Článek
Poslední Kennedy
V únoru 1932 slavili Rose a Joseph Kennedyovi narození dítěte naposledy. Přivedli na svět nejmladšího syna pojmenovaného Edward Moore na počest burziánova osobního tajemníka. Benjamínkovi dali přezdívku Teddy a oslovení si oblíbili všichni, ať už příbuzní, kolegové či veřejnost.
Zvídavý hoch začal chodit do školy až v Anglii během otcova diplomatického působení v Londýně. V rodinné kronice se zachovaly o malém chlapci anekdoty. Divil se například, kdo tatínka znovu pokřtil na ,,pana velvyslance“, během audience se nebál posadit na klín samotnému papeži. Miláčka všichni rozmazlovali a bratr John prohlásil, že nebýt otce, jistě by z Tedda vyrostl playboy rozhazující miliony v sladkém životě.
Naštěstí ani u Edwarda burzián nezanedbal povinné rady do života zahrnující zuřivý boj o první místo, píli a vynikání ve sportu. Sport Teddymu opravdu šel. Věnoval se mu natolik odhodlaně, že během druhého ročníku svého studia práv na Harvardu podváděl u zkoušek ze španělštiny, jen aby se mohl účastnit utkání. Fakt, že zkoušku za něj skládal spolužák, však profesoři odhalili, a oba studenti byli na dva roky vyloučeni. Potupu, jakou nikdo jiný v rodině ještě nezažil, otec samo sebou nenechal bez odezvy a mladý muž musel za trest na dvě léta do armády. Univerzitu dokončil až po vojenské službě v roce 1958. V listopadu téhož roku se oženil s Joan Bennetovou, s níž byl seznámen prostřednictvím sestry Jean. Z manželství vzešly tři děti, avšak Teddy po smrti svých bratrů ochotně vypomáhal také s výchovou všech třinácti synovců a neteří.
Brzy po svatbě se stal námětkem okresního prokurátora, nicméně v práci nikterak nevynikal. Podílel se samozřejmě spolu s ostatními sourozenci na volebních kampaních Johna Fitzgeralda. Po úspěšném vyvrcholení kampaně v roce 1960 se uvolnilo senátorské křeslo za Massachusetts a Joseph byl přesvědčen, že na něj nemá nárok nikdo jiný než další Kennedy. A vzhledem k faktu, že starší Robert se stal ministrem spravedlnosti, měl post připadnout Teddymu. John se senátorem stal v roce 1958, nechystaly se proto řádné volby, jelikož období trvá šest let. V dané situaci stačilo, aby guvernér příslušného státu na pozici jmenoval kohokoliv z vlastní moci. Jenže zákon dále stanovoval nejnižší možný věk kandidáta třicet let a tuto podmínku Edward nesplňoval. Bratři proto nelenili a domluvili se s Benem Smithem, prezidentovým spolužákem z Harvardu. Rodinný přítel byl guvernérem jmenován do funkce a po dvou letech v roce 1962 se svého postu vzdal ve prospěch Teddyho. Jenomže o senátorské křeslo měli zájem ještě další dva kandidáti. Mezi nimi i republikán Lodge, další z odvěkých Kennedyovských protivníků, za demokraty pak jistý McCormack, synovec předsedy Domu reprezentantů, navíc válečný veterán. Ten se netajil svým skepticismem a pohrdáním umělého vytváření legendy kolem mladíka: ,, Představte si, že by se můj soupeř jmenoval Edward Moore. Jeho kandidatura by byla všem k smíchu. On se však jmenuje Edward Moore Kennedy a jen pro to má tu drzost ucházet se o tak vznešené místo!“ A vážně, dokonale propracovaná reklama vyzdvihující jméno opět zafungovala a Teddyho zvolili do horní komory. McCormack oznámil svůj odchod z politiky se slovy:,, Když tohle je politika, nechci s tím mít nic společného!“ Novináři tři bratry označili za ,,lidové vévody“.
Následující rok znamenal otřes pro všechny. Dallaský atentát zastihl Edwarda při psaní dopisů. Protože snad každý telefonoval a chtěl se dozvědět podrobnosti, zhroutila se informační síť. Teddy po dohodě s Robertem odjel s Eunice do Hyannis portu, kde už druhý den ležel otec po mozkové mrtvici. Když dorazili, matka se zrovna vracela z kostela a Joseph láteřil, jelikož jej odpojili od všech médií. Zprávu mu řekli až druhý den u snídaně za přítomnosti lékaře.
