Článek
Plaza del Ayuntamiento.
Valencie, nebo chcete-li katalánsky Valencia, je město nacházející se na Costa del Azahar, tedy v průmyslové oblasti při valencijském zálivu. Se svými 800 tisíci obyvateli zaujímá místo třetího největšího města ve Španělsku. Samotné město Valencia se přitom nachází na pobřeží Středozemního moře mezi středisky Castelló de la Plana a Alicante a je hlavním centrem stejnojmenné provincie a též společenství. Celkově tato aglomerace i s různými satelitními městy dosahuje více než půl druhého milionu obyvatel.
Já jsem pracovala v Cheste, respektive v Calicantu, což jsou menší městečka vzdálená od Valencie přibližně 40 minut směrem do vnitrozemí. Bydlení jsem si ale našla přímo v srdci města, jelikož jsem chtěla poznávat jeho krásy a mít to také blíž k moři a k vlakům mířícím do jiných velkoměst. A rozhodně se to vyplatilo. Sice dojíždění často znamenalo několik přestupů v rámci systému metra a následoval vlak nebo autobus a ještě pár stovek metrů chůze, nicméně i to mělo mnohé co do sebe. Učila jsem jazyky na letních příměstských táborech pro děti. Calicanto je přitom oblast, kde stojí hodně hacient zbohatlíků a každý den do těchto domácností dojíždějí uklízet místní dámy - ano, tím samým busem. Většinou to byly rozverné padesátnice, které celou dobu hlasitě jedna přes druhou klevetily. Člověk si připadal jako v nějaké telenovele na pokračování a kolikrát se i pobavil, co zase Fernando rozbil, nebo Lola provedla ve škole. A od mé zastávky jsem pak chodila do práce zkratkou skrz úžasné horkem vyprahlé pole, přičemž usedlíci cestičku nazývali „hadí stezka“ a doporučovali dupat. Dupala jsem nejspíš dostatečně, protože hada jsem tam nepotkala - toho jsem zbystřila jen, když jsme jeho přejeté torzo míjeli v autě na dálnici.
Calicanto
Hadí stezka.
Valencie byla založena ve 2. století před naším letopočtem během římské kolonizace. V 8. století našeho letopočtu získali město Arabové. Rázem se změnil jazyk, zvyky, právo i náboženství, což trvalo téměř 500 let. Až roku 1238 se Valencie ocitla zpět v křesťanských rukou - konkrétně krále Jakuba I. Aragonského. Ten město rozdělil mezi šlechtice, kteří mu pomáhali při jeho znovudobývání. Sídlo se pomalu navrátilo ke starým pořádkům a zákonům. Rozrostlo se za hradby, které byly později zbořeny, a během španělské občanské války se dokonce na krátko stalo hlavním městem Druhé španělské republiky. Později však byla tato republika poražena fašisty a Valencijská autonomie byla obnovena až v 90. letech.
Hradby - dochovány jsou pouze věže Torres de Serranos a Torres de Quart ze 14. století. V 19. století byly totiž původní hradby zbourány, aby se mohlo město rozšiřovat. Věže jsou dnes turistickým lákadlem. Nabízí se z nich luxusní výhled na srdce města a zároveň při dotyku časem zkoušených kamenů se můžete tak trochu spojit s dějinami.
Costa del Azahar, kde Valencia leží, se volně přikládá jako Pobřeží pomerančového květu, což dokazují všudypřítomné ovocné stromy, vysázené na okrasu podél chodníků, fontán, v parcích, ulicích, v přístavu či při promenádách. Lačným návštěvníkům restaurací hrozí každou chvíli, že jim spadne pomeranč na hlavu, ale ačkoliv velké oranžové plody lákají, abyste je ochutnali, nejsou zralé.
Mezi turisticky nejatraktivnější lokality rozhodně řadím historické centrum města, širokou písečnou pláž, početné zahrady a také biopark (o něm píšu zvlášť viz odkaz níže), dále rozsáhlý komplex moderních budov, takzvané Ciudad de los Artes y Ciencias (Město umění a věd) a v neposlední řadě také multifunkční přístav, největší ve Španělsku a 5. největší v Evropě.
