Článek
Na Šrí Lanku jsme vyrazily před několika lety s kamarádkou. Tehdy ještě ostrov neřešil finanční ani náboženskou krizi, proto jsme se nijak zvlášť neobávaly. Letěly jsme v únoru, abychom si užily trochu té exotiky uprostřed českých plískanic.
Samotná cesta z Prahy do Kolomba byla velkým zážitkem, neboť se nám poštěstilo a letěly jsme obřím airbusem jedné z největších světových společností. Člověk má hodně osobního prostoru, případné turbulence skoro nevnímá, jídlo mu nosí pod nos xkrát během letu, k tomu obrazovky s hudbou, hrami, filmy…
Jelikož jsme letěly na noc a na přestup jsme v Dubaji čekaly déle než osm hodin, měly jsme nárok na bezplatné přenocování v jednom z lokálních hotelů. Je sice pravda, že pochopit, kudy vede z ohromného dubajského letiště cesta k potřebným autobusům, zisk patřičných povolení a jízda k ubytování nám daly zabrat, nicméně stálo to za to. Po cestě jsme viděly krásně rozsvícené město, dobře se vyspaly, dokonce na nás čekala snídaně (sice žádný zázrak, ale káva byla dobrá).
Dalším zážitkem stran přesunu na místo určení bylo určitě mezipřistání na Maledivách. Mohly jsme z okénka obdivovat jeden idylický ostrůvek za druhým uprostřed zelenkavého oceánu, dokud jsme nepřistály v Male. Ještě nikdy jsem nezažila (a měla jsem už něco nalétáno), aby téměř celý airbus vystoupil a na svých sedačkách zůstalo tak možná dvacet lidí. Během následující hodiny do letadla vtrhlo komando uklízečů, kteří poctivě vysáli všechny sedačky, vyhodily odpadky, doplnili instrukční letáky, zatímco jiný personál tankoval a kontroloval motory. Posléze se do nitra našeho stroje začali sunout noví cestující. Opět jsme vzlétli, a konečně jsme zamířili do šrílanckého Kolomba.
Tam jsme hned u vchodu dostaly na krk věnec z živých květů. Připadala jsem si trochu jako na Havaji nebo třena na Tahiti.
Do roku 1972 se ostrov jmenoval Cejlon. Slovo pochází ze sanskrtu a dalo by se přeložit jako „lví krev“. Šrí Lanka také vychází ze sanskrtu a význam spojení zní „zářivá země“. V originále se prý hláska na začátku vyslovuje jako jakýsi mix mezi s a š. Oficiální zdroje (Ministerstvo zahraničí i internetová jazyková příručka) název uvádějí pouze ve variantě s Š a s poznámkou, že varianta se S je v běžné konverzaci a v neformálním kontextu také použitelná.
Květiny nás vítaly i v našem prvním ubytování nedaleko hlavního města společně s energií nabíjejícím welcome drinkem.
Hned první noc jsme měly šanci ochutnat čerstvé mořské plody a lokální ovoce. Jelikož hotel byl nově otevřený a nejvyšší patro teprve dostavovali, bylo vtipné, když jsme ve snaze najít ve vyšších patrech okno s dobrým výhledem omylem vyjely až mezi dělníky. Ti se na nás ale mile usmáli, a dokonce s námi anglicky prohodili několik vět.
Ochutnaly jsme třeba rohatý meloun, liči, kaki, mangostan, dračí ovoce aj.
Následující den jsme vyrazily na první výlet, a to do sloního sirotčince Pinnawala. Autobus se v místní dopravě sunul pomalu. Přišlo mi, že doprava funguje podobně jako v Egyptě, a tedy, kdo víc troubí, ten jede. Konkrétní pruh také vždy neznamenal, že v něm jezdí auta jen jedním směrem. Šrílančané navíc mají v oblibě motorky, skútry a všudypřítomné byly také rikši. Ulice překypovaly životem. Viděly jsme stovky studentů v uniformách, kteří mířili do škol, stánkaře a obchodníky, taxikáře…
Na ostrově je prý zaevidováno přes milion rikš. Na každém rohu tam narazíte na jejich typické troubení a v každé pidi vesnici uprostřed ničeho mají minimálně jednu opravnu těchto vozidel.
