Článek
Nevím, jak to máte vy, ale já si dávám pravidelně každý večer šálek dobrého černého čaje. Využívám situace - shon dne se uklidňuje - a je tak větší naděje užít si nad horkou voňavou dobrotou to pravé kouzlo okamžiku. Mnozí to mají naopak a jsou to právě doušky čaje, které mu zpříjemní ranní vstup do koloběhu povinností.
Každopádně je nás určitě mnoho, kdo si na čaji, ať už v jakékoliv formě a při jakékoliv příležitosti, rádi pochutnáme. Jde-li o černou či zelenou variantu, tak s největší pravděpodobností půjde o čaj, jehož domovinou je Šrí Lanka.
Cejlonské plantáže (asi nejzelenější místa na planetě) jsem měla tu možnost navštívit, a tak mi občas při mém čajovém rituálu bleskne hlavou vzpomínka. Onehdy byla tak silná, že mě přiměla podívat se na zoubek cejlonské čajové historii a šlo o dost zajímavé čtení.
Když se řekne čaj, mnozí z nás si jako první vybaví Anglii a pátou odpoledne. A je pravda, že Britové měli na založení čajových plantáží na Šrí Lance lví podíl. Šrí Lanka - svého času Cejlon - byla totiž od druhé poloviny 18. století pod britskou správou. Roku 1812 se tam prý poprvé vypěstovaly brambory, zatímco o 6 let později byl premiérově vyexpedován do zahraničí tamní kokosový olej.
Byl to rovněž Brit, konkrétně velšský důstojník, zemědělec a především vizionář George Bird, kdo po svém příjezdu na ostrov pochopil, že lokální klima a úrodná půda jsou jako dělané pro pěstování kávy. V oblasti Sinnapitiya tudíž založil vůbec první kávovou plantáž. Jeho úspěchy vedly k tomu, že se o Cejlon začali zajímat investoři z USA a z Evropy - postupně se otevíraly další plantáže, modernizovala se výroba, neustále se školili zaměstnanci a především došlo k nebývalému rozkvětu základní infrastruktury na ostrově.
Postupně se rozvíjela i další zemědělská odvětví - např. začali místní pěstovat a vyvážet cukr. A jak to bylo s čajem? Za ten Šrílančané z velké části vděčí Dánsku.
Ubytování poblíž plantáží rozhodně stálo za to. Tohle je pohled z koupelny.
V Kodani se totiž v židovské rodině původem z Hamburku narodil jeden z nejvýraznějších botaniků své doby Nathaniel Wallich. Ten se po studiích na medicíně, kde se mimo jiné věnoval také botanice, přestěhoval do Indie. Po té, kdy původně dánská část země (tzv. Dánská Indie) připadla pod britskou správu, byl sice uvězněn, nicméně jeho schopnosti byly příliš výjimečné na to, aby je Britové nevyužili. Kromě chirurgie se tak propuštěný Wallich mohl věnovat zakládání botanických zahrad po celé Indii, stál včele řady muzeí, publikoval knihy a objevoval nové a nové druhy rostlin, které jsou dodnes pojmenovány po něm. Právě Wallich poslal roku 1833 do Šrílancké botanické zahrady první semínka jím objeveného čaje typu Assam.
Šrílanskou botanickou zahradu jsem si z velké části prošla a byla jsem nadmíru překvapená, na co všechno tam člověk narazí. Nejfotogeničtější částí zahrady je pravděpodobně několik desítek metrů dlouhá palmová alej a naprosto úchvatné orchideje. Obří baobaby a další stromy jsou buď shora obsypané ptactvem, nebo zdola zakryté dekami místních zamilovaných dvojic. Průvodce prozradil, že rodinné a obecně sociální klima na ostrově je dost konzervativní a řada mladých lidí tak musí randit potají, neboť oficiálně jejich vztah nemá šanci tlak společnosti ustát. A tak pikniky těchto nešťastných milenců podtrhují drásavě romantickou atmosféru celé zahrady.
Na mě ale stejně nejvíc zapůsobil uzounký most nad dravou hnědavou řekou, jejíž divokost podpořily několikery krokodýlí oči ostražitě vystrčené za kamenem kousek od břehu.
Najdete skryté nebezpečí?
Jestli byl na místě vysazený čaj jsem popravdě neřešila. Zato v mini marketu před vstupem do zahrady jsem poprvé asi po šesti dnech na unylé hotelové břečce konečně dostala výbornou silnou kávu, čímž můžeme zase hezky navázat…
Ve 40. letech 19. století došlo celosvětově k naprostému boomu v prodeji kávy. Obchodníci na burzách začaly se zrnky spekulovat. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví někdo, kdo využije takové žízně trhu a vytvoří kávě konkurenci. Jako první se příležitosti na Cejlonu chytili bratři Wormsové - synovci Mayera Amschela Rotschilda, zakladatele slavného klanu Rotschildů, kteří začali v Pusselavě a v Rambodě v tzv. Rotchildovské oblasti, pěstovat ve větším čínský čaj. Jenže náklady převýšily výdělky a první pokus udělat z čaje světovou komoditu tak ztroskotal a bratři stočili svůj zájem ke kávě. V téže době ale z Indie dorazila další várka semínek Assamu. V oblasti Nuwara Eliya, kterou jsem navštívila, tak jeden britský soukromník vykácel kus lese a čaj zasadil. Po několika letech hlásil, že se Assamu nebývale daří.