Biopark
Předních dominant centra je hned několik a jsou rozmístěné na početných náměstích vzdálených od sebe sotva pár desítek metrů. Asi největším dopravním uzlem je náměstí Plaza de Toros. Náměstí křižuje ulice Xátiva. Slučuje se zde několik linek metra, staví desítky autobusů, projedou stovky aut, chodí toky pěších a zároveň jednou z budov zde je hlavní vlakové nádraží - konkrétně Estacion Del norte, odkud jsem později vyrazila do Barcelony (z níž už také vyšlo pár článků).
Severní nádraží.
Mimo tuto impozantní stavbu jako vystřiženou z pohlednic, naskýtá se na náměstí pohled také na typický cirk spojený dříve s koridou, dnes spíše z oktoberfestem či cirkusovými představeními. Nicméně, korida se v roce 2015 v aréně konala a já jsem si ji nenechala ujít (o zážitku budu psát zvlášť). Podle španělské divoké zábavy má také náměstí svoje jméno - toro znamená španělsky býk.
Podobnou atmosféru jako ve Španělsku na koridě jsem zažila už jen v Japonsku při baseballu a v Čechách na hokeji. Je to prostě záležitost hluboce zakořeněná v národní krvi. Každý zná své místo, ví přesně, co dělat, kdy vyluzovat jaké zvuky, jaká gesta předvádět, diváci umí „hru“ číst. Nedá se to jen tak naučit a už vůbec ne jen tak zakázat.
Asi největším a nevyhledávanějším valencijským náměstím je Plaza del Ayutamiento, tedy Radniční náměstí. Místní radní páni sídlí v rozsáhlém kamenném objektu připomínajícím plzeňské Peklo. Náměstí, kromě samotné radnice, zdobí ještě jedna imposantní budova, takzvané Correos - Pošta. Oba objekty stojí proti sobě, a topí své věže v záři poledního slunce. A že v srpnu všudypřítomné tabule s teploměry ukazovaly klidně přes 40 stupňů.
Radnice.
Pošta.
Pod nohama tušíte krásnou dohladka opracovanou horkou dlažbu, chodník je čistý a rovný, jako by stavitelé neznali sebemenší nerovnosti, ale není čas dívat se do země. Vedle všudypřítomných stánků a obchůdků s květinami, čerstvým ovocem, módou, suvenýry, odolávaje lákavé vůni kavárniček, restaurací a pekáren, pokračuje člověk dál podél smetanově zbarvených domů připomínajících pečlivě vymodelované dortíky a před tím nejvyšším domem uprostřed těsně za Plazou de la Ayutamiento se musí rozhodnout, zda se vydá doprava za poznáním Plaza De la Reina s okouzlující katedrálou, nebo zvolí stranu druhou a zamíří na Plaza Mercado do pověstné tržnice.
Hlavní katedrála.
Tady to večer žije - hudebníci vybalí své nástroje, číšníci nestíhají roznášet sangriu a celé náměstí nehledě na věk, zdravotní stav či národnost tančí až do rána.
Tržnice.
Architektura ve Valencii sama o sobě je velice působivá, ať už je řeč o historických budovách ve středu města (jako například La Loncha de seda, kde se prodávalo hedvábí) nebo o zástavbě na jeho okraji. Většinu stavebního materiálu tvoří kámen, dřevo, cihly a sklo. Jednotlivá řešení, rozmístění, ozdoby - to vše je nápadité a i vevnitř domy působí velice utěšeně, klidně a přívětivě. Nabízí dostatek prostoru a stínu, často jsou tam dvě koupelny a velké světle pokoje, jelikož španělské rodiny až do nedávna bývaly zvyklé na to bydlet pohromadě několik generací.
La loncha de la Seda
Město umění a věd.
Zástavba na konci parku Turia směrem k Bioparku.