V 70. letech založili dobrovolníci v Pinawalle sloní sirotčinec původně určený pro záchranu pěti sloních mláďat, která přišla o rodiče vinou lovců. Postupně se aktivity i osazení „školky“ rozšiřovaly a dnes centrum slouží jako útulek a krmná stanice pro zhruba osm desítek různě starých slonů, k nimž nebyl osud shovívavý. Někteří byli zraněni v konfliktu s farmáři či lovci, jiní byli v divočině nalezeni nemocní či osamocení.
Na jednu stranu se mi pobyt mezi zkrocenými velikány líbil. Bylo vidět, že se o ně zaměstnanci i dobrovolníci starají. Impozantní bylo koupání stáda slonů v tamní řece, kde se nebojácný strážce napřed chopil obří hadice a stříkal slonům záda, načež vlezl do vody k nim a v koupeli pokračoval i ručně.
Na fotce je socha slona jménem Maligawa Raja (1913 - 1988), který víc jak pět desítek let zastával funkci hlavního nosiče na festivalu Zubu (proces na oslavu Buddhy pořádaný každé léto v Kandy) a jenž byl prohlášen šrílanckým národním pokladem.
Na druhou stranu jsme věděly, že Šrí Lanka je jedno z mála míst, kde sloni žijí také ve volné přírodě, a to necelých šest tisíc kusů. Každý z těch v Pinawale tak měl za sebou nějaký smutný příběh (šlápl na minu nastraženou rozezleným zemědělcem, byl postřelen milovníkem slonoviny, onemocněl), který mu takovou svobodu znemožnil.
Každý rok se navíc v sirotčinci narodí pár mláďat, která jsou tak od malička navyklá na člověka, což je na překážku jejich návratu do divočiny. Za čtyřicet let se prý v sirotčinci narodilo sedmdesát slůňat, která často putují to zoologických zahrad včetně těch evropských.
Sloni z Pinawally žijí i v pražské ZOO.
Řadě návštěvníků nedělal dobře ani pohled na některé velké slony v řetězech (z hlediska bezpečnosti mláďat) a vůbec to vše (krmení zvířat z velkých košů, koupání) brali jako velké divadlo za účelem zisku peněz.
O slony se starají mahuti. Ke své práci používají háček na dlouhé násadě zvaný hindua a dávají také slovní pokyny. Řeka se nachází asi půl kilometru od areálu a sloni se chodí koupat dvakrát denně.
Na druhou stranu, z něčeho sirotčinec vyžít musí…
Návštěva v nás vyvolala rozporuplné pocity, a to byl ohledně šrílanckých slonů teprve začátek. Bylo tedy třeba nasměrovat tok myšlenek jinam.
Zamířily jsme proto do Dambully, kde se nacházejí slavné skalní chrámy zapsané na seznamu UNESCO.
Po cestě jsme zastavily u jednoho z mnoha šrílanckých jezer obdivovat půvaby krajiny a taky si dát něco na zub. Stejně jako v hotelích, tak i v restauracích často byl k dispozici bufetový bar s různými typy teplých jídel a salátů. Platilo se tedy za čas strávený v restauraci spíš než za dílčí porce.
Jelikož Šrílančané doslova milují pálivé jídlo, a tím myslím ultrahot, zejména různé druhy kari gulášů, tak pro cizince s méně přizpůsobenými žaludky platí zlaté pravidlo postupnosti. Na stole je třeba deset kotlíků s různými omáčkami a guláši. První bývá zpravidla na úrovni pálivosti jedna až dvě, následně se kořenění navyšuje. Z posledního si neberte ani ochutnat, pokud nemáte vnitřnosti ze železa. Nejčastější přílohou byla rýže na sto způsobů, popř. zelenina.
