozence, pilně se učil, nezmeškal žádnou důležitou akci. Plně respektoval otcovo rozhodnutí, když na rozdíl od sester hoši po absolvování katolických obecných škol přestoupili na soukromé střední ústavy náboženství se nevěnující, jelikož pro budoucí kariéru bylo zapotřebí prestižních a známých kolejí, mezi něž se ty katolické neřadily. Stále více se vybarvovala jeho povaha - jakýsi nadhled, potřeba vládnout nad druhými, převážně ukájená uplatňováním autority nad dalším oblíbeným synem Johnem. K pěstním soubojům mezi bratry docházelo však poskrovnu, ba naopak, neustálé konflikty jejich vztah posilovaly. Velmi emotivní a láskyplnou se taktéž jevila relace mezi Joem jr. a jeho dědečkem Fitzgeraldem. Ten oba nejstarší hochy brával s sebou na stranické schůze a volební kampaně, chlubil se jimi a prohlašoval o nich, že právě oni se jednou stanou předními hráči na poli americké politiky.
Joseph mladší pokračoval ve šlépějích svého otce i později a po ukončení střední školy nastoupil na Harvard. Burzián však nehodlal opakovat své chyby. Dobře věděl, že jemu kdysi velice chyběl rozhled a poznání. Proto se rozhodl, že ještě před tím, než se syn zapíše na studium práv, měl by poznat svět. Poslal tedy Josepha Patricka do Londýna na Vysokou školu ekonomickou a politickou, aby tam v roce 1933 studoval moderní myšlenky, radikální a nekompromisní. Jednalo se o jednu z nejvýznamnějších škol vůbec a navíc britský ekonom Herold Laski působící na katedře jako profesor mohl mladému muži otevřít oči a naučit jej vidět věci i z jiného úhlu. Starý Kennedy sice s Angličanem nesdílel jedinou ideu, přál si však, aby syn přičichl k novým směrům smýšlení. Pevně doufal, že se komunistickou infekcí nenakazí, ale bude schopen ji do budoucna rozpoznat. Nemýlil se. Chlapec se o marxismu ledacos dozvěděl, zaujatě naslouchal rozhovorům svého profesora s těmi sovětskými během návštěvy SSSR, avšak i nadále tvrdil, že on je předurčen stát se prezidentem USA díky postavení a majetku otce, s nímž sdílí také názory.
Později během studia práv trávil prázdniny s rodinou, která v té době již bydlela v Londýně. Měl tak možnost stýkat se s předními britskými státníky, což vedlo k podstatnému rozvinutí jeho diplomatických schopností. Možná i tato zkušenost přiměla otce k dalšímu jednání. Rozhodl, že k prohloubení znalostí a získání širšího rozhledu by synovi prospělo procestovat Evropu. Ten samozřejmě jednal podle dosud mu vštěpovaných slov a sehnal si za velkou louží práci. Stal se tak zaměstnancem Státního Departmentu. Jeho pohyb v rámci Evropy se stal neocenitelným pro jeho plánovanou diplomatickou kariéru. Navštívil například Madrid krátce před jeho obsazením fašisty. Jakožto kurýr se dostal i do Prahy ve dnech Mnichova, kde po několik nocí vdechoval atmosféru bezmoci, prázdné odvahy a marné snahy. Ani tato zkušenost jej však neodradila od pohlížení na válku, dohodu o pohraničí Československa nebo pevnou ruku fašistických diktátorů stejnýma očima jako otec. Na Rooseveltově třetí kandidatuře se však, na rozdíl od událostí na starém kontinentě, neshodli a zatímco Joseph starší horlivě řečnil v jeho prospěch, syn pro otcova ,,spasitele“ ruku nezvedl. Později by možná hlava rodiny s hlasováním Josepha Patricka souhlasila. Burzián stranil Rooseveltovi mimochodem také z přesvědčení, že Franklin zabrání vstupu USA do války. Jednu z věcí, proč se chtěl tomuto okamžiku velvyslanec vyvarovat představoval fakt, že by narukovat museli i jeho synové. Po útoku na Pearl Harbour a Rooseveltův apel ve směru konfliktu s Japonskem se také tato skrytá hrozba naplnila.
