Článek
Šrí Lanka byla výjimečná v mnoha ohledech. Jedním z nich bylo bezesporu ubytovací zařízení. Ani do té doby, ani potom jsem se s takovým luxusem (a nemyslím teď ani tak služby jako určitou těžko vystihnutelnou exotickou atmosféru) nesetkala.
Většina rezortů byla tvořena jednotlivými bungalovy nebo menšími budovami rozesetými po velké zatravněném ploše ozdobené pestrobarevnými voňavými keři, vždy upravenými chodníčky a fontánkami, v zahradách se nacházelo několik velmi teplých a útulných bazénů, které bývaly (nepochopitelně) převážně k večeru, když jsme se vracely z výletů, prázdné, a měly jsme je tak pro sebe, a samozřejmě zcela výjimečný byl také výběr jídel - dostaly jsme i k čerstvým krabům, krevetám apod.
Vybavení a architektura hotelů byly také jedinečné. Například v jednom místě v části pro sprchu záměrně chyběla střecha, takže jsme se při koupání dívaly rovnou na jasnou modrou oblohu. Jinde zase bylo v koupelně velké prosklené okno, které nabízelo úžasný pohled do blízkého údolí, a zejména při západu slunce si člověk připadal jako v nějakém super romantickém filmu.
Naše ubytování.
Pohled z koupelny v jednom z hotelů.
Dary moře.
Úžasný byl také náš výlet na Lví skálu, tzv. Sigiriyu. Na první pohled možná skalní pevnost nevypadá nijak zázračně. Působí jako taková nenápadná hora. Jenže tahle hora se zvedá do výšky 200 metrů z poměrně rovinatého podloží, tudíž kdo chce vylézt na vrchol, docela se zapotí.
Ovšem, když se člověk vyškrábe nahoru po všech 1200 strmých schodech, ocitne se v říši, která připomíná možná trochu i Mexiko nebo jiné země Latinské Ameriky. Připadala jsem si jako v Peru někde mezi Inky, a navíc lesy všude široko daleko byly naprosto nádherně zelené. Člověk tam dýchal svobodně.
Sygyriya.
Cesta na skalní pevnost začíná v rozsáhlých Královských zahradách, které byly samy o sobě velmi hezké. Poskytovaly stín a klidné zázemí turistům chystajícím se na náročný výšlap.
Buddha je mimo jiné považován za Lva z rodu Šákjů. Proto lví socha a Lví skála.
Po cestě jsme mohly obdivovat starodávné fresky a samozřejmě pak lví tlapy - pozůstatek obří sochy lva, jehož tlama vedla do dnes již neexistujícího chrámu.
Některé schody skutečně stály za to. Nahoru jich vedlo 1200.
Výhledy se mi vryly navždy do paměti. Když je venku pochmurno, hned zalovím ve vzpomínkách a zahřeju se.
Na Lví skále se nacházejí zbytky dávné civilizace. Já jsem tam ale nalezla mnohem víc. Proudí tam nepopsatelná energie. Člověka doslova prostoupí mír a ticho. Jestli skutečně existuje něco jako zen, pak jsem ho dosáhla na vrcholu Lví skály. Své přitom sehrál jak lehký teplý vánek, tak okolní příroda.
Naše další cesta vedla dál do vnitrozemí, do jedné ze šrílanckých vesniček.
Dovádějící děti, veselí farmáři a turisté, kteří se nechávají svést v typických dřevěných vozech zapřažených za párem volů… My jsme ale nejely, čekala jsme na později na výlet na slonovi, čehož jsme pak litovaly, nicméně, o tom třeba příště.
Tato méně nablýskaná a obdivovaná část Šrí Lanky působila sice trochu divoce a možná i nebezpečně - vesnice jsou kolem dokola obklopené hustým pralesem, tráva je stejně vysoká a zrádná jako teploty a člověk, který není místní, se samozřejmě ptá sám sebe, kdy narazí na nějaké jedovaté zvíře nebo bude žíznit… země je tam zcela jistě úrodná, ale je rovněž náročné se o ní starat. Zároveň je ale vše tak přírodní a kouzelné. V těch místech ještě zůstávají všechny prvky světa v určité symbióze, noc je černá, hvězdy jasné a je vidět, že zemi ještě člověk nezpustošil, ani si ji nepřizpůsobil ke svému obrazu, naopak - místní se snaží fungovat s krajinou ve shodě.
Mohly jsme ochutnat typické šrílancké pokrmy. Mě osobně potěšil lotosový kořen, který znám už z Japonska a z Číny a který je velmi chutný na všechny slané a i sladké způsoby. Samozřejmě, že na talíři se objevila zejména pálivá jídla. Zároveň bylo ale vidět, že Srí Lanka je asijská země, tudíž lokální obyvatelstvo nikdy nešetří na svých stolech zeleninou, což mi občas v evropských jídelních zejména střední a severní Evropy chybí
Chrám Vatadage.
Na další výlet jsme vyjely do bývalého královského města Polonnawura. Měla jsem trošku práci se přemluvit, abych vystoupila z autobusu, protože těsně vedle něj seděl performer s kobrou a naproti němu měl další maník krajtu (či něco podobného), ale přemohla jsem se.
Velmi zachovalý měsíční kámen.
Podobně jako Sygiriya, i Polonnawura je zapsaná na seznamu památek UNESCO. Mohly jsem obdivovat tamní svatyně (třeba tu kruhovou Vatagade), chrámy (třeba Gal Vihára) a zejména sochařské umění starých sinhálských mistrů. Ti zobrazovali především Buddhu v různých polohách.
Strážný kámen.
Hatadage - chrám svaté relikvie.
Uvítací síň.
Zde dříve mniši uchovávali rýži.
Samozřejmě zase bylo na místě mnoho opic, které se vůbec nebály a některé se opravdu chovaly jako malí bozi.
Malý opičí buddha.
Chrám Gal Vihara - Budha v různých polohách.
Navštívily jsme také uměleckou dílnu a prodejnu soch ze dřeva různého druhu, ať už to byla balza, týk, mahagon…vzhledem k tomu, že jsme dříve mívali v rodině obchod s dárkovým zbožím a podobné předměty jsme prodávali, konečně jsem taky viděla reálné místo, odkud naše zboží mohlo pocházet (byť u nás to bylo spíš Thajsko).
Dovednost řezbářů je dechberoucí.
A to nejlepší nakonec. Jeli jsme po rychlostí silnici, když tu najednou řidič zastavil u krajnice a ukazoval na levé okénko - a my jsme si uvědomily, že nedaleko u stromu stojí divocí sloni. To byl mnohem větší zážitek, než ten ze sirotčince či později z vyjížďky či ze safari…
Divocí sloni.
Zdroj: https://katkacestuje.cz/2015/11/sri-lanka-den-4-tajemstvi-sinhalskeho.html
