Článek
Großer Arber aneb nejvyšší hora Šumavy a Bavorského lesa. Taková naše 1456 metrů vysoká rodinná oblíbenkyně. Jezdíme k ní přes Železnou a Bavorskou Rudu.
Kdysi dávno byl přitom hned za hranicí v Bayerisch Eisestein super bazén s mořskými vlnami, ale kde ty staré sněhy jsou…Nicméně stále tam najdete železniční muzeum s pěknou expozicí lokomotiv a vagonů, které se holkám také moc líbilo.
Zatímco muzeum najdete v Bavorské Rudě u česko-německého nádraží a musíte tudíž za hraničním přechodem odbočit doleva, Velký Javor se nachází ještě asi 5 km západně od města. Je tedy docela milé, že hranicí se projíždí jen 10 km/h, jelikož hned po té následuje poměrně zapeklitá zatáčka doprava. Zprvu jsou to strmé klikatice městečkem, ale záhy už hurá - míříte do kopců a do místních úchvatných lesů.
Po určité chvíli se za dobré viditelnosti objeví hora na horizontu. Okamžitě nám jihnou srdce a těšíme se na ní. A jak ji poznáme? Kromě její úctyhodné výšky ji bezpečně prozrazují dvě bílé kopule - jedná se prý původně o radarová zařízení německé protivzdušné obrany postavené během studené války, která jsou dnes součástí sítě NATO. Dnes je na vrcholu také komunikační anténa a ještě samostatně stojící stožár meteorologické stanice.
Velká skluzavka na spodním hřišti u Javoru.
Ještě chvíli projíždíme bujnou zelení, dokud nespatříme parkoviště. Pod Javorem je vskutku velké a táhne se po obou stranách cesty. Zejména v zimě má totiž o lyžování na Javoru zájem opravdu hodně lidí. Letos jsme parkovali asi poprvé na centrálním placu pod pokladnami, jinak jsme vždy volili nějaké to místečko podél silnice a ke spodní stanici lanové dráhy jsme pak poctivě šlapali.
Parkovací lístek stojí 5 Euro a oproti dobám minulým už jej lze v automatu zaplatit i kartou, což se nám hodilo. Musíte zadávat číslo poznávací značky, takže kdo si ho podobně jako já nepamatuje, buď se postavte tak blízko automatu, abyste na auto viděli, nebo si značku předem vyfoťte, ušetříte si energii.
Když jsem byla malá já, v okolí Javoru, ba dokonce ani v blízkosti nedalekého Velkého Javorského jezera, což je další naše srdcovka, se nenašlo nic, čím bych se mohla pořádně zabavit. To se o mých dcerách říct nedá. Před několika lety vyrostla u Javoru hned dvě veliká hřiště. Jedno je u spodní stanice lanovky a druhé vedle horské chaty asi 60 metrů pod vrcholem.
Zvlášť spodní hřiště si holky oblíbily, neboť se tam nachází „vážně hustá“ skluzavka (viz obrázek nahoře) využívající svah. Je pohodlná, dlouhá a bezpečná. Dole také najdete prolézačky, houpačky, dřevěný vláček a typický německý bagr s pískem (ten jediný je na mince).
Cesta lanovkou podražila. Tam a zpátky stojí dospělý už 19 Euro. Dítě od 5 let platí 10 Euro a starší osoby 17 Euro. Přesto ale jízda nahoru stojí za to. Už jsem byla na Javoru ve sněhu, v blátě, v dešti, v mlze i stejně jako letos na plném slunci a pokaždé má své kouzlo a nikdy nezklame. Ty výhledy a atmosféra jsou prostě top.
Rozprostírá se před námi Bavorský les se všemi svými vrcholy a půvaby. Na svahu Javoru se často pasou ovce a pak jsou tam mravenci - lidičky mířící nahoru pěšky po klikaté cestě od parkoviště.
V pozadí je vidět horní hřiště.
Jakmile vystoupíte na horním stanoviště lanovky, nabízí se několik možností. Jednou z nich je prosklená vyhlídka po levé straně. Od ní pak vede výtah dolů směrem ke dvěma na německé poměry dobrým restauracím v útulných horských chatách. Právě u nich najdete další dětské hřiště, kde se vyřádí malí i velcí. Součástí je také mini lanovka, kterou zbožňuje starší dcera.
S terénním kočárkem, krosnou či mandukou (nebo s hlídacími prarodiči) lze ale zvládnout i to nejzásadnější, a totiž zdolat alespoň jednu z několika vrcholových skalek. Vydáte se na přibližně 1,5 km dlouhou okružní cestu po vrcholu. Nástup je dost prudký a dcera se zpočátku dost vzpouzí, ale příroda a výhledy ji nakonec vždycky přesvědčí.
Jako první a náš nejoblíbenější vždy zdoláváme skalku Großer Seeriegel, u jejíž paty leží kaple sv. Bartoloměje zasvěcená Panně Marii. Na vrcholek vede cesta, kterou si člověk musí pečlivě vypočítat - kameny malé, velké, ostré, hladké, kluzké, drsné, po jedné straně lano, po druhé skalní stěna…ale za tu námahu se nám umí odměnit.
Letos jsme využívali variantu čtvrtou, a tudíž hlídajícího dědečka s babičkou. Golfka by se na stezku nedostala a dvouleťačku bych si na Großer Seeriegel brát stejně netroufla. Byla proto s rodiči na hřišti a já jsem tentokrát absolvovala výšlap jen s téměř šestileťačkou. Oproti loňsku už si to dost užívala a těší se na příště. Čas nás tlačil, a tak si nejvyšší vrcholek s křížem nedaleko radarových věží necháme do budoucna. Loni tam už stejně vyšlápla, tak se to letos ztratí.
Nakonec jsme se tedy odměnili dobrým pitím a zablbli si ještě na hřišti, než jsme se svezli dolu a zamířili jsme pak k našemu milovanému Velkému Javorskému jezeru. O něm už jsem ale psala (viz níže). Tak jen jednu fotečku. Tam už golfka jela bez potíží a kafíčko taky chutnalo.
Velké Javorské jezero - i tam lze platit parkoviště kartou, pronajímají se u něj lodičky, je tam nové hřiště, kuličková dráha a velká restaurace.
Zdroje:
https://www.sumavanet.cz/velky-javor-ze-zelezne-rudy-na-nejvyssi-horu-sumavy.s-18615-PC
https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%BD_Javor
