Zakynthos pod mikroskopem. Úplně jiná kvalita potravin a skvělá jídla

Skoro vždy, když vyjedu někam dál za hranice Čech, uvědomím si, jak na tom u nás jsme z hlediska kvality potravin a přístupu k  jejich zpracování. Zejména Středomoří nebo Asie mi dokáží náladu zároveň zvednou a zároveň pokazit. Zlepšit proto, že vidím, jak to jinde jde - samozřejmě s velkým přispěním příznivějších klimatických podmínek a jiné geografické polohy - a zhoršit proto, že to po návratu k nám to zase nebude a nebo s nehorázným příplatkem.

Samozřejmě jsou výjimky. Třeba z USA mám zkušenost opačnou - tam jsem se po pár dnech už vážně těšila domů a z našich sousedů - třeba v Německu se mi snad ještě nikdy nestalo, že by mi tam kdekoliv něco chutnalo, a že jsem tam byla bezpočtukrát. Tam je nejjistější pečivo z krámu.

Největší rozdíl vnímám v kvalitě potravin. Především ovoce a zelenina jsou větší, zralejší a čerstvější. Výhodou je samozřejmě poloha u moře. Je rozdíl, když k nám ryba přijede zpracovaná a přece jen má pár dní venku z vody za sebou, než když ji ráno rybář vyloví a dopoledne prodá k vlastní úpravě. Samozřejmě je to celé také finančně únosnější a v nabídce se objevuje více druhů.

Já třeba miluju kalamáry (olihně), což jsou hlavonožci blízcí sépiím. Vyhovují jim mělké pobřežní vody, v nichž se shlukují do větších hejn. Některá čítají až několik tisíc exemplářů a vytvářejí pravidelné formace podobné ptačím. Živí se převážně kraby a dalšími mořskými živočichy.

Mezi rybami u mě rozhodně kralují losos, tuňák a mečoun. Ten má horní čelist protáhlou v mečovitý výběžek, žije ve skupinách v hloubkách, je velmi rychlý a velký. Běžně má 3,5 m a  cca 50 kg, ale může dorůst až do 4,5 m a neuvěřitelných 300 kg.

Výborný je také mořský vlk, který je nejlepší grilovaný. Má málo kostí a velmi jemné bílé masíčko. V nabídce na Zakythosu většinou nechybí ani parma, mořský jazyk, pražma, makrela, sardinky, krabi, langusty, chobotnice, murény, garnáti, sépie, krevety či mušle.

Občas čtu v různých recenzích, diskusích, popř. slýchám přímo v zahraničí od otrávených hostů restaurací, že v nabídce se objevují ryby. A tak si říkám - co od středomořského jídelníčku čekáte? Lidé jsou tam na ně zvyklí, jsou součástí jejich kuchyně. Na rozdíl od Čech jsou tam mořské ryby čerstvé a kuchaři je umí připravit skvěla asi tak na milion způsobů. Naopak. Pokud hotel, popř. hospůdka ryby nenabízí, pak jsme my zklamaní. Právě na ně se totiž vždycky z hlediska kulinářských zážitků nejvíc těšíme.

Řekové navíc stále dbají na tradici lokálního trhu, kam si můžete každý den zaskočit jen proto, co skutečně potřebujete…i v té nejmenší vesničce mají svého zelináře, ovocnáře, řezníka.

Já se vždy moc ráda procházím ulicemi hlavního města a prostě se jen kochám pohledem na produkty vystavované místními prodavači. Masitá rajčata, obří cibule, melouny všech druhů a barev…okolím krámů se linou příjemné vůně, zelenina doslova volá - kup mě, sněz mě, zakousni se!

Na jakýkoliv meloun jsem poklepala - ozval se pěkný dutý tón. Stopky byly suché, stočené do kličky, jak to má být.

Tahle cibule se snad ani nedá komentovat.

Já mám moc ráda okru, cuketu i lilek, a tak jsem na Zakythosu jako doma, protože právě tyto druhy tvoří základ mnohým pokrmům (moussaka, papoutzaki, mezze).

Další tradiční záležitost ve Středomoří jsou různé druhy salátů. Zejména ten základní řecký - cibule, rajčata, olivy, okurky a sýr feta - je už léta doma i u nás. Obzvlášť v létě, když můžeme použít vlastní výpěstky, je to super lehká večeře.