Červenec roku 1941 znamenal v životě Josepha mladšího velký zlom. Dobrovolně se přihlásil do vojenské letecké školy, o dva roky později byl poslán jako vojenský pilot do Anglie. Jakožto příslušník leteckých perutí dostal za úkol bojovat proti německým ponorkám v Severním moři a kanálu La Manche. Tehdy se plně projevila jeho odvaha, smysl pro čest a spravedlnost, energie bojovat až do konce. Svou roli hrála i konkurence mezi jím a Johnem, který v té době také riskoval život na válečném poli, navíc Joseph se netajil úmyslem si později na přívlastku válečného veterána vybudovat kariéru. Podařilo se mu sprovodit ze světa hned několik podvodních strojů, za což byl náležitě vyznamenán a po roce stráveném ve střehu, vždy připraven bránit bezmocné, měl být tak zaslouženě propuštěn z armády zpět domů. Nebyl by to však neohrožený i trochu bezohledný Kennedy, kdyby ještě před odjezdem neslíbil svou pomoc v posledním úkolu. Jednalo se o akci zásadního významu a nadmíru nebezpečnou. Měla být zničena důležitá německá ponorková základna rozložená na belgickém pobřeží. Ta ohrožovala námořní spoje mezi Anglií a Normandií a nebylo možné ji zlikvidovat normální cestou vzhledem ke skalnímu útesu chránícímu stroje před zásahem bombardovacího letectva. Dva zkušení letci, mezi něž se dobrovolně nominoval Joe, proto měli za úkol pilotovat nad pobřeží letoun naložený deseti tunami dynamitu, nařídit jej tak, aby spadl na útes, avšak těsně před havárií ho opustit a s pomocí padáků přistát na záchranných lodích. K očekávanému výbuchu opravdu došlo, nikoliv však ve stanovenou dobu - mohutná exploze se rozpoutala ještě před tím, než stačili muži ze smrtonosného stroje vyskočit. Nejmilovanější dítě tak 12. 8. 1944 burziánovi beze stopy zmizelo nad belgickým pobřežím. Žal nezmírnily ani medaile, které za svůj hrdinský čin mladík získal in memoriam, dokonce nepomohla ani zpráva, že v roce 1946 po Josephu Kennedym jr. americké námořnictvo pojmenovalo jednu ze svých bitevních lodí. Ani po patnácti letech nedokázal otec o tragédii promluvit, nebyl s to nahlas zavzpomínat, vždy jen se slzou v očích zavřel dveře pokoje a v ustrnulé póze v sobě dusil smutek.
Zachraňte vojína Kennedyho
Na rozdíl od živelného bratra Josepha, o dva roky mladší John nikdy nebyl tak energický a zdaleka nepředstavoval otcovu kopii. Díky věčnému stonání a nepříliš lichotivé tělesné konstrukci nikterak nevynikal ve sportu, jeho povaha se zdála skromnější a mírnější než u žádostivého sourozence. Přesto se však srovnávání s ním nikdy nevyhnul už jen proto, jak málo měsíců je od sebe dělilo. Oba tak hráli hlavní role v rodinném kruhu, veleli bratrům a sestrám, soutěžili mezi sebou o první příčku a přízeň okolí. I Johna dědeček brával na kampaně, schůze, večírky a tvrdil o něm, že se stane slavným senátorem. Otec, přestože si byl vědom jeho chabého zdraví, nikdy nedal najevo, že by snad John neměl na to, dosáhnout tak vysokých met, jaké svým synům předurčil. Ba naopak, ještě více než ostatním právě slabšímu hochovi vždy vštěpoval, že musí jít za svým cílem, že musí chtít být lepší, že se musí zvítězit, nikoliv se o to pokoušet, protože účast nic neznamená, pouze vítězství má svou neodmyslitelnou cenu. Otcova slova hoch nebral na lehkou váhu a dělal vše tak, jako by mu nic nebránilo.
Stejně jako bratr i John zamířil po obecné katolické škole na střední, kde se náboženství nepřikládal důraz. Po absolvování tohoto ústavu však odmítl následovat otcovy stopy a na rozdíl od Joea se přihlásil na Yalskou univerzitu v Connecticutu. Jeden semestr pak také strávil na Stanfordské koleji v Kalifornii, ale nakonec uznal, že za nejlepší odrazový můstek pro mladého ambiciózního muže stále platí Harvard. Upřímně pak obdivoval ohnivé rozhovory otce a Josepha, který se vrátil ze studií na Vysoké škole ekonomické a politické v Londýně a velice jej mrzelo, když svůj odjezd za profesorem Laskim musel zrušit kvůli onemocnění infekční žloutenkou. Při jednom ze zápasů americkém fotbalu na univerzitě si také zranil záda natolik, že už se mu nikdy nepodařilo důsledky zranění nevnímat.
Svůj kurs diplomacie a konzervativních i revolučních pohledů na svět si tak mohl naplno vychutnat až v době prázdnin, které trávil s rodinou v Británii a kde jakožto syn velvyslance poznával mnoho významných osobností tehdejší politiky. A konečně v roce 1939 podnikl výpravnou cestu Evropou, navštívil západní státy, Balkán, dokonce i Sovětský svaz. Z jara potom dostal od otce úkol postarat se o americké ztroskotance z potopené lodi Athenia a ještě před vstupem Spojených států do války neváhal a jako turista se vypravil do Latinské Ameriky. Jeho snem bylo stát se novinářem, což otec se svými početnými známostmi zahrnujícími ty nejvlivnější redaktory samotného New York Times mohl lehce zařídit.