V roce 1964 stejně tak jako v následujících sedmi senátních volbách završených rokem 2006 Edward Kennedy obhájil svou pozici. Ještě než se tak stalo, letěl Teddy se svým tajemníkem vlastním letadlem do Bostonu na státní konferenci strany, kde měl být přijat za kandidáta. Stroj se však zřítil a oba muži, pilot i tajemník, na místě zemřeli. Naštěstí pro rodinu, která se ještě zdaleka nevzpamatovala z předchozí tragédie, senátora z trosek vytáhli živého. Zlomená páteř však zapříčinila téměř roční nemocniční pobyt v krunýři bez hnutí. Propuštěn byl v roce 1965, postupně se zcela uzdravil. Nebylo divu, že roku 1964 ve volbách zvítězil. Schůze navštěvovala jeho žena, nehoda způsobila téměř davové šílenství. Jeden novinář dokonce napsal, že i kdyby kandidoval sv. Patrik, byl by s Teddym prohrál.
A na oblibě Edward nikdy neztratil. Přestože získal post senátora jakožto mladíček, starší kolegové si jej vážili, dokonce mu prorokovali skvělou kariéru. Narozdíl od agresivního Roberta, který později kandidoval do komory za New York a jako ostřílený politik nehodlal zastávat pozici nováčka, Teddy se choval vlídně, lehce navazoval kontakty, ke slovu v plénu se přihlásil až po dlouhé době svého působení, dodatky k zákonům prosazoval prostřednictvím zkušenějších kolegů, nevynechával schůze a nevyhýbal se ani slovíčkaření, která Bobby ignoroval. Narozdíl od bratra se zřídkakdy vyjadřoval k zahraniční politice, spíše se zaměřoval na otázky občanských práv, sociální a pracovní problémy, k finanční a zemědělské situaci se vyjadřoval spoře. Prosazoval nový zákon o přistěhovalectví, zastával se černošské menšiny, bojoval za bytovou výstavbu a zlepšení školství. S Robertem se radili a vyměňovali papírky, nicméně působili jako individuálně rozhodující se osobnosti, nezávislé na předem domluvených postupech.
V otázce Vietnamu Teddy veřejně nekritizoval vládu a nestavil se proti boji, narozdíl od Bobbyho se zajímal o osudy lidí postižených válkou celkově. Několikrát zemi navštívil, snažil se získat podporu pro zlepšení situace v uprchlických táborech a nemocnicích, sociálního postavení obyčejných lidí, stal se členem mezinárodního výboru pro pomoc obětem války ve Vietnamu. Později válku odsoudil s vysvětlením, že v procesu reorganizace všech dosavadních systémů existujících v Asii není možné Vietnamu v přeměně zabránit. Učinil tak ve své knize Americké zítřky, kde dále tvrdil: ,,Chceme, aby asijské národy mohly žít v míru, rozvíjet své země, aby jejich příslušníci žili svobodně, bez jakéhokoliv donucování, bez teroru a agrese, aby se svobodně řídili svými kulturními a náboženskými tradicemi. Naším cílem v Asii, jako ostatně všude jinde, je podle slov prezidenta Kennedyho, učinit svět tak bezpečným, aby mohl být rozdílný.“ V dokumentu mluvil také o Evropě:,, Přejeme si Evropu jako kontinent sahající od Irského moře až po hranice Asie, kontinent, v němž jsou vztahy bez napětí a bez restrikcí. Evropu, v níž sjednocování neprobíhá pouze po ekonomické a technické stránce, nýbrž i politicky.“ Místo financování zbytečných válek a zbrojních závodů chtěl zbourat městská ghetta, vystavět nová sídliště, přeškolit pracovníky, skoncovat s rasismem, reformovat školství a zdravotnictví.