Škoda jen, že chuť originálních tzatziki se nám nedaří napodobit. Připravují se prý z řeckého jogurtu, který se ovšem podobá spíš zakysané smetaně, okurek, kopru, česneku, olivového oleje, pepře, soli a citronové šťávy. Prostě řecký jogurt ještě není jogurt z Řecka.

Na Zakynthosu se dá ale i mlsat.

Nejsem moc velká milovnice řeckých cukrovinek na bázi medu jako je baklava. To je dezert z lístkového těsta plněný ořechy, medem a krupicovým krémem. Má velmi specifickou chuť a strukturu a na mě je moc sladký a těžký.

V pekárničkách se ale vždy najde i něco jiného - třeba taštičky s čokoládou či různé druhy pečiva s ořechy nebo karamelem.

Samostatnou kapitolu tvoří med, olivy a olivový olej. Pokaždé si musím přivézt sklenici zlatavého medíku s mandlemi a vlašáky a to největší možné balení obřích zelných oliv.

Nejstarší olivovník na Zakynthosu leží v horské vesnici Exo Chora a jeho stáří činí přibližně 2000 let. Nejde však zdaleka o nejstarší olivovník v Řecku. Ten prý mají na Krétě v oblasti Chanie a dosahuje téměř dvojnásobného věku.

Olivovníky prý připomínají 2 těla v objetí, protože podle staré legendy první strom stvořil Zeus tak, že v něj na žádost proměnil starý objímající se umírající manželský pár.

Sběr oliv probíhá od listopadu do půlky února. Jelikož počet olivovníků se v Řecku odhaduje na 150 milionů a zčásti se očesávají ručně, víme, co dělají Řekové mimo turistickou sezónu.

My Češi jsme ale samozřejmě masožrouti a v této záležitosti jsem Češka nefalšovaná. V Řecku zpracovávají i jehněcí či skopové, nicméně těmto druhům se vyhýbám, jelikož mému zažívání příliš neprospívají. Některým členům rodiny a kamarádům ale třeba gyros z ovečky nevadí a rádi využijí příjemnou změnu, jelikož u nás se k tomuto druhu masa tak často nedostanou.

Dávají si pak třeba kleftiko - jehněčí maso se nejprve marinuje s citronem a bylinkami a poté se pomalu peče společně se zeleninou v balíčcích z pečicího papíru.

Já preferuji souvlaki - kousky grilovaného či smaženého masa napíchnuté na rožni.

Na co nedám dopustit je pak pita gyros. Zejména jeho poměrně levná a vždy vynikající take away verze, kdy přibližně za 3 € dostanu pita chleba naplněný masem, zeleninou a hranolky, je bombastická.

Gyros je odvozené od slova „točit“, což odpovídá, jelikož jde o přípravu masa na velkém svislém rožni s tepelnými zářiči na elektřinu nebo plyn, otáčeným (zpravidla elektricky).

A dostáváme se k nápojům. Jsem kafařka a v rozpáleném Řecku si vždycky dokonale užívám frappé. Doma si ho umím udělat, myslím, docela obstojně, ale přesto nedosáhne na svoji předlohu ze 100 %, protože Řekové mají jiné složení vody, díky němuž lépe a déle drží pěna.

Pivařka naopak nejsem, nicméně zrovna řecký Mythos mi docela chutná. Navíc Řekové mají takový příjemný zvyk - roznášejí pivko v zamrazených sklenicích.

Je ovšem pravda, že tato tradice ustupuje.

Celkově se v poslední době setkávám s tím, že původní hospůdky - znáte to, modré židle, bílé stolky, ubrusy, květináče s muškáty, vřelý majitel, hned po posazení na stole pečivo a pomazánky nebo oříšky a vše vynikající, místo, kde cítíte, že vše jde od srdce - mizí a místo nich se při promenádách a v ulicích kupí řada tuctových, ničím nezajímavých „moderních“ podniků bez duše, se zaměstnanci, kteří tomu zdaleka nedávají takové maximum. Žádné ochutnávky, speciální sklenice, mnohdy nás zklamala i příprava jídla a dvakrát už jsem dostala vlažné a téměř nepoživatelné frappé. Naštěstí ale mám jakýsi vnitřní radar, takže se většinou těmto restauracím vyhnu.

Tak na zdraví a ať už zamíříte kamkoliv, dejte si něco dobrého. Kalí órexi.