Článek
V Barceloně jsem zatím byla třikrát. Během prvních dvou návštěv jsem se přitom spokojila s pohledem na majestátní svatostánek z venku.
Poprvé jsem ve městě trávila jen několik málo hodin, které bylo potřeba využít tzv. na maximum, podruhé jsme se soustředili na právě probíhající festival. Až když jsem se v Barceloně ocitla potřetí, dokonce na několik dní, konečně se naskytla příležitost do snové katalánské katedrály zajít, a tak jsme ji s kamarádkou hned popadly za pačesy.
Předem avizuji, že co se nám před několika lety povedlo, a totiž koupit vstupenky v pokladnách u paty Sagrady platné na ten samý den, už dávno není možné. Lístky se kupují pouze online a jsou zamluvené často i víc než měsíc dopředu. Kamarádka s rodinou byla v Barceloně loňské léto, a protože nevěděli, jestli budou stíhat a kdy přesně by se k návštěvě kostela dostali, spoléhali na to, že i bez internetových lupenů se jim podaří to, co nám kdysi, a totiž zakoupit v Barceloně lístky u kiosku před Sagradou s tím, že přijdou na čas, který jim zaměstnanci určí (např. budou vědět, že jim odpoledne vypadl zájezd, a tak budou nabízet omezený počet vstupenek na ten konkrétní čas). Jenže tato možnost už k dispozici není. Kdo nemá online tiket (a tedy neplánuje dost dopředu), dovnitř Chrámu smíření se nedostane.
My jsme tedy měly štěstí, protože jsme přišly ráno k Sagradě, vystály jsme kratší frontu a dostaly jsme vstupenky na tentýž den v podvečer. A tak jsme vyrazily obdivovat jiné krásy města a vrátily se později odpoledne, načež se nám začaly otvírat zcela jiné obzory, úhly a možnosti.
Po odevzdání tiketu se člověk dostane k té straně chrámu, která už není tak běžně vidět a rozhodně si ji nespojíte s onou nejtypičtější fotografií Sagrady v popředí s bohatě zdobenými věžemi.
Ještě jsme ani nevstoupily do vnitřních prostor budovy a už nám bylo jasné, proč práce na její stavbě započaté už v roce 1882 stále trvají. Gaudí Sagradu stavěl v přesvědčení, že půjde o „poslední velkou svatyni křesťanství“, díky níž by navíc mohlo dojít k opětovnému zájmu o učení římskokatolické církve. Mohly jsme proto už na fasádních výjevech obdivovat nespočet biblických motivů a uvědomovat si postupně, jaký nesmírný smysl pro detail Gaudí měl.
Stavba se sice pyšní výraznými věžemi (celkem by jich mělo být osmnáct, což má symbolizovat dvanáct apoštolů, čtyři evangelisty, Pannu Marie a Ježíše Krista), avšak jakmile spatříte východní stěnu, a tedy první ze tří fasád, již se podařilo dokončit, věnovanou příběhu Narození, na věže rychle zapomenete.
Gaudí žil v letech 1852 - 1926, a byl tudíž ovlivněn moderními směry přelomu století jako art noveau či kubismus, zároveň jej lákaly styly spojené se španělskou historií - zejména maurská architektura a gotika. Miloval obrazce, vitráže, keramiku, mozaiky a oblouky. Co jej však činilo výjimečným je, tedy alespoň podle mě, jeho inspirace přírodou. Gaudí sice už od útlého věku exceloval v geometrii a na sklonku 70. let 19. století získal titul architekta, na druhou stranu jej odmalička lákala příroda. Do nedávna jsem netušila, že ještě před studiem architektury, Gaudí dokonce navštěvoval přednášky na přírodovědecké fakultě, a přitom to do sebe dokonale zapadá.
Když jsem se procházela Güelovým parkem (Eusebi Güel byl katalánský průmyslník, který se stal Gaudého mecenášem), obdivovala jsem tamní sloupy připomínající stromy. Když jsem si prohlížela slavný dům Batló (Casa Mila, La Pedrera), hned mě zaujaly balkony v podobě chaluh. A když jsem přišla ke vstupu do Sagrady, byla jsem u vytržení, když jsem spatřila tyto krásné dveře. Hned se pozná, že tatínek Gaudího byl kovotepec.