Po atentátu v LA se nehnul od lůžka umírajícího bratra, nad jehož rakví v newyorské katedrále pak pronesl známý projev obsahující mimo jiné slova:,, Můj bratr nepotřebuje být idealizován nebo zvětšován za hranice toho, kým skutečně byl, jen proto, že zemřel. Stačí, pokud si budeme pamatovat, že to byl muž, který viděl špatné a chtěl to napravit, viděl trpící a chtěl jim pomoci, viděl válku a chtěl ji zastavit.“
Jakožto poslední ze synů slavné dynastie se Edward zhostil své nové role pokračovatele rodinného odkazu. Rozhodl se kandidovat na prezidenta a začal se náležitě připravovat. Bohužel se odehrála událost, která mu bránu Bílého domu navždy uzavřela, když se 18.července 1969 účastnil malé oslavy na ostrově Chappaquiddick. Cestou zpět ve svém voze vezl do hotelu také bývalou sekretářku bratra Roberta Mary Jo Kopechne. Na mostě mezi dvěma ostrovy dostal řidič smyk, sjel z mostu a auto skončilo převrácené v moři. Edward vyplaval, nezavolal však policii a až o hodinu později došel pro pomoc zpět na večírek. Žena mezitím zemřela. Takto zní oficiální verze, případ však dodnes není zcela vyřešen. Rodiče Mary Jo odmítli pitvu, nepodali na senátora trestní oznámení, ba co víc, matka dívky jej sama přemlouvala, aby neopouštěl kongres, jak původně po tragédii zamýšlel. Nesedí ani rychlost, kterou muž udal, jeho drobná zranění neodpovídala těm, která by při podobném pádu jezdec utržil, není ani jisté, zda by byl schopen se svou postavou opustit vůz předním okénkem, navíc z místa řidiče. Ani v biografické knize True Compass, kde se Edward vrací mimojiné i k této události není schopen vysvětlit vše. Spekuluje se proto, že vůbec v autě nebyl, pouze jej vydírali za účelem smetení z cesty nevyhovujícího kandidáta.
Ať už se celá záležitost odehrála jakkoliv, zapůsobila jako dokonalá negativní reklama. Ačkoliv jej přátelé i kolegové vyzývali, v nominačních letech 1972 i 1976 z boje o prezidentský titul odstoupil. Od opuštění kongresu jej odradila samotná matka Mary Jo. V roce 1980 přeci jen pokusil štěstí a kandidoval. V primárních volbách ho však drtivě porazil úřadující demokratický prezident Jimmy Carter. Ten mimo jiné využil nerozluštěné nehody, k níž se neustále vraceli novináři, navíc v rádiích stále dokola zněla píseň Most přes nepokojné vody připomínající smutný incident. Avšak ani Carter se nemohl dlouho radovat. V době voleb pokračovaly jeho neúspěšně pokusy osvobodit americké zajatce z velvyslanectví v iránském Teheránu. Zdlouhavý proces bez větších výsledků nakonec přispěl k vítězství republikánského kandidáta Donalda Reagana.
Teddy tedy zůstal věrný horní komoře a do své smrti byl druhým nejdéle sloužícím senátorem v historii. Svou liberální povahu dokázal například v otázkách partnerství osob stejného pohlaví, které podporoval. Stát Massachusetts byl také dlouho jediným v USA, kde bylo povoleno uzavírat taková manželství. V zahraničních otázkách podporoval invazi do Afganistanu, avšak silně se ohradil vůči vstupu amerického vojska na území Iráku vyprovokovaném především teroristickým útokem na Spojené státy z 11. září 2001. Podporoval kontrolu prodeje zbraní, dokázal najít podporu napříč dvoubarevným politickým spektrem. Co se týče kandidatur, nikdy nepodporoval členy republikánské rodiny Bushů, neprojevil se ve prospěch demokrata Billa Clintona, vyzdvihoval například držitele Nobelovy ceny za mír Al Gorea, od začátku se vyjadřoval ve prospěch Baracka Obamy. O politických ambicích Arnolda Schwarzeneggera prohlásil:,, Mám ho rád jako herce, ale co nutí republikány myslet si, že je to perfektní politik? Samozřejmě, je těžké se s ním hádat, když visíte hlavou dolů pověšený za kotníky!“.