Právě na jednu plantáž nedaleko lokality Nuwara Eliya jsem měla to štěstí zavítat. Místo se jmenuje Glenloch a je ukryté v náruči pitoreskních kopců v Katukithule. Všude, kam oko dohlédne, se vlní lístky čajovníků a odraz slunečních paprsků z nich dělá jedno obří zrcadlo. Jsou to takové přírodní solární elektrárny, které vás zahřejí hned několikrát. Poprvé, když se zahledíte do jejich neskutečně zelené tváře a pocítíte onu stěží charakterizovatelnou energii, podruhé, když vás v továrně provádí procesem tvorby čaje a vy cítíte tu vůni a můžete si sáhnout na čerstvě usušenou směs a potřetí, když Vám dají ochutnat horký a neskutečně silný výsledek v menších barevných šálcích. Taková zkušenost rozhodně cestovatelskou duši potěší a okoření.
Dobrých výsledků z pionýrského pěstování assamu využil Skot James Taylor, který si z Cejlonské botanické zahrady vyzvedl nová semínka a roku 1867 je nechal vysít v rozsáhlé oblasti Loolecondera. To on je považován za otce cejlonského čaje. Právě díky němu totiž postupně vznikla první skutečná šrílanská čajová plantáž s moderním vybavením. Už roku 1872 byla pak první várka vypěstovaného čaje prodaná v cejlonském městě Kandy a o rok později dorazilo 10 kg assamu také do Londýna.
Sotva na Cejlon dorazily vynálezy jako žárovka nebo telefon, už se na ostrově konala první čajová aukce (Colombo, 1883). Ve 20. letech 20. století už Cejlon patřil k předním světovým producentům čaje. Na ostrově začal od roku 1925 působit Výzkumný institut zabývající se pěstováním a metodikou zpracování čaje a během 30. let vznikla také společnost, která měla za úkol propagovat čaj v médiích a zprostředkovatelé prodeje se začali postupně rekrutovat z řad Šrílančanů. Šlo o celkem pochopitelný proces, neboť v roce 1948 získal Cejlon nezávislost a zahájil bitvu o první příčku mezi vývozci čaje.
Zatímco do té doby se čaj na Šrí Lance pěstoval ze semínek, tudíž výsledná chuť a konzistence se lišila v závislosti na té které rostlině, od 50. let začali zemědělci preferovat klonování. Z řízků mateřské rostliny se v tomto formátu vypěstuje de facto identický keř, což znamená, že vlastnosti čaje (aroma, chuť, odolnost) z klonovaných listů jsou stabilnější, předvídatelnější a flexibilnější pro potřeby producentů i spotřebitelů. Vyplatilo se, protože už v polovině 60 let dosáhli Šrílančané svého cíle. Produkce tehdy sahala k 200 tisícům metrických tun čaje, začala se poprvé vyvážet jeho instantní verze a na ostrově se konaly velké mezinárodní akce věnované čaji.
V 70. letech byly zahraniční plantáže znárodněny, byla založena Šrílancké čajová komise a svět se dočkal pro dnešek tak typických čajů v pytlíkách. Cejlonských čaj pili sportovci na Olympiádách, na Expech…Roku 1982 pak svět ochutnal i cejlonský zelený čaj.
V 90. letech došlo k opětovné privatizaci plantáží, produkce přesáhla 250 tisíc metrických tun a od roku 2001 se čaj prodává i na tzv. online aukcích. Roku 2002 bylo založeno Muzeum čaje i Čajová asociace a přestože o 2 roky později zasáhlo ostrov tsunami, trh s čajem to nepotopilo. V současnosti dominuje v produkci čaje Čína, avšak Indie, Keňa a Šrí Lanka mají na trhu také výsostné postavení.
Je zajímavé, že nehledě na to, kdo plantáž vlastní a spravuje, sběračkami čaje jsou nejčastěji ženy z menšinové populace Tamilů, které za svoji celodenní dřinu dostávají v přepočtu 5 dolarů, a to jen v případě, že nasbírají alespoň 15 kg lístků. V něčem mi připomínaly obrazy z českých pohádek, kdy často na začátku míří skrze les do podhradí stařena ohnutá pod tíhou klestí s tím rozdílem, že na Šrí Lance jsou to často relativně mladé ženy s improvizovanými batohy plnými listí, jejichž životní obzory se zúžily na sice široké, avšak pusté kopce na horizontu lemované nekonečně modrým nebem.
Hinduistický chrám v oblasti - Tamilové jsou z velké části hinduisté. Kolem chrámu pobíhaly desítky opic a člověk si připadal jako v druhém díle Indiany Jonese.
A jak se rodí čaj, který ráno nebo večer vytáhneme ze spíže? Vršky listů a neotevřené pupeny se přepravují do továrny, kde se rozloží na rošty a nechají se vysušit proudem studeného vzduchu. Celý proces trvá klidně i 12 hodin.
Uschlé listy poté projdou válcovacími stroji, aby se uvolnily různé enzymy podporující oxidaci (hlavně černé čaje se fermentují). Posléze listy procházejí horkovzdušnou komorou, třídí se podle velikosti – ty nejjemnější se dávají do čajových sáčků a ty větší se používají do sypaných čajů.
Pak už jen zabalit, prodat a rozeslat.
Až večer zasednu ke svému tekutému dezertu, nejspíš mou paměť zase na chvíli zastíní myšlenky na šrílanské putování. Jedna z těch zkušeností, po které si člověk dobře uvědomí, že některé věci jsou podceňované, jiné nedoceněné, některé přeceňované, další jsou zatraceně cenné a jiné neocenitelné.
Další články o Šrí Lance:
Další články z Asie:
Zdroje:
https://jothetartqueen.wordpress.com/2013/05/10/my-ceylon-adventure-part-iv-ceylon-tea-factory-tour/
https://www.historyofceylontea.com/tea-planters/planters-registry/george-bird–11132924.html