Na ostrově na nás všude dýchala exotika. Často jsme míjely kokosové palmy (kokosovníky ořechoplodé), banánovníky, mangovníky, hruškovce přelahodné (na nich roste avokádo), pomerančovníky a jiné pro nás nezvyklé stromy. Třeba kokosové palmy byly vskutku vysoké, často jejich kmen měřil kolem třiceti metrů. Kokosy přitom visely až těsně u koruny stromu. Jedna ze šrílanckých brigád spočívá v lezení po dlouhém útlém kmeni nahoru a v následném sbírání šťavnatých plodů. Na jedné palmě přitom může vyrůst klidně i více než sto ořechů, které běžně váží přes dvě kila. Není divu, že tuhle práci většinou zastávají mladíci v plné síle.
Dambulla je poměrně velké město v srdci ostrova, u něhož se nachází největší šrílancký komplex jeskynních chrámů. Ten leží ve značné nadmořské výšce, a bylo tudíž nutno se k němu vyškrábat.
Napřed jsme měly zamířeno k dambullskému jeskynnímu chrámu. Jedna cesta zahrnuje zhruba 400 schodů, takže jsme se pěkně zadýchaly, na druhou stranu výhledy byly fantastické, a ještě k tomu jsme měly ty nejroztomilejší fanoušky.
Stromy na Šrí Lance byly hodně staré, měly tuhé kořínky a spletitý systém větví. Zejména různé druhy fíkovníku.
Během výšlapu jsme totiž všude možně potkávaly opice. Těch žijí na ostrově stovky tisíc a lidí se tedy rozhodně nebojí, dokonce jsme si dle doporučení hlídaly batohy, svačiny, foťáky, protože opičky podobně jako třeba na Gibraltaru mají na všechny takové věci spadeno.
Opice odpočívaly ve stínu pod stromy, skákaly ve větvích, hrály si v křoví, ale také běhaly jen tak v klidu mezi námi po schodech.
Jeden opičák se rozhodl, že nám předvede, jak se ťapká.
Těsně před vrcholem se před námi rozprostřelo nádherné panorama. Mohly jsme obdivovat okolní všudypřítomný prales, jezera, hory… Nikdy v životě jsem neviděla tak zelenou barvu jako na Šrí Lance. Pokud by bylo třeba definovat zelenou, tak jedině skrze návštěvu Cejlonu.
Konečně jsme dorazili k Dambullsékému jeskynnímu chrámu, který slouží jako centrum pro meditaci a modlitbu už opravdu dlouhá staletí. Převážně buddhistický komplex působil velmi klidně a upraveně.
Mohly jsme nahlédnout do útrob chrámu, kde se skrývají řemeslně zpracované sochy Buddhy a dalších božstev, nádherné malby a různé modlitební předměty.
Posvátný strom s modlitebními vlajkami a obětinami.
Posléze jsme se vydaly opět po schodech dolů, tentokrát ale na opačnou stranu k jižnímu východu, kde stojí Zlatý chrám. Už z dálky nás zaujala obří zlatá socha Buddhy.
Mě ale fascinovaly jiné sochy, a to řada modlících se mnichů v oranžovém odění typickém pro jižní buddhismus. Zástup působil vskutku realisticky. Každá socha byla velmi osobitá a vždy když jsem potom potkala skutečné mnichy, jsem si na tyto dambullské bratry vzpomněla.
Na Srí Lance jsme toho zažily samozřejmě mnohem víc, ale to zase v příštích kapitolách.
Zdroje:
https://prirucka.ujc.cas.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sr%C3%AD_Lanka
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/sri_lanka/index.html
https://www.zoopraha.cz/multimedia/prenos-z-udoli-slonu-zive/263-naucna-stezka-v-udoli-slonu/8812-sloni-z-pinnawaly
https://whc.unesco.org/en/list/561/