Nevěděly jsme kam s očima, a to jsme netušily, jak silně na nás zapůsobí interiér stavby, která se oficiálně nazývá Chrám smíření, zasvěcený svaté rodině.
Navštívila jsem v životě hodně svatostánků - římskokatolických, pravoslavných, židovských, muslimských, buddhistických… Chrám sv. Víta, Staronová synagoga, Bazilika sv. Petra, Pantehon, Bazilika Božího hrobu, Akropolis, Sacre Care, Notredame, Trinity Church, Westminsterská katedrála, Chrám Vasila Blaženého, Katedrála Krista Spasitele, mešita Al- Aksá, zeď nářků, Kinkakudži, Chrám Nebes, Chrám Buddhova zubu a bezpočet dalších…Cítila jsem v nich často pokoru, bezpečí, mír a drobný nikoliv však nepříjemný neklid. Uvědomovala jsem si jejich půvab spočívající tu ve výzdobě, tu v originalitě zpracování, tu v dokonalé symbióze s okolím, tu v neuchopitelnosti atmosféry. Žádný však na mě nezapůsobil tak jako Sagrada. Rozhodně se z hlediska architektonického jedná o nejmonumentálnější umělecké dílo světa.
Ocitly jsme se mezi sloupy - stébly trávy a stonky květin. Jako mravenci, kteří našli ochranu před deštěm a větrem v útulném koutku voňavé louky. Chtěly jsme vzlétnou jako motýli a napít se z těch květů a zároveň jsme plně respektovaly, že nám není určeno víc než pohledět.
Po minutách, kdy jsme každá v naprostém ohromení procházely pod vysokou klenbou, napadlo mě, že paradoxně je ta dokonalost z hlediska architektonického, a tedy po stránce lidské, řemeslné a svým způsobem přízemní, vlastně tak trochu na obtíž a v rozporu s tím, co Gaudí zamýšlel. Jeho práce zkrátka a dobře zastiňuje původní účel. V Sagradě je těžké dělat to, co se v chrámech běžně dělá - modlit se, vzpomínat, meditovat, zpytovat svědomí, přemýšlet. Sagradu budete milovat kvůli tomu, jak vypadá a ne proto, k čemu slouží. V Sagradě budete pořád ve střehu. Na druhou stranu onen pocit, který možná někteří ve spojení s vírou očekávají a který by jeden z mých vysokoškolských učitelů nazval „sublime“, se zrovna v Sagradě dostaví víra nevíra.
Člověk se hned zamyslel nad nesnesitelnou lehkostí bytí. Nakonec, Gaudí, který s miniaturními modely, zrcadly, řetízky a skicami po celou dobu nejenže dohlížel nad staveništěm, ale vše poctivě přepočítával a mnohdy se také sám na pracích podílel a který se na sklonku života do Chrámu nastěhoval, zemřel po střetu s tramvají poté, co se na své ambiciózní dílo příliš dlouho zahleděl.
Pokud se chystáte do Barcelony a máte možnost plánovat výlet s předstihem, Sagradu si nenechte ujít. Je to zážitek, který se vám jen tak z mysli neztratí.
Pokud vás bude tížit čas, máte jiný vkus nebo si chcete počkat až na dokončení Sagrady (plánované je sice oficiálně už na rok 2026, nicméně už teď média píší o roku 2030 a dál), zastavte se alespoň před touto katalánskou basilikou minor (čestný titul, který kostelu propůjčil Benedikt XVI.). Zatím vždycky jsem tam narazila na usměvavého pána, který nabízel neobyčejně vtipné, elegantní a přitom relativně levné a kvalitní náušnice. Mám třeba ve tvaru lžiček či policejních pout.
Z cest
Přijímám, pane, tvé dary –
jelínky u chrámů Nary,
rozkvetlé sloupy Sagrady
i české řeky a zahrady.
Přijímám, pane, dary tvé –
přístavní uličky zapadlé,
východy slunce nad mořem,
hospůdky živé nocí, dnem,
vůni sta koření i rybí pach,
nadšení, zděšení, úžas i strach.
Kdo ví, co zítra se stane?!
Přijímám dary tvé, pane!
Zdroje:
oficiální web Sagrada Familia Tickets