Během své dlouhé kariéry nezahálel a dával najevo své silné sociální cítění. Především v otázkách týkajících se dětí. Zapůsobila možná vlastní zkušenost, když jeho synovi (právníku Edwardu M. mladšímu) ve dvanácti letech museli kvůli zhoubnému nádoru amputovat nohu. Navíc synové Roberta David a Michael Kennedyovi, o něž Teddy s láskou pečoval a za cíl si vytyčil jejich štěstí, muži na radosti nepřidali, když se první v pětadvaceti předávkoval drogami a druhý v devětatřiceti zemřel při nehodě na lyžích v Coloradu. Katastrofa navíc zastihla i potomka JFK Johna mladšího. Mladý muž , kterého časopis People dvakrát zvolil nejvíc sexy mužem planety, navíc nejvyšší kruhy o něm hovořily jako o přesné otcově kopii a vkládaly do něj obrovské naděje, zahynul spolu se svou ženou a švagrovou při leteckém neštěstí, kdy sám figuroval jako pilot. Edward si myslel, že na poli hlavy rodu zklamal.
Nejen proto neodmítl žádnou žádost o pomoc, ačkoliv mu nepříslušela a nepatřila do kompetencí senátora za Massachusetts. Po jeho smrti byl pro obyčejné lidi vytvořen internetový portál, kam mohou posílat příspěvky, podělit se o své příběhy s Edwardem Kennedym v hlavní roli, říci svůj názor, poděkovat. ,,Senátor Kennedy mi před mnoha lety, když byl ještě velmi mladý, doslova zachránil život. Po pracovní nehodě jsem ochrnula na polovinu těla. Bylo mi 22 let. Po třech měsících, kdy jsem ležela v nemocnici, aniž by se mi dostalo nějaké pozornosti nebo odpovědi na otázku, zda ještě někdy budu chodit, jsem se rozhodla napsat senátoru Kennedymu a popsala jsem mu svou situaci. O dva týdny později jsem obdržela dopis od Pierra Salingera, ve kterém mi oznamoval, že si senátor můj dopis přečetl a rozhodl se s mou situací něco udělat. Během dalších dvou týdnů už u mé postele stáli čtyři doktoři připravení podrobit mě všem testům a donutit mě znovu chodit. Také je zajímalo, koho jsem kontaktovala, kdo měl takovou moc. Nikdy jsem jim to neřekla. Dnes je mi 68 a senátor Kennedy byl v mém srdci po celou dobu. Fakt, že senátor z Massachusetts se rozhodl změnit život jakési mladé dívce v Kalifornii, byl neuvěřitelný. Ani v mých nejdivočejších představách si nedokážu představit jinou osobnost s jeho mocí, která by pro mě něco podobného udělala.“ Příběh Marty Cooper je jeden z tisíců. Podobných příspěvků na stránkách visí bezpočet. Lidé hovoří o jeho pomoci ohledně léčby, studia, o společných fotkách, ale i o jeho působení v Pákistánu nebo Vietnamu.
V roce 2007(91) senátorovi objevili zhoubný nádor na mozku. Podstoupil operaci, ozařování, stále navštěvoval schůzky klubu a zasedání senátu, přidával videa na Youtube, kde byl oficiálně zaregistrovaný, pracoval na nové publikaci. 29. srpna 2009(92) dva týdny po smrti své sestry Eunice však nemoci podlehl. Ačkoliv svou poslední knihu nazvanou True Compass nestačil dokončit, lidé se dočkali jejího vydání. Biografická práce líčící senátorův život od útlého dětství až donedávna tak obletěla svět.
,,Víme, že budoucnost přežije nás všechny, ale také věřím, že budeme žít v budoucnosti, kterou si vytvoříme!“ řekl jednou Edward Moore Kennedy.
Smrt si už přišla pro většinu členů slavné ságy. V roce 2020 dostihla i posledního z devíti sourozenců Jean Kennedy Smithovou. Domnívám se však, že každá z těchto osobností se držela Teddyho rady a nelenila stavět základy budoucnosti pro další generace, ať vlastní potomky, nebo ty naše. Činily tak na úrovni politické, sociální, diplomatické i umělecké, navzdory nezdarům, pádům, neštěstím. Leckdy budovaly bez ohledu na okolí, občas byly donuceny bourat a plánovat znovu, stavět jinak, jiné, jinde, ale nikdy se nevzdaly myšlenky na vlastní možnost budovat. Píle a touha dosáhnout cíle je přiváděla na cesty a dokázala je z nich i svést, směr vzhůru však neztrácely nikdy. Z těchto důvodů, myslím si, by mohly jít příkladem všem, kterým budoucnost není lhostejná a dále pak těm, kteří prahnou po společenském uznání a moci nehledě na rizika.
Předcházející články:
BUDÍN, Stanislav. D
BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.
MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.
RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.
KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
