Článek
Náš výlet započneme na parkovišti u lanové dráhy Špičák kousek za Želenou Rudou. My jsme zvolili variantu, kdy jsme nahoru jeli lanovkou, zatímco dolů už jsme šli pěšky. Samozřejmě můžete obě cesty absolvovat lanovkou. Jít nahoru i dolů pěšky s malými dětmi nedoporučuji - přece jenom je to docela fyzicky náročné.
Areál Špičák nabízí pro děti mnohé vyžití. Je tam například velké hřiště přístupné zdarma, minibiková trať, domek na kuří nožce a tubing (taková speciální bobová dráha). Zároveň si můžete na pokladně požádat o soutěžní kartičky ke dvěma naučným dětským stezkám, a to Zajícově stezce (trasa kolem Čertova jezera) a Datlíkově stezce (trasa kolem Černého jezera). Za správné doplnění mohou děti získat samolepku.
Na lanovku Špičák můžete s kočárkem, odrážedlem i s kolem. Jedna cesta trvá nějakých osm minut a její trasa je dlouhá 1,5 km.
Zaměstnanci lanovky nám ochotně nalodili kočárek. Ten jel samostatně ve voze před námi, tudíž doporučuji z něj vyndat důležité věci typu doklady, lahvičky, oblíbené plyšáky apod., jelikož by mohly vypadnout.
Mimi jsem měla v manduce. Cestu zvládlo bez problémů. Starší ratolest se sice trošku bála, a navíc bylo nutné ji pořádně hlídat (jde o lanovku otevřenou, kde menší děcko ještě nemusí nutně dosáhnout nohama na podpěru), nakonec ale vše dobře dopadlo. Svoji zásluhu na uklidnění situace při tom do velké míry měl šum voňavého lesa kolem. Navíc Špičák nabízí také zázemí pro nadšence do terénních kol, proto děti baví sledovat, jak se pod nimi rychlostí blesku řítí z kopce přes všemožné překážky závodníci.
Rozhledna Špičák
Od roku 2014 stojí na vrcholu Špičáku necelých 30 metrů vysoká rozhledna, již tam postavila lokální tělovýchovná jednota. Na její vrchol vede 135 kovových schodů. Vstup je zahrnout v rámci jízdenky (prochází se turniketem, kam se doklad přikládá).
V roce 2020 podle oficiálních zdrojů lanovku použilo 52 tisíc lidí.
Z rozhledny, kam bez problémů vylezou i menší děti, se skýtají krásné výhledy, a to jak na českou stranu (zejména na Úhlavské údolí či Boubín), tak i na stranu německou (je vidět třeba Javor). Z šumavských turistických cílů můžete z vrchu Špičáku zahlédnout například Poledník a samozřejmě i nedaleké Čertovo jezero.
Nesmí vás rozhodit, že se věz v poryvech větru lehce kývá.
U paty rozhledny se nachází občerstvení s možností posezení, ba dokonce s lehátky určenými ke slunění a lenošení. Také je na místě velká skluzavka a pískoviště s bábovkami.
Po cestě na vrchol se nachází několik podobných adrenalinových balkónků.
Legenda praví, že kdysi dávno chtěl Ďábel do pekla odvést jednu mladou dívku. Ta se však bránila a připevnila mu na ocas kámen. Pekelník jím smýkal o zem, čímž vzniklo Čertovo jezero.
Dále jsme pokračovali i s kočárkem po nově zpevněné asfaltové cestě, z níž zhruba po 800 m bylo třeba zahnout doleva směr Čertovo jezero. Kdybychom tak neučinili a pokračovali bychom dál, dostali bychom se po červené na necelé 2 km vzdálené Černé jezero, ovšem cesta k němu není sjízdná kočárkem.
My jsme tedy měli na rozcestí jasno. Odbočka na Čertovo jezero byla dobře značená. Zhruba kilometr dlouhá trasa vedla z prudšího kopce dolů, a jelikož už je také zpevněná (na rozdíl od dob minulých), byla sjízdná kočárkem.
Zpevněný chodník vedoucí k rozcestí.
Na druhou stranu, správně jsme předem počítali s tím, že šumavský les je tak trochu živoucí entita a sem tam v něm narazíme na překážku. My jsme na naší cestě potkali asi tři poměrně statné kmeny, kterým se rozhodně nedalo vyhnout. Nicméně stačilo jenom mimčo vzít do náruče a prázdný kočárek už šel přendat poměrně jednoduše.
Čertovo jezero se nachází na jižním svahu Jezerní hory ve výšce 1030 m. n. m. a je místy hluboké až 36 metrů. Mezi ním a Černým jezerem je situováno hlavní evropské rozvodí mezi Černých a Severním mořem. Původ jezera je ledovcový.
U jezera opředeného bájemi jsme se stihli v klidu nasvačit, vyfotit, pokochat se pohledem na celofánovou hladinu, pak jsme zamávali kachnám a vyrazili jsme poté samé pěšině dál - směrem dolů k parkovišti. Na cestě jsme museli překonat několik zrádnějších míst (kořeny, most atd.), ale nic, co by kočárek nezvládl.
Nakonec jsme se ocitli pod lanovou drahou, naše trasa překřížila bikerskou trať a po chvilce putování lesem kolem chat a hotelů jsme už rázovali po širokém asfaltovém chodníku vedoucím k našemu poctivě čekajícímu „plechovému deštníku“.
Rozhodně se nám vyplatilo mít s sebou všechny typy oblečení od trička s kšiltovkou po zimní bundu s deštníkem. Zatímco na rozhledně fičelo, tak pod ní se dalo opalovat. Část jízdy lanovkou byla na sluneční brýle a tílko, zatímco nejstinnější místa v lese už vyžadovala mikinu a ke konci dokonce lehce sprchlo. Zkrátka Šumava.
V nohách jsme měli nějaké 4 kilometry a na srdcích nás hřál dobrý pocit z hezkého výletu. Třeba to bude u vás stejné.