I já měla štěstí na pronájem. Bydlela jsem ve velkém slunném bytě společně se Španělskou (dcera majitelky) a jednou francouzskou studentskou. Měly jsme úžasnou terásku, prostornou koupelnu, vybavenou kuchyň a všude blízko. Španělka měla vystudovanou žurnalistiku a už tehdy se řadila k zástupu nezaměstnaných mladých místních. Když jsem se jí ptala, jestli nechce zkusit nějakou brigádu nebo práci mimo obor, prohlásila, že to nehodlá dělat, protože chce být novinářkou a počká si, až se nějaká příležitost naskytne. Francouzka nikdy nic neuklidila, všechny věci měla poházené uprostřed pokoje na zemi, nosila výrazné šminky a strašně se divila, když jsem se s ní bavila o francouzské historii, jelikož ve Francii se učí de facto jen tu svoji a o ČR nevěděla vůbec nic, ani kde leží na mapě. Když jsem jí řekla, že jsem maturovala z otázky na velkou francouzskou revoluci, šla do kolen.
Většina ulic nabízí podobný obrázek - tedy spodní část domů zabírají obchody drobných živnostníků, popřípadě středních a velkých řetězců. Ve vyšších patrech potom bydlí majitelé krámků, rodiny s dětmi, studenti či ostatní nájemnici. Ve všedních dnech se stažené rolety obchůdků zvedají kolem 9. ranní, přičemž mezi zhruba 3. – 5. hodinu odpoledne jsou zpravidla opět stažené, aby bylo dodržená takzvaná siesta - tedy čas odpočinku.
Obecně bylo nutné si ve Španělsku zvyknout na jiný režim. Dříve než před 9. hodinou ráno nebyla šance nikoho popohnat k žádné činnosti, na veškeré dotazy člověk jako první slýchal ono slavné „mañana“ a tedy „zítra“, popř. mu bylo sdělováno, ať je v klidu, že se to nějak vyvrbí, vyřeší…Jednou jsem se účastnila výletu k místním vodopádům. Zatímco účastníci byli všechno zahraniční studenti, kteří se poctivě shromáždili na místě určení v osm ráno, jak bylo avizováno v itineráři, pořadatel byl místní a řidič taky. Pěkně v půl jedenácté noha nohu mine přišel za námi (bylo nás 60) s tím, že zaspal, pak se musel nasnídat, pak teprve dal echo řidiči…znáte to (nicméně výlet to byl senzační). V neděli, když měl člověk konečně čas, všechno se zavřelo…Přes den bylo vše takové pomalé a ospalé, ale večer a v noci, to Valencie ožila. Konečně totiž nepálilo slunce. Najednou byly parky plné sportovců, ještě v půlnoci matky drandily s kočárky a malé děti běhaly po hřištích a v autech hrála naplno hudba. Dokonce jednou přede mnou při silnici zastavil vůz u chodníku, vylezly z něj dva postarší páry Španělů, osolily hudbu, na chodníku vystřihly taneček, že by se za něj nemusel stydět ani Chlopčík, pak zase se smíchem nasedly a jely dál.
Vodopády Enguídanos.
A ve zmiňovanou neděli? To se rolety u mnohých nevytáhnout vůbec. A ti, kteří se k tomu rozhodnou, od 15. hodiny drží siestu až do pondělí. Kdo si včas nenakoupí, nezbývá mu, než vyrazit se na jídlo ven. Restaurace, kavárny a bary, které si v čase siesty volno rozhodně doholit nemohou totiž z netečnosti konkurence těží. A vždy je z čeho vybírat, ale o tom zase příště…
Spojené články:
Příště:
Co se dá ve Valencii sehnat dobrého k jídlu, jak se člověk může ve městě bavit (korida, flamenco, kino, pláž, oceánografic, muzeum miniatur nebo třeba botanická zahrada) a proč jsem v červnu měla na sobě tílko, zatímco místní nosili kabát…
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Valencie
https://www.instagram.com/explore/locations/263928876/calicanto-valencia/