Ani John se svým názorem na politiku, ať americkou či evropskou, od bratrova či otcova nikterak významně nelišil. Jako námět své diplomové práce si dokonce vybral ožehavé téma Mnichovské dohody. Obhájil ji s vyznamenáním a s pomocí otce dokonce vydal téměř sto tisíc knižních výtisků a to jak ve Spojených státech, tak i ve Velké Británii - název se však změnil na Proč Anglie spala?, aby nedráždil příliš mnoho patriotů a bojovníků za svobodu. Za americký honorář si koupil auto a ten anglický věnoval obětem bombardování města Plymounthu. Kennedyho přesvědčení, že politika vyvrcholená podpisem dohody v Mnichově byla jedinou cestou, kterou se tehdy mohli státníci ubírat, že se jednalo o trest za odpor ke zbrojení, že nacismu se muselo ustupovat právě kvůli nepřipravenosti a neochotě se připravit na sebemenší konflikt, že byla splacena cena za mírumilovnost, využita jediná šance jak ustát situaci, že musí obhájit britský konzervatismus a vyzvat USA, aby zbrojily za účelem zisku lepšího postavení, mu nakonec vyneslo poměrný věhlas.
Ani John neváhal a po napadení Ameriky Japonskem se okamžitě dobrovolně přihlásil do armády. Jeho chatrné zdraví však zapříčinilo zápornou odpověď, která byla pozměněna až v záři 1941, kdy jej přijali do válečného loďstva. Po absolvování námořní důstojnické školy, kdy pracoval v hlavním štábu, požádal o aktivní službu, avšak byl vyslyšen až po otcově prosbě u ministra válečného námořnictva Forrestala. Tehdy byl odveden k bojovému výcviku a začátkem roku 1943 odplul ze San Franciska na tichomořské bojiště jako velitel torpédového člunu.
Druhé srpnové noci roku 1943 však torpédový člun PT-109, hlídkující u Šalamounových ostrovů, narazil na japonský torpédoborec. Část posádky z potopeného člunu utonula a zbylá skupinka mužů včetně velitele unikla před hořícími troskami do rozbouřených vln. Japonská posádka naštěstí tento nepatrný pohyb nezaregistrovala a vodní kolos odplul. Po nekonečných hodinách plavání ve tmě, k ránu v mlze pak vyčerpaní námořníci narazili na malý ostrůvek, kde ke svému zděšení zjistili, že je obsazen nepřítelem. Robinsoni se proto skryli v houští a k večeru se John spolu s jedním mužem rozhodli, že přeplavou průliv oddělující jejich ostrov od dalšího, kde se dali předpokládat spojenci. Ani po noci strávené ve vodě však nedokázali překonat proud, který je unášel na otevřené moře, navíc Kennedy musel plavat zpět k posádce s popruhem záchranné vesty svého druha v ústech, jelikož tomu hrozila smrt vyčerpáním. Čtyři dny pak bez potravin a pití čekali na zázrak, když konečně spatřili dva domorodce na kajaku. Duchapřítomný John vyryl do slupky kokosového ořechu zprávu, kterou domorodci převezli na druhý břeh. Britský záchranný člun na sebe nenechal dlouho čekat. Kokos pak nesčetná léta zaujímal přední místo na stole v Bílém domě.
Zatímco úřední prohlášení za nezvěstného obdrželi Kennedyovi poštou bryskně, o Johnově záchraně se rodina dozvěděla až z rozhlasu. Byli velice šťastní a také pyšní, vždyť za projevenou statečnost obdržel Řád purpurového srdce. Tímto oceněním pro Johna válka skončila. Staré poranění zad se totiž přeměnilo v trvalé a vážné těžiště problémů, kvůli němuž strávil téměř dvanáct měsíců ve vojenských nemocnicích a až v březnu 1945 jej definitivně propustili.
Smrt Josepha bolestně zasáhla i jeho bratra. Navíc to byl právě John, do něhož teď otec nově vkládal své naděje a ambice, to on měl převzít otěže rodinných snů, od něj se očekávalo, že bude pokračovat v tradici jití si za svým cílem, že on se usídlí v Bílém domě. John však jako by stále váhal. Po válce se stal na krátkou chvíli novinářem a korespondentem tiskové agentury. Zároveň se účastnil mírových jednáních v Postupimi a jako zpravodaj byl přítomen na zakládající konferenci OSN v San Franciscu, z Anglie zas komentoval průběh parlamentních voleb. Práce jej však nenaplňovala a začal pomýšlet na dráhu vědeckou, díky níž by se mohl stát profesorem na některé ze slavných univerzit.
Jenže tehdy zasáhl otec. Dal jasně najevo, že John zkrátka a dobře musí zvolit politickou kariéru a stůj co stůj bojovat o své místo na výsluní. Sám John později burziánovo přání hodnotil slovy:,, To bylo jako na vojně. Byl jsem odveden. Otec si přál, aby nejstarší syn byl politikem. ,Přál´ není to správné slovo. On to žádal. Přece znáte mého otce!“ Nakonec však uznal, že mu vlastně politika vyhovuje, jelikož byl odjakživa vychováván v tužbě získat společenské uznání, což toto povolání poskytuje jako žádné jiné.
Pokračování o osudech Johnových sester za týden.
Předcházející články:
BUDÍN, Stanislav. D
BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.
MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.
RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.
KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
